Televizní redaktor dělá rozhovor s pamětníkem, jenž se osobně potkal s Juliem Fučíkem. „Kdy jste se se soudruhem Fučíkem setkal?“ – „Za války. Jednou ráno se podívám z okna a vidím, jak nějaká postava přelézá náš plot. A protože mi ten člověk byl povědomý, říkám si… ‚Je to Julek, není to Julek?‘ Potom ta postava přeběhla náš dvorek a zase jsem si říkal… ‚Je to Julek, není to Julek?‘ Tak jsem zavolal na gestapo – a byl to Julek!“

Tento vtip se vyprávěl za minulého režimu. A nebyl jediný. Další anekdoty narážely třeba na to, jak se odbojář Fučík za protektorátu maskován falešným vousem vydával za profesora Horáka, a poté s pubertálním sadismem líčily výslechové metody gestapa včetně „kulí ve svěráku“ či ve slovenské variaci „žeravého kutáče“ čili rozžhaveného pohrabáče. V té nejlapidárnější verzi to vypadalo zhruba takto: U výslechu. „Jak se jmenuješ?“ – „Profesor Horák.“ – „Lžeš!“ – „Fučík nikdy nelže!“

Jak je ale proboha možné, že se o tomto hrdinovi umučeném za války nacisty vykládaly tak cynické fóry? A jak k tomu přijdou dnešní mladí levicoví intelektuálové, kteří se snaží oprášit komunistickou odbojovou legendu a vůbec celý „étos“ tohoto hnutí? Humor na rozdíl od mladých intelektuálů v sobě totiž nese paměť. Historickou paměť.

Julek Fučík zřejmě zas až takový hrdina nebyl, což není výčitka, jen konstatování. Pomiňme, že šlo o zaslepeného dogmatika, který k nám zavlekl pomýlenou ideologii, a zaměřme se jen na jeho odbojářskou aktivitu. Bohémský donchuán si liboval v konspiračních převlecích již před válkou, tudíž se říkalo, že se neukrývá ani tak před policií, jako před milenkami. Při svém zatčení se zachoval velmi neodbojářsky. Ač ozbrojen dvěma revolvery, nepoužil je proti gestapákům, nýbrž zastlal do peřin, čímž odsoudil k smrti majitele bytu, v němž se s kumpány nacházel. Zpochybňována byla i Fučíkova statečnost u výslechů, čemuž nahrávaly zamlčené pasáže z jeho Reportáže psané na oprátce, vytvořené za podivně příznivých okolností v kriminále. Po své smrti se stal Fučík uctívaným mučedníkem, jak se ukázalo, dík kalkulu komunistických marketérů, kteří nejprve uvažovali o glorifikaci popraveného Vladislava Vančury, avšak krasavec Julek měl lepší politický i vizuální profil – a na rozdíl od Vančury nebyl plešatý (i tato úvaha podle historiků skutečně hrála roli v partajní hagiografii).

A co je důležité: ony kruté vtipy si neutahovaly ani tak ze samotného Fučíka, jako z jeho posmrtného kultu, který komunisté po válce nafoukli do gigantických rozměrů. Po „věčně mladém“ a veskrze dokonalém soudruhovi byly pojmenovány ulice, fabriky, školy, doly, stanice metra i pověstný park kultury a oddechu, jemuž se lidově říkalo „Julda Fulda“. Ještě v roce 1961 vydává fučíkovskou poemu Milan Kundera, který po sametové revoluci zajížděl z exilu do vlasti prý raději inkognito v kamuflážním plnovousu à la profesor Horák.

Na Fučíkově kultu se hojně přiživila též odbojářova manželka Gusta zvaná „národní vdova“ či „nejskromnější upír“, poněvadž „čtyřicet let žila z jedné mrtvoly“. O této blahobytné madam se vyprávěly desítky anekdot. Kupříkladu slovenská obměna známého komického mustru, kde v jakési soutěži výherce dostává za páté místo automatickou pračku, za čtvrté místo osobní automobil, za třetí rodinný dům a za druhé šlehačkový dort. Účastník soutěže nevěří vlastním uším. „Čože? Aká šľahačková torta? Čo je to za hlúpy vtip? Já ti jebem šľahačkovú tortu!“ rozčiluje se soutěžící, načež pořadatel vysvětluje: „Ale, súdruh, to nie je len taká obyčajná šľahačková torta. Tu tortu pekla sama Gusta Fučíková!“ – „Já ti jebem Gustu Fučíkovú!“ zasyčí rozlícený muž. „Pozor, súdruh,“ říká pořadatel, „to je prvá cena!“ Buď jak buď, horlivástrážkyně Fučíkova odkazu měla nemalý podíl na tom, že se mramorová legenda jejího muže rozmatlala v cosi směšného, co lid nazval zvukomalebně „Julda Fulda“.

Ale zpátky k hrdinům. Nezaznamenal jsem ani jediný vtip o Balabánovi, Morávkovi či Mašínovi, ba ani o Gabčíkovi s Kubišem. Snad proto, že to byli skuteční hrdinové a že je o posmrtnou gloriolu připravil právě komunistický režim. Nikdo nám je tím pádem necpal, nikdo netvrdil, že jsou dokonalí jako Fučík. Tuhle past krásně vystihuje vtip z úvodu. Ještě jednou: „Jak se jmenuješ?“ – „Profesor Horák.“ – „Lžeš!“ – „Fučík nikdy nelže!“ Dokonalý geroj je přece pravdomluvný, tudíž nemůže zapírat. Mimochodem, jeden z nejdrsnějších vtipů, co znám, zní takto: „Víte, kdy komunisti mluvili naposledy pravdu? – Na gestapu.“ Hrozné, že? Promítněte si ale dějiny tohoto hnutí od VŘSR, lépe řečeno vylhaného humbuku kolem dobytí Zimního paláce, který bolševici vůbec nemuseli dobývat, jen se tam zlinýrovali nakradenou kořalkou, až po nehorázné lži současného Putinova režimu.

Střih. Píše se rok 2021. V lotyšské Rize se koná mistrovství světa v hokeji. Češi si v tento čas vyprávějí vtip, v němž figuruje Miloš Zeman a jeho mluvčí Jiří Ovčáček.

„Pane prezidente, mám dobré zprávy,“ říká Ovčáček, „naši jsou v semifinále!“ – „Výborně! A proti komu?“ ptá se Zeman. „Proti Čechům,“ odvětí mluvčí.

Mrazivá anekdota může být dnes už nesrozumitelná podobně jako vtipy o Fučíkovi. Vždyť o rok později Miloš Zeman jako pravý demokrat odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu. Jenže jsme v roce 2021. Měsíc před hokejovým šampionátem oznamuje česká vláda, že výbuchy muničních skladů ve Vrběticích, kde se nacházely i zbraně pro Ukrajince, mají na svědomí ruští agenti. A prezident, místo aby jednoznačně odsoudil ruský terorismus na našem území, zpochybnil odhalení českých tajných služeb a rozmělnil otřesnou pravdu, jako by hájil Rusko, a ne český stát. A to tehdy byl ještě čas, aby svět ukázal na Putina jako na nebezpečného agresora. Třeba by se tento zamindrákovaný kágébák zalekl, jenže Zeman mu udělal bezvadnou kouřovou clonu, stejně jako mu lokajsky posloužil, neváhaje pošpinit vlastní zem, v kauze jedu novičok, kterým Rusové vraždili své občany v zahraničí.

Mladí levicoví intelektuálové možná Zemanovi názorovou otočku po invazi na Ukrajinu sežrali, ale paměť humoru se oklamat nedá. Desítky vtipů budou i nadále připomínat Zemanovu přilnavost, fučíkovsky řečeno, k „zemi, kde zítra již znamená včera“ a k soudruhu Putinovi, který má na svědomí statisíce životů a rozkolísal celý světový řád. Humoristé, bděte!