Kdyby jednou… tedy v horách,
svěřila se spisovatelka a horolezkyně Vlasta Štáflová své kamarádce Dagmar Jedličkové. Vyjádřila touhu skonat tam, kde nacházela klid a inspiraci. Osud ale napsal jiný příběh.
Smrt si pro sedmatřicetiletou Vlastu Štáflovou přišla bez varování 14. února 1945. Měl to být den jako každý jiný. Během dopoledne spisovatelka zašla za svou nemocnou matkou, ošetřila ji, poklidila a uvařila oběd. S kastrůlky se pak vydala do domu v Mánesově ulici číslo dvacet, do ateliéru svého manžela malíře Otakara Štáfla. Ten během dopolední zpravidla vyřizoval pochůzky, chodíval do tiskáren, aby dohlédl na výslednou podobu svých kreseb, jimiž opatřil celou řadu knih vycházejících v první polovině minulého století. Tentokrát ovšem zůstal v ateliéru, protože čekal na kupce jednoho ze svých obrazů.
Krátce po poledni se Prahou rozhučely sirény, varování, že se nad hlavní město protektorátu blíží spojenecká letadla. Bombardéry mířily na říšské Drážďany, konkrétně na tamní seřaďovací nádraží. Nebe v ten den zakrývaly těžké husté mraky, foukal silný ledový vítr, psa by ven nevyhnal. Nepřízeň počasí, nedokonalé letecké technologie a podobnost Labe s Vltavou nehrály do karet ani pilotům, ani nic netušícím obyvatelům metropole. Letci se spletli a během dvou minut svrhli přibližně sto padesát tun na hustě obydlené oblasti Prahy, mimo jiné na Smíchov, Karlovo náměstí, Vinohrady nebo Žižkov. Zasažen byl také dům v Mánesově ulici.
Vlasta Štáflová neutíkala do krytu, stejně jako většina Pražanů, protože nálet byl překvapivý a rychlý. Podle svědectví sousedů spisovatelka stála na balkoně a pozorovala hlomozící letouny. Krátce nato spadla na dům bomba. Otakara Štáfla, který zůstal v ateliéru, vymrštil náraz na dvůr a na místě zemřel. Vlastu našli v sutinách až po třech dnech. S odklízením trosek pomáhali kamarádi horolezci – mezi jinými i blízký přítel manželů Štáflových Karel Čabelka, s nímž absolvovali řadu výstupů v horách.
Dobrodružná nátura
Začali jsme tragickou smrtí, nicméně pokračovat budeme životem. A v případě Vlasty Štáflové je skutečně o čem vyprávět. Narodila se na Apríla 1907 do poměrně dobře situované rodiny Koškových, kteří žili v Petrovicích u Rakovníka. Otec František pracoval jako lékař, maminka Marie zůstávala v domácnosti, ale nedržela se jen vařečky – aktivně se zajímala o spolkový život a politiku. Na svou dobu nekonvenční prostředí Vlastu formovalo, a tak se později nezdráhala jít si za svými sny a věnovat se činnostem, které ji lákaly, ať už to bylo horolezectví, nebo psaní knih.
Vlasta svůj život z části vytěžila v autobiograficky laděné knižní sérii o holčičce Daně. Román Děvčátko Dana vypráví o jejím dětství v Petrovicích, zatímco kniha Studentka Dana o létech prožitých na rakovnické reálce, jak se za první republiky říkalo střední škole. Pokud přijmeme, že Dana je alter ego Vlasty, pak musela být zvídavá, energická, odvážná a řadila se k dívkám, o nichž se říká, že mají klučičí náturu.
Vlastu to vždycky táhlo do přírody, do kopců a do hor. Horolezectví zažívalo v době Vlastina mládí velký rozmach. Sice bylo stále bráno za sport a kratochvíli, která náleží spíše mužům, ale masarykovské Československo podporovalo emancipaci ve všech směrech, a tak se horolezecké spolky otevíraly i moderním ženám a dívkám, jako byla Vlasta.
Zlom v životě budoucí spisovatelky nastal v roce 1926, kdy se coby devatenáctiletá seznámila se svou osudovou láskou, s Otakarem Štáflem, o třiadvacet let starším malířem a grafikem. Vzali se po roční známosti, v září 1927. V té době Otakar Štáfl platil za zavedeného a vyhledávaného umělce. Miloval hory, to je s Vlastou spojovalo. Proslul zejména jako „malíř Tater“, ale ve své tvorbě neopomíjel ani rodnou Vysočinu. V době, kdy se setkal s mladičkou Vlastou, měl za sebou už manželství a následný rozvod s Václavou Brychtovou, dcerou ředitele nakladatelství Politika. Manželství bylo bezdětné a děti nepočal ani se svou druhou ženou.
Inspirace horami
Manželé Štáflovi společně často vyráželi na výstupy do hor, opakovaně se vraceli zejména do Vysokých Tater. Pokud Otakara Štáfla inspirovaly hory k výtvarné práci, tak Vlastu k psaní. Dokázala zužitkovat veškeré své zkušenosti, nasát atmosféru a zprostředkovat ji čtenáři. Její tvorba je tak plná dobrodružství a doslova z ní dýchá láska k horám.
Svůj knižní debut Reflexy na hladině vydala v roce 1933, o rok později následovaly romány Hore zdar! a Uličnice. Zmíněnou čtyřdílnou knižní sérii o děvčátku Daně publikovala v roce 1939 a v roce 1941 ji doplnila o další díl. Za svoji krátkou spisovatelskou kariéru, která trvala dvanáct let, napsala dvacet knih, z převážné části pro děti a mládež.
Jedním z nejoceňovanějších děl Vlasty Štáflové je „román pro chlapce“ Haló, kamaráde! z roku 1937. Autorka byla natolik emancipovaná, že si vůbec nelámala hlavu s tím, zda smí coby dospělá žena psát z pohledu dospívajícího hocha. Hlavním hrdinou je Marcel, s nímž se čtenáři seznámí ve chvíli, kdy přebírá vysvědčení se samými jedničkami. Marcel se na prázdniny netěší, zlobí se, že mu rodiče nedovolí jet s kamarády tábořit. Místo toho musí se svou matkou na povinnou dovolenou na Štrbské pleso. Když na místo dojedou, prší, je ošklivo, matka se jde natáhnout a Marcel se vydá na procházku. Probudí se v něm touha po dobrodružství, a když objeví tajnou stezku, vydá se na ni. Na konci čeká tajemné jezero a na něm loďka. Marcel neváhá – sedne do loďky a pluje po jezeru zakrytém mlhou, vesluje, ztratí se, nedokáže najít břeh, z něhož vyrazil, a tak vystoupí v jiné části pevniny. Prodírá se houštím, padá do rokle, připadá si ztracený – a pak se najednou zničehonic mračna roztrhnou.
Mlha, která se až posud plazila těsně nad zemí, začíná prchat do výše a všechny hory kolem jako by se zjasnily. Zabrán do pozorování lesa a oblohy stojí Marcel na balvanu, ruce tiskne do kapes větrovky a je přímo oslněn prudkou změnou nálady celého okolí.
V tu chvíli se v houští něco pohne. Není to zvěř, ale kluk, horal. Nejdřív se poperou – kluk si myslí, že Marcel na jezeře pytlačil a chytal ryby. Když se posléze dají do řeči, zjistí, že jsou si sympatičtí. Mladý horal se stane Marcelovým průvodcem po Vysokých Tatrách, do nichž se pražský student nakonec zamiluje.
První na vrcholu
K horolezectví přivedl Vlastu její manžel Otakar, který ve Vysokých Tatrách pobýval často a v hotelu Hviezdoslav na Štrbském Plese si dokonce zřídil ateliér, aby během četných pobytů nezahálel a mohl malovat. Vlasta se rozhodla, že jí nestačí obyčejné procházky po dostupných stezkách, a začala se učit lézt po skalách. Tím se jí otevřel nejen nový pohled na svět, ale také zcela jiná autorská perspektiva. Současně se setkává s lidmi, kteří se horolezectví věnují naplno, pozoruje je, vnímá, poslouchá jejich vyprávění, které následně zpracovává do svých románů. Manželé Štáflovi jsou platnými a aktivními členy Klubu alpistů československých a Spolku tatranských horolezců James.
Vlasta Štáflová je vytrvalá, postupně se v horolezectví zdokonaluje a podaří se jí i několik prvovýstupů, jak horolezci říkají prvnímu úspěšnému a zdokumentovanému zdolání vrcholu hory. „Nejvíce Vlastu proslavil výstup na Ihlu v Patrii. Jde o štíhlou skalní věž v horní části prvního žlabu, který spadá ze hřbetu Patrie na stranu Mengusovské doliny. Náročný je už jen samotný přístup ke věži,“ říká Michael Vaněček, horolezec z Rakovnicka, který odkaz Vlasty Štáflové opatruje. S kolegy se Vlasta na Ihlu vydala několikrát. Až čtvrtý pokus byl úspěšný a oni stanuli na samotném vrcholu. „Vlasta Štáflová nebyla první ani jedinou ženou, která v Tatrách v době první republiky lezla, v každém případě zde ale zanechala nesmazatelnou stopu. Několik desetiletí se dokonce skalní jehle Ihla v Patrii říkalo Věž Vlasty,“ dodává Vaněček. Nejvýznamnějším výstupem Vlastina života je pak cesta Štáflovka na Volí věž ve Vysokých Tatrách, na kterou se spisovatelka vydala spolu s dalšími horolezci v červenci 1935.
Tatry se staly druhým domovem manželů Štáflových. Když byl v roce 1928 vyhlášený konkurz na pronájem chaty u Popradského plesa v Mengusovské dolině, Otakar Štáfl nezaváhal, přihlásil se – a vyhrál. Z chaty se stalo oblíbené turistické centrum a své zázemí zde našla i záchranná služba. Noví nájemci zvelebovali okolí – vybudovali například jedinečné alpínum, v němž byly zastoupeny snad všechny rostliny tatranské flóry. Vlasta v této době začínala publikovat své první texty v časopisech a ujala se propagace chaty v tisku. Texty vycházely například v agrárních novinách Venkov, v Lidových novinách, v Národních listech nebo v časopise pro ženy Zora (mezi roky 1938 až 1939 časopis redigovala). Soustředila se zejména na rozhovory s osobnostmi z oblasti sportu, popularizovala horolezectví, lyžování, krasobruslení a samozřejmě psala také o Vysokých Tatrách.
Román o Švehlovi
Zpropagovat pronajatou chatu se Štáflové povedlo. Mívali plno, a dokonce k nim přijížděly významné prvorepublikové osobnosti, mimo jiné předseda vlády, agrárník Jan Malypetr. K agrární straně měli Štáflovi velmi blízko. V roce 1919, tedy krátce po vzniku Československa, kandidovala Vlastina maminka za agrární stranu v Petrovicích, a to jako jediná žena. Vlastin manžel Otakar pro agrárníky maloval předvolební plakáty.
Vlasta Štáflová pak vydala v roce 1935 román I vyšel rozsévač, který popisuje život dalšího bývalého ministra vnitra a předsedy agrárníků Antonína Švehly. Stylisticky a dějově nepatří román o Švehlovi k nejsilnějším autorčiným počinům. Vyprávění je silně popisné, místy až přehnaně poetické. Na druhou stranu autorka prvorepublikového politika polidšťuje, strhává mu z tváře roušku zamračeného a neustále zamyšleného stárnoucího muže.
V jedné části přijíždí Antonín Švehla už coby ostřílený politik do Tater, aby zde pookřál. Štáflová popsala blahodárný vliv hor následovně:
Také předseda Švehla, když obchází bílou pláň jezera s lesknoucími se stopami po lyžích, cítí se spokojen a jako znovuzrozen. Jeho myšlenky již neproudí tak překotně a nervy nemučí svojí rozervaností.
Z textu je cítit obdiv ke Švehlovi a respekt k jeho činům. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda Vlasta životopisně laděný román psala z vlastního přesvědčení, anebo ho vytvořila takzvaně na objednávku.
Autorský konec
Až do vypuknutí druhé světové války žili Štáflovi šťastný a naplněný život – jezdili do hor, tvořili, setkávali se s lidmi, s nimiž sdíleli podobné koníčky i hodnoty. Když ale začala okupace Československa a vznikl Slovenský štát, cesta do milovaných Tater byla pro české turisty zapovězena. Vlasta se ovšem horolezectví nevzdala, touhu po výstupech ukájela na skalách v rodném Rakovnicku i na pískovcích v Českém ráji, kde si připsala několik prvovýstupů. Milovala také Srbsko u Berouna, které bylo za první republiky vyhledávaným cílem trampů. Jednomu z míst v lezecké oblasti Srbska se dodnes říká Vlastina stěna.
Během protektorátu se Vlasta Štáflová autorsky odmlčela. Pouze v roce 1941 publikovala román Statečná Dana, což bylo cenzurované vydání Skautky Dany, která vyšla těsně před okupací. Mimochodem právě tato kniha je považována za vůbec první plnohodnotný román o skautkách a podle kritiků se řadí k tomu lepšímu, co ve 30. letech vyšlo.
Předčasná smrt na konci války vytrhne autorce z ruky pomyslné pero a Vlasta už nic dalšího nenapíše. Posmrtně vychází román Se zatajeným dechem (1947) a Samostatná Dana (1948). V roce 1948 přichystá nakladatel k tisku poslední Vlastinu knihu Volejte 5x za minutu, kterou ilustroval Zdeněk Burian. Vydání je ale zastaveno. Vlasta Štáflová je příliš spojena s první republikou, se zakázanou agrární stranou, s ideály skautingu… Nic z toho se nehodí do karet nastupujícímu komunistickému režimu.
A tak – podobně jako na ostatní prvorepublikové autorky – je i na Vlastu Štáflovou a její knihy pozapomenuto. Na pultech knihkupectví se objeví znovu až na konci 90. let minulého století, kdy v nakladatelství Erika vyjde několik Vlastiných knih ve zkráceném a upraveném vydání. Velkého ohlasu se ale nedočkají a popularitu spisovatelky se nepodaří obnovit.
Co zůstalo?
Nebýt knih, které Vlasta Štáflová publikovala a které zůstaly rozeseté různě po antikvariátech, a nebýt Vlastiných odvážných výstupů v horách, na něž si často netroufli ani zkušenější horolezci, o této pozoruhodné ženě bychom dnes nic nevěděli. Zůstala by jednou z mnoha bezejmenných obětí druhé světové války.
Ale Vlasta Štáflová tvořila a nebála se být jednou z mála průkopnic ženského horolezectví v Československu. Její odkaz tak žije dodnes.
Existují tři místa, na nichž je Vlasta Štáflová dodnes připomínána. Jedním z nich je dům v Mánesově ulici číslo dvacet. Na fasádě je připevněna deska s motivem Vysokých Tater a s textem: „Při náletu 14. února 1945 zde zahynuli manželé a milovníci hor, spisovatelka a horolezkyně Vlasta Štáflová a ak. mal. Otakar Štáfl. Čest jejich památce.“
Další cedulka je pak umístěna na Symbolickém cintorínu u Popradského plesa ve Vysokých Tatrách. Píše se na ní:
Otakar Štáfl, maliar Tatier, zakladateľ symbolického cintorína, a tantranská pracovníčka Vlasta Štáflová.
Jména manželů Štáflových tak spočinula vedle jmen horolezců a horolezkyň, jejichž život skončil v horách. Vlastě se sice nesplnilo přání zemřít na milovaném místě, ale aspoň je zde zmíněna. Mimochodem, o vytvoření symbolického hřbitova se zasloužili právě manželé Štáflovi, kteří na něm pracovali několik let. Otevírat se měl v roce 1938, ale Vlasta a Otakar byli z hor kvůli politické situaci vypovězeni. Nedochovaly se ani texty, jež Štáflová napsala pro publikaci, kterou plánovala k otevření hřbitova vydat. Slavnostní páska na cintorínu byla přestřižena až v roce 1940 a zásluhy o jeho založení si připsali jiní.
Posledním místem, kde je na Vlastu pamatováno, jsou Olšanské hřbitovy, kde ji pochovali její přátelé horolezci. Odpočívá zde společně se svou matkou Miladou Koškovou, jež zemřela dvacet let po své dceři. Otakar Štáfl spočinul v rodinném hrobě v Havlíčkově Brodě.