Je srpen, půl hodiny po poledni. Po pohřbu druhé z mých dvou životních lásek. Sedím v kavárně na rohu a objednávám si dvě espressa. Ne, ne doppio, ujišťuju servírku, dvě samostatná espressa. Malý rituál po obřadu.

V noci mi zvonil budík ve 2.30, abych stihla autobus na nádraží a všechny navazující spoje. V tu chvíli jsem si nejvíc ze všeho přála, aby byly 2.30 na konci léta někdy roku 2013 nebo 2014, já tě vzala v rozespalosti za ruku s ulehčením, že jsi se mnou, že je toho před námi ještě tolik a v tu chvíli třeba jen dalších šest hodin spánku do tvého „pozdravu slunci“ a do ranní kávy. Jenže jsou 2.30 právě dnes. Nad městem se pomalu sbíhá k dešti, v centru začínají zpívat ptáci. Jediný hluk způsobují dodávky na hrbolaté dlažbě, zavážející pekařství čerstvým zbožím. Do vlasů mi sedá můra a jde se mnou až na zastávku U Sv. Mořice. Na nádraží je samozřejmě ještě všechno zavřeno. Projdu kolem nádražní kavárny a myslím na všechny nádražní kavárny, ve kterých jsme se toho tolik naseděli, ale logicky zejména na tuhle. Obvykle si při prvním nedočkavém doušku opařím jazyk horkou kávou, snad pokaždé, je to jako nějaká nechtěná oběť božstvu Cesty, a přesto se za chvíli horečně líbáme, buď v kupé, jedeme-li stejným směrem, ale častěji ještě na nástupišti, když odjíždíš jen ty a na poslední chvíli hledáme tvůj vagón v pendolinu.

Teď se snažím najít své místo ve voze vlaku, který odjíždí ve 4.15, mezitím se strhl krásný liják a hučí a lomozí za okny. Na takový déšť jsme čekali nejméně čtrnáct dní, dlouhých nekonečných dní postupujícího sucha. Souprava se dává do pohybu, vyjíždí do té obrovské průtrže, zatímco ve mně se činí liják vzpomínek, bičuje mysl, ale není v tom žádná neúprosnost. Všechno to vyplouvá v tichu a pokoji, vše se usazuje na svá dávná místa, slzy v očích zrcadlí kapky na skle a těkají po prvních proužcích světla.

Myslím teď na to první setkání v kavárně v naší ulici (a ta kavárna v zadní části galerie bohužel už léta není), když jsi ještě nevěděl, kdo jsem, byť jsme si už několik měsíců psali a sdíleli své dojmy z hudby a umění, básně a nakonec opatrné domlouvání možné schůzky. Byť jsme se už několik měsíců potkávali na tvých přednáškách a já pozorovala, jak tě stále více prozařovala nějaká vnitřní radost a lehkost, neboť ono Tajemství bylo jedinečným začátkem… A pak ten zvonek nade dveřmi, pár hlasitých kroků, sevření srdce, zrychlený tep – když ses v tu chvíli objevil s překvapeným aha, to jste vy! Příjemné společné mlčení, které záhy strhl příval zdánlivě nevyčerpatelných témat. Až k momentu, kdy ses nabídl, že mi zahřeješ ruce, protože je únor. Je 22. únor 2012 a naše ruce se poprvé dotýkají, s takovým opožděním za dušemi. Známe ty nezastavitelné okamžiky, které se občas zdají až nemyslitelné a volají v nás po nějaké vnitřní kontrole, jež však díky mnoha faktorům selhává. Možná tak v tu chvíli připadaly i tobě, když jsi pak po několika hodinách horečného rozhovoru, předtím, než každý půjde svým směrem, nesměle navrhl „polibek na rozloučenou“. V té mokré zimě přímo u rušné křižovatky pod nemocnicí vstupuje v tu chvíli život určujícím okamžikem do nádherné a sytící etapy. Už tehdy je ten polibek téměř nekonečný a některá auta, stojící jen pár metrů od nás, troubí. To „loučení“ pak trvá šest sedm let, ale vlastně se nikdy neuskuteční v pravém slova smyslu. Některé osudy, životy, bytosti… k sobě prostě v určité etapě existence patří natolik, že i když se v čase povaha vztahu proměňuje, jeho intenzita zůstává. A přerůstá v něco, čím se stáváme. Bez ohledu na cokoliv kolem. V momentě, kdy tohle všechno v konkrétní situaci začíná, ví naše podvědomí velmi dobře, že se doopravdy nejedná o začátek, ale navázání na cosi natolik vlastního a souznějícího, že náhody se vylučují. Vnímáme to už v oněch okamžicích, kdy přiopilí nadšením couváme po chodníku směrem od sebe a provázíme se pohledem, kdy nakonec mizíš za rohem nejbližší budovy a já stoupám po schodech k bytu, kde se na mě pak vrhnou mé tehdejší spolubydlící, které tušily cosi o mém rande toho dne. Potřebuju se vydýchat, než začnu vyprávět. Jako vždycky. Když ti zhruba za půl hodiny chci napsat na dobrou noc, volím nakonec jen tři verše Pabla Nerudy –

Dnešek, dnešek byl plným pohárem
dnešek byl nesmírnou vlnou
dnešek byl celou zemí.

S rozdílem asi tří vteřin přichází zpráva od tebe – slavný Nerudův verš: „Z polibku se dozvíš to všechno, co zůstalo nevysloveno.“ Je 22. února 2012, středa, a vědomí, že se hned dalšího dne dopoledne potkáme v budově univerzity, nedá té noci spát ani jednomu z nás.

Ono příznačně tajemné okno, které se otevírá při přechodu ze života do smrti, či lépe do dalšího života, je samozřejmě odvěkou hádankou a inspirujícím mystériem pro všechny kultury lidské civilizace od počátku věků. U Aztéků (o nichž jsi uměl vyprávět jako málokdo) byl jedním z typů pohřebního zpěvu, konfrontujícím bojovníka při takovém přechodu, o kterém „nic nevíme“, icnocuícatl (tj. píseň opuštěného/nešťastného). V něm bývala pojmenována vize nového bytí z perspektivy zemřelého nebo jím pozůstalí vyjadřovali svou bolest z opuštění a strach tváří v tvář zdánlivé prázdnotě. Byl také užíván jako zpěv před tušenou tragédií či při jejím prožívání, jak svědčí například typologicky podobné zpěvy o pádu Tenochtitlánu. Icnocuícatl se dnes pokouší vzkřísit či ohledávat v novodobějším kontextu také někteří soudobí básníci a interpreti, například mexická zpěvačka Lila Downs ve své interpretaci textu předního básníka jazyka nahuatl Natalia Hernándeze na albu Árbol de la vida z roku 2000.

Je však vůbec pravda, že se po odchodu druhého rozlije to za všech okolností zmiňované „nenahraditelné prázdno“? Vždyť právě tehdy až z nejzazších koutů paměti vyletí na světlo všechny vzpomínky (jako kolibříci, kteří byli naším „erbovním“ zvířetem nejen proto, že už v předkolumbovských kulturách představovali symbol propojení dvou světů a byli považováni za průvodce duší osvobozených od pozemského těla). Zhmotní se každá společně prožitá emoce, připomenou se detaily, které mohly s postupujícími léty vyblednout, oživí se vše podstatné a nosné, co nás spojovalo a spojuje nadále. Copak právě v takových chvílích nejsou mysl i srdce zahlceny až do krajnosti? Copak nepřicházejí sny, hluboká tušení, intuitivní vědomí toho, co se stane, které funguje mezi blízkými dušemi? Nebojí se lidstvo daleko spíš tohohle náhlého ataku myšlenek, vzpomínek, emocí a slz než prázdnoty? Protože tohle dokáže podemlít, smést, na nějakou dobu úplně ochromit, nehledě na to, na jak pevném břehu v danou chvíli stojíme.

Ona prázdnota je ale přece jen hluboce procítitelná na jedné z rovin, a to v onom fyzickém aspektu, který se pro danou chvíli fatálně proměňuje. Dívat se na rakev s vědomím, že uvnitř je tělo člověka, s nímž jsme se tolikrát milovali, jehož jsme se dotýkali a jehož identitu nám naše smyslové vnímání dotvářelo k úplnosti, je v ty chvíle přes veškerou žitou naději šokující a teprve tehdy zřejmě dokážeme zpracovat změnu reality v plné míře. A je tady spousta dalších věcí. Dívat se z okna na tramvaje a vědět, že už žádnou z nich nepřijedeš. Že si nedáme schůzku v kavárně X nebo Y, že si navzájem na nádraží nepřineseme květiny, že se fyzicky nesetkáme v tomhle parku, na téhle výstavě, doma, ve tvé pracovně. Protože teď se můžeme setkat kdekoliv a kdykoliv. A cenou za tuhle volnost je fáze truchlení a dočasná oněmělost nad nevyhnutelností, prožití prázdnoty v tělesnosti.

Jistě že v „našem“ městě tě teď vidím všude a pořád tě vidět budu. A také všechny cesty, momenty, místa, rozhovory, přednášky, muzea, parky, galerie, večeře, sezení nad knihami, všechnu tu inspiraci, sdílení, odhodlání, vášeň pro každý detail života. A tvé oči, které na slunci barvou a odlesky připomínaly ten minerál jménem býčí oko a něha je dokázala tak nějak zaoblit a vykroužit v nejtmavší hnědé, když jsme byli nejhlouběji jeden v druhém. Vidíš, pořád tě miluju, a co se v posledních letech proměnilo v něžné přátelství, je dosud syceno z tolikerého zdroje, že se rozpíná do vcelku nezměrné šíře a pohlcuje ono zdánlivé prázdno. Ne. Lidé jako ty prázdno nezanechávají. Jejich po okraj naplněný život přichází ve svém zlomu k mohutné erupci myšlenek a činů, z nichž se utvářejí nové osudy a celé nové bytí.

Zpáteční odjezd ze zastávky v centru tvého rodného města, o kterém jsi mi tolikrát vyprávěl, a paradoxně je poprvé vidím až dnes, je poznamenán mnohačetnými výlukami a změnami. Nakonec se ale včas dostanu do Prahy, a i když se mi tlačí slzy do očí, musím tu hodinu čekání na přípoj strávit nahoře v nádražní kavárně a dát si tam další kávu, pro tento den už poslední, u stolku, kde jsme pokaždé sedávali spolu. Tohle bývalo naše místo setkání v hlučných a chaotických útrobách nádraží, kam jsi mi chodíval naproti, abychom se vždy hned našli a vyrazili do města. Příval vzpomínek je nekonečný a nemá smysl se jim bránit. Zdrojem těchto slz je daleko spíš dojetí a vděčnost.

V podvečer vystoupím z vlaku v Olomouci. Než se vydám domů, sedím ještě chvíli u Ariónovy kašny. Tady jsme tenkrát mluvili o tolika věcech, další tak dlouhou debatu už jsme bohužel znovu nestihli vést. Pokud mě něco mrzí, tak to, že v uplynulém roce a půl už s ohledem na zdravotní a jiné záležitosti nebyla možnost se vidět. Napsala jsem ti tehdy, že tady pro tebe vždy budu. To „vždy“ nemá hranice, ze své podstaty je vylučuje. Přicházej ke mně ve snu. Jako světelná spirála. Jako tušení toho, co je za ozvěnou skutečné. Nebo se svou tváří, kterou tak dobře znám. Polož si zase brýle na noční stolek a odpočívej. Odpočívej v mém srdci, které ví, že jsi pořád blízko.

Zítra, zítra až zemřu, nechci, abys truchlila
Na tohle místo, na tohle místo vrátím se jako kolibřík
Ženo, až pohlédneš do slunce, radostně se usměj
Budu tam, se sluncem – naším otcem, a sešlu ti dobré světlo.
Icnocuícatl: Natalio Hernández