Lenka Hanzlíková

Povzdech i apel

Skončit bych ale chtěla pozitivně. Právě teď běží kampaň Čti za nároďák připravená péčí SČKN, která na celonárodní úrovni propojuje knižní byznys, knihovny, školy, sportovní svazy a další organizace za jediným účelem – podporou čtenářství. Je mi jasné, že v hyperkritickém knižním rybníku se najde spousta sumců, kteří budou myšlence i provedení okusovat kotníky, ale vlastně je to první velká kampaň na podporu četby, která pokrývá celou Českou republiku, snaží se oslovit širokou veřejnost a necílit pouze na čtenářky a čtenáře. Víc takových společných iniciativ, prosím…

Drobná publicistika – Pokoje
Z čísla X/2026

V knihovnictví se pohybuji nejen celý svůj profesní život, ale knihovny mě jako vášnivou čtenářku provázejí už od dětství. Iniciačním zážitkem byly určitě návštěvy bibliobusu, který léta zastavoval před naší sídlištní základkou. První letmé proniknutí do oboru pak zprostředkovala střední knihovnická škola, následoval hluboký ponor na vysoké a její akademické prostředí vystřídala praxe, která přinesla střet s realitou. Ne nutně vždycky nepříjemný. S každým dalším rokem v oboru si stále silněji uvědomuji, že knihovnictví je skvělý obor s mnoha fasetami, se skvělými lidmi a soudržnou komunitou, která se dokáže domluvit a jít si za svým.

To neznamená, že mě občas něco nepřekvapí. V poslední době je to třeba fakt, jak snadno se dokážeme smířit s (pod)průměrností. Přemýšlím, zda skromnost vychází z osobnostního nastavení lidí z oboru, nebo z nějakého dlouhodobě zakotveného očekávání, že knihovny to vždycky přece nějak zvládnou, a že když to tak bylo doteď, tak to ještě nějaký ten rok vydrží. Osobně mi tohle nastavení není vlastní, což občas vyvolává jiskření, když se učeně hádáme o tom, jakou kvalitu služeb, včetně prostorových, mají knihovny poskytovat a co to vlastně je knihovna.

Svůj díl ale nese i široká veřejnost. Hlas daňového poplatníka totiž může zásadně změnit pohled těch, kteří rozhodují. Proto je důležité, aby se lidé vyjadřovali, a to i když nejsou vyzváni, jaké knihovny chtějí mít, jak chtějí, aby vypadaly, a co mají nabízet. Pokud sami uživatelé neprotestují proti tomu, že mají knihovnu v objektu, který funguje čtyřicet let bez rekonstrukce a zásadní údržby; pokud se smíří s tím, že jejich knihovna je jedna místnost otevřená dvě hodiny v pondělí dopoledne nebo že v lokalitě knihovna vůbec není, tak se z pozice knihovny velmi těžko argumentuje a prosazuje, že stav není odpovídající a že je něco potřeba změnit. Přitom změna je možná a dokazují to realizované projekty nových poboček Městské knihovny v Praze na Černém Mostě nebo na Petřinách.

Není to tedy jen povzdech, je to i apel. Chcete mít skvělé knihovny, které nabízejí i prostory pro setkávání, akce, kvalitní veřejný prostor? Řekněte si o ně! Nejen knihovně samotné, podělte se o svůj názor a přání se stakeholdery, s politiky. Ze zkušenosti vím, že i když změny nejsou rychlé, tak se občas daří. Třeba jako na Velkém mlýně v Praze 8, na Cibulce a možná i v Karlíně. Heslo dne tak zní: veřejné peníze do kvalitní veřejné služby, protože si ji zasloužíme.

Další téma, které se tu a tam vynoří a vždycky mě překvapí, je verbalizovaný názor některých zástupců knižního průmyslu, že knihovny nakladatelům (potažmo autorům) kazí byznys. Ne že by to knihovny nějak reálně ohrozilo, ale zamrzí to. Spíš než umělé rozviřování vzájemné nevraživosti bych čekala, že budeme hledat společnou řeč. Zejména když víme, že to jde. Knihovny a knižní byznys dlouhodobě spolupracují v oblasti podpory čtenářské gramotnosti, společně zprostředkovávají setkání čtenářek a čtenářů s autorkami a autory i setkání s knihami obecně – v Milevsku knihovna zároveň provozuje jediné knihkupectví ve městě.

No ano, knihovny také knihy půjčují. Nicméně myšlenka, že každá půjčená kniha je kniha, kterou si čtenář nekoupí, není nic než komunikační faul. A ti, kteří to říkají, to jistě vědí. Nechci zabíhat do podrobností, ale je průzkumy doloženo, že čtenářky a čtenáři, kteří si knihy půjčují v knihovnách, si knihy zároveň i kupují (což ne vždy platí obráceně). A za půjčené tituly v knihovnách je autorkám, autorům i nakladatelům státem vyplácena náhrada dle autorského zákona.

Skončit bych ale chtěla pozitivně. Právě teď běží kampaň Čti za nároďák připravená péčí SČKN, která na celonárodní úrovni propojuje knižní byznys, knihovny, školy, sportovní svazy a další organizace za jediným účelem – podporou čtenářství. Je mi jasné, že v hyperkritickém knižním rybníku se najde spousta sumců, kteří budou myšlence i provedení okusovat kotníky, ale vlastně je to první velká kampaň na podporu četby, která pokrývá celou Českou republiku, snaží se oslovit širokou veřejnost a necílit pouze na čtenářky a čtenáře. Víc takových společných iniciativ, prosím…

Autorka je tisková mluvčí Městské knihovny v Praze

Chviličku.
Načítá se.