Máme-li co do činění se seriózní literární kritikou, která vychází v seriózních literárních periodikách, lze říct, že doplněk recenze v podobě procentuálního či „hvězdičkového“ hodnocení není příliš populární. „Ne všechno na světě lze snadno vměstnat do jednoduchých kvantitativních měřítek, skutečnost je komplexní a složitá,“ říká se tak nějak a předpokládá se, že literatura je na tom se svou komplexností a složitostí podobně jako sama skutečnost. Nic proti tomu.

Na druhou stranu – není snad základní kompetencí čtenáře literárních děl i schopnost odstupu od toho, co je psáno? Postřeh, že literární dílo, ba ani úroveň literárního díla nelze prostě shrnout do čísla či počtu, není zdaleka vlastnictvím jen elitních čtenářů. I ten nejméně elitní čtenář má povědomí o tom, že kvantitativní hodnocení nelze brát jako všeplatný výrok o knize, a to přinejmenším od chvíle, kdy se mu stane, že něčí procentuální hodnocení se disproporčně liší od jeho vlastních dojmů z četby.

Každý, kdo si takovou zkušeností projde a neřekne si zcela ignorantsky, že hodnotitel je prostě hlupák, jenž nerozpoznal kvality, které jsem rozpoznal já, případně že hodnotitel je jenom zaujatý, závidí autorovi knihy úspěch apod., se přirozeně začne zajímat o důvody, kterými recenzent své kvantitativní hodnocení podepírá. A o to snad právě jde. A pokud náš čtenář danou knihu ještě nečetl a vidí její hvězdičkové či procentuální hodnocení, vyčte z něj přinejmenším to, do společenství jakých knih ji recenzent klade; čili kvantitativní hodnocení dává rychlý a přibližný přehled.

Čím potom kvantitativní hodnocení vadí? Ani ne tak sebou samým, jako spíše tím, co se s ním děje. Jde jen o další příklad jevu, kdy je dobrá myšlenka zdiskreditována ledabylostí, s jakou s ní lidé zacházejí. Kvantitativní hodnocení má čtenáře vybídnout k přezkoumání jeho důvodů k určitému ocenění knihy a přibližně ji zařadit. Čtenáři ovšem snadno odhlédnou od pomocné funkce kvantitativního hodnocení a snadno je začnou vnímat jako cíl, jako vrchol recenzentské pyramidy, v němž se setkávají všechny linie recenzentova snažení. Je to asi stejná chyba, jako když si někdo myslí, že cílem vzdělání, bodem, v němž se protínají všechny linie studentova snažení, je akademický titul.

Že jsou lidé, kteří smýšlejí o některých věcech nepravdivě, že jsou lidi, kteří o některých věcech vedou nepravdivé hovory, to už je třeba přenést přes srdce. Co bychom již přes srdce přenášet neměli, je situace, kdy chybně či nepravdivě myslí (literární) publicista, a to i v nové populární podobě podcastera. Slyšel jsem párkrát v podcastech – a snad nevadí, že teď odskočím od literatury k filmu – větu na způsob: „No, na ČSFD to má 65 %, takže…“ Tato věta není fatálně chybná jenom v tom, že bez odstupu bere kvantitativní hodnocení jako výsledné, „vrcholné“ slovo o daném díle. Je chybná ještě v tom parametru, že přehlíží, že jde o hodnocení publika.

Nyní nejde o nějaké opovržlivé gesto nad „davem“, jde o systematický problém, na němž je zase jenom vidět nepochopení funkce kvantitativního hodnocení. Je totiž něco docela jiného, když procentuální či hvězdičkové hodnocení uděluje recenzent „z povolání“ – a když takové hodnocení vzchází ze svého druhu hlasování. Tím se také dostávám k dle mého nejdůležitější funkci kvantitativního hodnocení: procenta a hvězdičky nutí recenzenta, aby za svým hodnocením knihy stál.

Neboť nakolik je úkolem recenze knihu hodnotit – a ruku na srdce, prakticky vždy míří recenze k nějakému hodnocení –, natolik recenzenta jasně viditelné kvantitativní hodnocení nutí k tomu, aby je dobře podepřel, což je dobře patrné zvláště u tzv. krajních hodnocení, kdy kniha dostává známku buďto velmi nízkou, anebo velmi vysokou. Za kvantitativním hodnocením musejí být dobré důvody, ale i naopak (a to důležitěji), za obsahem recenze musí stát i odpovídající kvantitativní hodnocení! Recenzent jím musí takříkajíc přiznat barvu, nezastírat, co obsahem svojí recenze říká. Umístí-li svým kvantitativním hodnocením knihu do společenství, do kterého nepatří – jak nám pomůže určit mj. práce dalších recenzentů –, vyjde tím najevo recenzentova nepoctivost.

Při kritice stran kvantitativního hodnocení bychom se tedy neměli minout cílem. Terčem naší kritiky by měla být nikoli snad procenta a hvězdičky, ale ti, kteří s nimi špatně zacházejí, anebo ti, kteří si jejich nezacházením ulehčují práci (a ještě k tomu třeba budí jenom dojem falešné hloubky).

Riziko šedivých recenzí

Nejednou se mi stalo, že to bylo právě hvězdičkové či procentuální hodnocení, které mě motivovalo k tomu, abych si přečetl recenzi, kterou bych jinak nečetl. „Cože? Tahle kniha, které se mí přátelé vysmívali, má tolik procent?“ „Jakže? Tento uznávaný autor dostal jenom dvě hvězdičky?“ „Helemese, to musí být ale škvár, když to má tak málo… Tak se podíváme, jak hezky recenzent XY tuto knihu sepsul!“

V posledním příkladě je skryto ďáblovo kopýtko. Recenzent může kvantitativním hodnocením samoúčelně provokovat či strhovat pozornost sám na sebe, zatímco v textu samotné recenze takříkajíc nic nepředvede. Pravda – nadále platí to, co jsem psal již dříve: obsah recenze musí procentuální hodnocení dostatečně krýt. Pokud se tak neděje a neděje se tak opakovaně, může recenzent celkem záhy ztratit svůj kredit. A k tomu ostatně může dojít pouze tehdy, pokud médium, v němž provokatérovy texty vycházejí, má nezodpovědného redaktora. Tedy nejen recenzent, ale i médium může přicházet o kredit, což už snad zaručuje dostatečnou kontrolu nad zneužíváním kvantitativního hodnocení.

Kvantitativní hodnocení může mít ovšem ještě jiný, a to povážlivější negativní efekt: jestliže recenzenta nutí přiznat barvu, ale recenzent je zároveň ostýchavý či přímo zbabělý, je tu hrozba šedivých hodnocení – a s tím i šedivých recenzí. „Co kdybych to náhodou moc přechválil?“ „Nedovoluji si až příliš, shazovat takovou spisovatelskou autoritu?“ Než aby recenzent procenty či hvězdičkami poměrně jasně ohlásil třeba i to, co musí být každému čtenáři dané knihy zřejmé, stáhne raději ocas, udělí nějaké kompromisní procentuální hodnocení a důvody v obsahu recenze už nějak zamlží. Riziko tu je, ale i z něj nakonec plyne jistá výhoda, která, myslím si, převyšuje možné negativum: jak se náš zbabělý recenzent snaží barvu zakrýt, už jen tím ji stejně přiznává, a ve výsledku tak opět jenom ztrácí kredit.

Zvážím ještě jedno možné negativum kvantitativního hodnocení: jestliže jsem na začátku uváděl, že hvězdičkové či procentuální hodnocení mě může přimět ke čtení recenze, již bych jinak nečetl, mohlo by se na druhou stranu také stát, že mě přiměje k tomu recenzi přeskočit. „Aha, tak ono je to asi fakt špatný, tak to s tím nemusím ztrácet čas,“ můžu si říct, přehlížeje při tom, že kvantitativní hodnocení není vrcholem recenze, nýbrž jen její podpůrnou součástí. Dejme tomu, že je žádoucí, aby recenze byly co nejvíce čteny. Předpokládejme, že by převážil (byť jistě ne více než mírně) počet případů, kdy čtenář recenzi kvůli kvantitativnímu hodnocení recenzi nečetl, nad počtem případů, kdy tomu je naopak. Jak moc se ale jedná o něco nežádoucího? Pojmeme-li recenzentství jako službu čtenáři, jaký je potom problém v tom, že je tato služba svižná a rychlá? Knižní produkce je ohromná a je nad síly i poměrně nadšeného čtenáře si v ní udělat přehled. S tím se nedá nic dělat. Nemělo by se tedy přičíst k dobru věci, že může poměrně rychle přehlédnout a utřídit si valnou část z kvanta knih, jež na něj nakladatelé a knihkupci hrnou (byť to může být občas zaplaceno i drobným příkořím na konkrétním titulu)?

A nakonec: neplatí ostatně také to, že absence kvantitativního hodnocení neřeší problém zplošťující četby recenzí? Neboť v populární či populárnější publicistice pak může docházet (a ono dochází) k závažným zkratkám typu: „Na tuhle knihu byla napsána negativní recenze.“ Pokud se s tím nepracuje dále – třeba v nějaké přehledové diskusi –, co pak zůstává? Pouze slovo „negativní“, znaménko minus. Nevystihuje potom třeba takové „30 %“ knihu ne snad plasticky, ale přinejmenším plastičtěji?

Poplácávat se lajkama

Pamatuji si časy, kdy na YouTube bylo ještě možno hodnotit videa hvězdičkami. Po čase bylo hvězdičkové hodnocení nahrazeno prostým +/-, respektive lajk vs. dislajk. Dnes jsme ve stavu, kdy lze videa sice nadále hodnotit lajkem či dislajkem, ovšem pod videem se nám zobrazuje pouze počet udělených lajků. Bude-li trend pokračovat, pak nám brzy zůstane jediná možnost: poplácávat autora po zádech lajky – a nic víc.

Nemáme něco podobného v současné české literatuře? Kdosi kdysi řekl něco ve smyslu: na to poplácávání po zádech tu nakonec vymřeme. A není hrozba poplácávacího vymírání snad reálná – přinejmenším v české poezii? Zcela běžně se říká, že básnické sbírky si mezi sebou čtou a recenzují jen básníci sami. Zřejmá – ne však přemrštěná – nadsázka, která ovšem říká něco důležitého o situaci, v níž dnes a tady poezie je. Nejsme snad svědky toho, že přinejmenším v kritice poezie, kde je značná míra hodnocení svěřena do rukou přátel a přátel přátel, jsou recenze básnických knih v různé míře zamlženým lajkem? Kvantitativní hodnocení, které by recenzenta nutilo přiznat barvu, chybí. Procenta a hvězdičky, které by trčely jako vykřičník v záplavě trojteček, jasné slovo tam, kde je v zásadě povoleno psát cokoliv a jakkoliv.

Poezie, ten osobitý a nepodchytitelný žánr, ten, který se tolik vzpírá zjednodušování a zplošťování, dnes potřebuje máloco tak naléhavě jako právě procenta a hvězdičky.