Latourovskou ontologii, tedy jeho chápání světa, si lze přiblížit jednoduchými příklady: Má osobnost je souhrnem hmotných i nehmotných aktérů, kteří většinou táhnou za jeden provaz. Jsou to buňky, molekuly, atomy, kvantové částice, ale i ideje, prostředí, ve kterém žiju apod.
Kromě nezaměnitelného syrového stylu a obsazování neherců se Pasoliniho tvorbou táhne motiv banality smrti a násilí, ať už v podobě nezvratného osudu antických tragédií, nebo postradatelnosti obyčejných lidí, pro které v očích ostatních skutečně platí, že „být mrtvý nebo živý je totéž“.
A teď si zkusme představit, že existují kultury, nebo lépe řečeno společnosti například v oblasti Amazonie a Karibiku, pro které je naopak kultura to, co je všeobecně sdílené, zatímco příroda, i ve smyslu materiální reality, se mění podle situace, respektive podle toho, kdo se zrovna dívá a kdo ji zrovna zažívá.
Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř.
Problém genderu a ideologie na jedné straně a pohlaví a přírody na straně druhé však otevírá mimo jine otázku, zda lze tato rozlišení vůbec dělat, popřípadě jestli existuje nějaký neutrální bod, ze kterého bychom se o to mohli pokusit.
