Foto: Dušan Trličík

Všude je hodně vody, i uvnitř – bouře, déšť, voda do půli lýtek, coca-cola, rum, pláč, další (nepojmenované) tělesné tekutiny, bažina bezbožných lásek (taky tekutá) a v blízkosti oceán.

Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování.

Byla jsem přesvědčena, že Lenka byla vždycky jakýmsi zvláštním způsobem šťastná právě proto, že mohla a chtěla hodně vzpomínat, že si zpřítomňovala svou bohatou minulost, a to v původních sytých mexických barvách, s vůněmi, horkem, vášněmi i smutky…

Sama si představuji nějaké místo v Paříži nebo v Aix-en-Provence, skutečný park Mirabell se nachází v Salzburgu a je pečlivě a geometricky upraven, ačkoliv je možné, že pokračuje do další, divočejší části.

Představa dýmkového tabáku Cavendish mě ovládla natolik, že jsem obešla několik specializovaných obchodů.

Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.

Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.

Památce Petra Hrbáče.

Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé.

Hejdánek je nepochybně filosofem pravdy, staví ji do středu svého myšlení. Právě hluboký zájem o pravdu – o to, jak se k ní přiblížit a jak ji vůbec myslet, vedl k vypracování osobité filosofické koncepce v kontextu tzv. meontologie.

Mirek Kovářík nezapadal do archetypu „moudrého starce“. Byl spíše šamanem s lehce nalíčenou tváří blázna.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Michal Bystrov

Podle textu Ondřeje Škrabala s názvem Zjevení pudla vznikne pod hlavičkou Studia Rote inscenace s Martinem Pechlátem v ústřední roli. Fotografie z první čtené zkoušky. Premiéra je naplánována na září 2018

Ukázky ilustrací z knihy memoárů českého interbrigadisty, jenž se účastnil občanské války ve Španělsku, malíře Zdeňka Přibyla La Corrida (Naše vojsko, 1960).

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

V Patočkově pojetí se filosofie mohla stát předmětem vzdoru, vstoupit do komunikace s undergroundem, být součástí rezistence vůči normalizačnímu režimu.

Namísto kulturních elit, ve svém společenském významu decimovaných normalizací, tvořili ale její vůdčí sílu ekonomové, kteří východisko, lépe řečeno „vykoupení“ z normalizačního marasmu našli v neoliberální ekonomii jako novém světovém názoru, v němž se společnost stala trhem a její řídící silou a morálkou konkurence.

Šesté číslo magazínu Ravt je čistě básnické.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.

V té zemi Macron u Arnaulta obědvá, Sarkozymu šel za svědka na svatbu, Hollande otevíral jeho Nadaci Louise Vuittona. Kde jsou v ní zastoupeni pracující, řečeno postaru?

Jeremy Corbyn se pokusil obnovit právě spojenectví z filmu Pride, tedy práce a „fragmentů“, a nejen to, pokusil se přidat k němu i mírové hnutí proti válkám od Iráku po Sýrii a klimatické hnutí.

Warková si znovu připomíná „dřívější chůzi“. Proto nemluví jen o vektoralistech a hackerech, ale o třídě vektoralistů, tedy majitelů klíčových současných výrobních prostředků: zdrojů, nosičů, uchovávání, vyhodnocování a dalšího používání informací, a o třídě hackerů, kteří tyto informace pro ně vyrábějí.

Oba populismy, pravicový i levicový, chtějí odstranit zamřelý smrádek konsensu tam nahoře. Ten pravicový za své MY považuje ovšem národ a ONI jsou pro něj odnárodněné elity a všichni, které jménem národa z národa vyloučí.

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané.

Greta říká: Jestliže je naše společnost rozumná, základem jejího rozhodování je vědecké poznání a drtivá většina vědců říká, že klimatická krize je největší hrozbou, které kdy lidstvo čelilo, je třeba to okamžitě řešit.

Pokud je ale hlavní architekt metafyzického Zla, chystající věčnou noc a konec všeho života, odpraven jen na základě čisté nahodilosti, za níž se neskrývá vůbec žádná logika, nejenže se jedná o nesmysl, ale především jde o opuštění všeho, čím si Hra o trůny vydobyla své právoplatné místo na slunci.

A navíc: v Jodorowského perspektivě jsou svět a jeho obyvatelé propojená entita – když člověk poznává sám sebe, poznává lidstvo a kosmos.

Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce.