Kritizovat jakékoliv nabízené finance ve chvíli, kdy ministerstvo kultury avizuje razantní škrty, je ošemetné. V době vzniku tohoto textu ohrožují navrhované kroky ministerstva mnoho zavedených literárních akcí i periodik. Pokud nás v nejbližších letech nečeká politický obrat, škrcení kulturních rozpočtů bude s největší pravděpodobností pokračovat.
Když se v říjnu minulého roku koreanistka Nina Špitálníková na svém instagramovém účtu vymezila proti praktikám největšího online antikvariátu Knihobot, odstartovala prudkou, ale krátkou diskusi, která se vyznačovala především tematickou rozmanitostí. Firma byla kritizována za nedůstojné pracovní podmínky brigádníků, za cenotvorbu, křivení trhu s knihami i greenwashing v podobě zavádějícího marketingu. Komentáře se objevovaly na sítích, v literárních magazínech a rychle prosákly také do velkých periodik. Texty vycházely z různých ideových hledisek, a akcentovaly tak jiné vrstvy problému. Objevily se i takové, které firmu hájily; za úhlavního nepřítele knižního trhu byly v tomto případě označeny veřejné knihovny (sic!). Jinde byla pro změnu poněkud nešťastně zlehčována rovina neetického zacházení s brigádníky, za účelem zdůraznění skutečného problému, tedy systémového křivení knižního trhu. Zkrátka a dobře na poměry tuzemského literárního rybníčku proběhla nebývale rozmanitá a plošná debata. Vedení firmy v čele se svým zakladatelem Dominikem Gazdošem se možná krátce zpotilo, hbitě přepsalo webovou „hlášku“ o darování neprodejných knih do divadel na „hlášku“ o jejich ekologické likvidaci a rozruch zase rychle utichl. Zdánlivě bezvýsledný konec, ale přece jen má jeden praktický dopad. Knihobot se rozhodl reagovat na výtku, že
nic nevrací do oboru, který mu umožnil vyrůst: nesponzoruje, nekultivuje…
a založil Program na podporu literatury.
Projekt spíchnutý horkou jehlou spatřil světlo sociálních sítí na začátku prosince minulého roku, tedy měsíc a půl od vypuknutí kauzy. Jeho prvním ohlášeným projektem bylo udílení literárního grantu pro začínající spisovatelstvo. Podmínky jsou jednoduché. Kdokoliv může nominovat kohokoliv, kdo debutoval v uplynulých dvou letech, následuje hlasování veřejnosti i odborné poroty, z nichž vzejdou dva na sobě nezávislí vítězové, kterým náleží výhra ve výši sto padesát a sto tisíc korun; vyšší částka je tu alokována pro lidového laureáta. Prozatím nechám stranou všechny zvláštnosti jako to, že se projekt jmenuje grant, když se fakticky jedná o cenu, nebo to, že kandidát vybraný odborníky bude oceněn podstatně nižší částkou než jeho kolega vzešlý z veřejného hlasování. Sto tisíc korun je v literárním prostředí pořád hodně peněz, komu by se nehodily? Mně dost a také bych se o ně dle kritérií mohla ucházet.
Finanční prostředky mají do Programu na podporu literatury proudit z prodeje „nových knih“, tedy takových, které byly publikovány v uplynulých třech letech. Právě jejich prodej dělá z Knihobotu tak velký problém pro primární trh s knihami. Skoro každá próza významnějšího nakladatelství se na jejich e-shopu objeví do několika týdnů od vydání. Tímto fungováním ale antikvariát – tedy obchod s knihami na sekundárním trhu – vstupuje na trh primární, aniž by nesl náklady související s autorskými a nakladatelskými licencemi. Přitom právě první roky prodeje jsou pro všechny zúčastněné z finančního hlediska ty nejdůležitější. Autorský honorář tvoří procenta z prodaných knih. Když výtisky z druhé ruky začnou kolovat bezprostředně po vydání, všem, kteří na nich mají odvedenou práci, se snižuje šance, že ji dostanou zaplacenou. Cirkulace nových knih pochopitelně probíhala i dřív, například půjčováním mezi lidmi, Knihobot ovšem přinesl zcela jiné měřítko. V roce 2024 firma prodala tři a půl milionu knih a dosáhla obratu přes půl miliardy korun. Zjednodušená realita fondu je tedy taková, že malá část odměny, o kterou byl prodejem knihy na Knihobotu ochuzen autor, nakladatel a knihkupec, se dá na hromadu a věnuje se dvěma debutujícím autorům. S trochou nadsázky se dá říct, že grant si oceněné autorky a autoři zasponzorují sami, vždyť i jejich tituly se nepochybně protočily v kolovrátku knihobotího e-shopu.
Žádný soukromý fond ani nadace nejsou řešením systémového problému. Pokud jsou však myšleny vážně, mohou se alespoň pokusit zamířit svou činnost do jádra dané problematiky. Správně nasměrovaná, konzistentní a kontinuální činnost už nějaký dopad mít může. Program na podporu literatury založený Knihobotem se s jakoukoliv snahou o pozitivní změnu zcela míjí. Nastartovaný potřebou vylepšit si drobně pošramocenou image ždímá vděk brutálně podfinancovaného sektoru a především zapáleného čtenářstva, které svým hlasem rádo přihraje finanční odměnu oblíbeným autorům a autorkám. V jednom z propagačních videí vysvětluje Knihobot své rozhodnutí ohledně výše odměn slovy:
Chtěli jsme, aby co nejvíce o těchto penězích rozhodovali lidé, ne nějaká nóbl porota.
Slovo nóbl znamená podle slovníku spisovné češtiny vznešený, panský nebo jemný. Strávila jsem pár zábavných chvil přemýšlením o tom, kterou personu české literární vědy nebo kritiky bych označila adjektivem v tomto smyslu. Ve výše uvedené citaci je výraz nicméně použitý v lehce pejorativní konotaci. Odbornost poroty dělá její specializace v daném oboru, tedy vzdělání. Jak moc mimo v zemi s veřejně financovaným vzděláváním je označit vzdělanost za nóbl záležitost? A co nám tím říká Knihobot o svém vztahu k literatuře? Nejspíš nic, co bychom nevěděli. Knihy jsou komodita, kterou je možné dobře zpeněžit, a jejich kulturní povaha je příležitostí pro artwashing.
Jak upozornila Anna Štičková ve své disertační práci, významná dánská spisovatelka Thit Jensen na začátku 20. století přišla s myšlenkou, že by se autorům a autorkám měla vyplácet kompenzace za ztrátu příjmů v důsledku půjčování jejich děl ve veřejných knihovnách. Jejich rychlý rozmach v druhé polovině 19. století měl na trh s knihami nepochybně obrovský vliv, a přestože síť veřejných knihoven dnes vnímáme (až na výjimky citované v úvodu textu) veskrze pozitivně, s odvrácenou stranou této veřejné služby bylo potřeba se nějak vypořádat. Systém Public Lending Right byl v Dánsku oficiálně zaveden až v roce 1946 a předcházela mu dlouhá debata. Dnes podobný systém v různých obměnách funguje ve více než třiceti zemích světa. Tak, jak je nastavený u nás, představuje zcela zanedbatelný nástroj podpory autorů a autorek, nicméně se jedná o důležitý ideový koncept. Autorstvo má nárok zúročit své autorské právo a náleží mu podíl i z jiného užití jeho díla než pouze z prodeje na primárním trhu. V České republice je podobný systém zaveden od roku 2000. Odměna činí 1,70 Kč za jednu evidovanou výpůjčku, přičemž částka se dále dělí mezi autory a nakladatelství, v případě překladové literatury mezi překladatele a nakladatele.
Knihobot se s rozvojem své činnosti dostal mimo zavedené kategorie primárního a sekundárního trhu, čímž nabourává dosavadní systém. To by samo o sobě nebylo nic špatného, trh se vyvíjí a proměňuje. Problém je v tom, že na rychlost jeho rozvoje nedokážeme pružně reagovat. Konzervativnímu čtenáři se právě tady začíná otevírat kudla v kapse, protože se dostáváme k potřebě, která je v českém kontextu stejnou měrou utopická jako logická, tedy k potřebě regulace. Šermování nedotknutelností volného trhu ostatně probíhalo i během reakcí na prapůvodní bojkot Niny Špitálníkové. V tomto argumentačním pojetí je volný trh prezentován jako anarchie bez základních pravidel, jehož přirozený mechanismus by se zhroutil po zavedení první regule. Ve skutečnosti funguje moderní tržní ekonomika jako silně právně ukotvený a institucionálně regulovaný systém. Nejspíš všichni známe pojmy jako antimonopolní právo, pracovní právo, autorské právo, ochrana spotřebitele, standardy, certifikace a technické normy. To všechno jsou regule, které vytvářejí rámec pro obchodní soutěž. Volný trh tedy neznamená absenci pravidel, ale svobodu směny v jejich pevném rámci. Pro tuzemskou debatu je typické, že již zavedená opatření nikomu nevadí. Čtvrt století starý kompenzační poplatek za výpůjčku v knihovně se nerozporuje, jakákoliv nová úvaha ovšem zvedá bouři nevole.
Knihobot by se pochopitelně mohl regulovat i sám. Mohl by si kupříkladu říct, že knihy bude přijímat do prodeje nejdříve dva roky po jejich prvním vydání a tím sám sebe deklarovat jako skutečný antikvariát. To se samozřejmě nedá očekávat ani u méně dravé firmy, natož u tuzemské startupové hvězdy, která pro svůj růst neváhá používat nátlakové metody na výkon mladistvých brigádníků v podobě veřejných tabulí hanby pro pomalejší jedince.
Rozhodnutí, zda od takové firmy přijmout peníze, je svrchované právo každého jednotlivce i organizace. Nechci tímto textem na nikoho ukazovat, ale vyzvat k přemýšlení o tom, zda necháme Knihobot odmávnout vlastní společenskou odpovědnost fíkovým listem směšného literárního grantu, nebo budeme chtít víc. Osobně si nedovedu představit, jak by firma s takovým nastavením a vnitřní kulturou, jako je Knihobot, mohla v kultuře sponzorovat cokoliv, aniž by se jednalo o artwashing, ale osobní teď nechme stranou. Pro začátek se alespoň mohli zeptat někoho z oboru, jak prostředky, které jsou ochotni vyčlenit, smysluplně zacílit a jak svůj projekt nemuset prezentovat stylem bookstagramového vymezování se proti jakýmsi domnělým elitám.
Kritizovat jakékoliv nabízené finance ve chvíli, kdy ministerstvo kultury avizuje razantní škrty, je ošemetné. V době vzniku tohoto textu ohrožují navrhované kroky ministerstva mnoho zavedených literárních akcí i periodik. Pokud nás v nejbližších letech nečeká politický obrat, škrcení kulturních rozpočtů bude s největší pravděpodobností pokračovat. Přeorientovat se na soukromý sektor bude v takovou chvíli klíčovou dovedností přežití všech kulturních projektů, které byly doposud majoritně závislé na veřejných dotacích. Právě v takovou chvíli má smysl zabývat se etickými standardy negrantového kulturního fundraisingu, do kterého spadá i Program na podporu literatury a jeho Literární grant vyhlášený Knihobotem. Firma loni oznámila expanzi do řady zemí západní Evropy. Bude tak zajímavé sledovat, jak na jeho působení budou reagovat země s tradičně silnější a sebevědomější kulturní politikou v oblasti knih. Třeba tam najdeme nějakou inspiraci.
Autorka je spisovatelka
Chtěla bych, aby se mluvilo o tom, že literaturu u nás víc než stát dotují rodiny a jednotlivci, kteří pro ni ukrajují ze svého volného času, ze své životní úrovně a často i ze své důstojnosti. Chtěla bych, aby všichni čtenáři věděli, že honorář jejich oblíbeného autora závisí na počtu prodaných kusů jeho knih, mezi které se nepočítají ty koupené z druhé ruky ani ty půjčené v knihovně.
Návrat do Remeše (přes Olomouc) je povedenou ukázkou divadelní adaptace poměrně složitého textu do živého tvaru, který s lehkostí a nadsázkou, přesto naléhavě bombarduje
diváka podněty k zamyšlení i emočními prožitky.
Bez ohledu na názor, který můžeme na Hanu mít, nelze románu upřít kompaktnost, ucelenost a vyzrálost, takže si můžeme odpustit hledání originálního balicího papíru, do kterého by se nějak pěkně schoval kriticko-povzbudivý recenzní povzdech – bude to dobré, až se autor vypíše, počkejme si na druhý titul.
Přílišné soustředění a opatrnost v jednom segmentu může přivodit nečekané škody v jiném. Ve výsledku může být přílišná opatrnost až protikladem opatrnosti skutečné. Kampaň Konsentu na jedné straně nabádá k gentlemanství, na druhé navádí k fízlování.
Ač ho svého času obviňovali z fašistického smýšlení, Zábranský se nikdy neuchýlil k vyjádření, že s takovou už nikdy nebude moct svobodně psát, aby z něj zase nedělali Mussoliniho, podobně jako to udělala Alena Mornštajnová, když ji obvinili z plagiátorství.