Když jsem byla v maturitním ročníku, nepřipadalo v úvahu, že bych nešla na vysokou školu. Z finančního hlediska dávalo největší smysl studovat v České republice, žádnou přihlášku na školu v zahraničí jsem tedy nepodala. Odmalička jsem chtěla být spisovatelka, ale takový obor neexistoval. Žurnalistika mi připadala těžká, ale lákala mě scenáristika, kromě toho jsem ještě chtěla vyzkoušet psychologii, filmová studia a jazyky. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se jako spisovatelka byla schopna uživit, psaní románů do mého hypotetického života zapadalo jako něco, co bych dělala bokem, zatímco bych byla akademičkou nebo tlumočnicí nebo filmovou kritičkou. Bylo mi devatenáct, byla jsem připravená na život a byla jsem schopna ustát nesouhlas, že budu studovat humanitní obor, který mě prý neuživí.

O dva roky později jsem studovala dvě vysoké školy naráz. Na FAMU jsem studovala scenáristiku a na Filozofické fakultě angličtinu a španělštinu pro mezikulturní komunikaci. Bavilo mě přebíhání mezi dvěma budovami a čarování se dvěma rozvrhy. Jeden den jsem byla přesvědčena, že budu filmař, druhý den zas, že budu tlumočit na filmových festivalech. Bylo sice čím dál tím jasnější, že se nehodím ani k jednomu, ale studovala jsem dál. Nejvíce se mi dařilo v jakési fúzi, v okamžiku, kdy se jazyky potkaly s filmem. Zatímco moji spolužáci točili, já jsem tlumočila na školních akcích a překládala koprodukční scénáře.

Ani v jednom oboru jsem v konkurenci ostatních studentů nemohla obstát. Neměla jsem autorské sebevědomí a neměla jsem píli. Na akce, kde jsem tlumočila, jsem se chystala na poslední chvíli a při chybách jsem příliš spoléhala na svůj šarm. Moje španělština byla vždycky mizerná a pravděpodobně vždycky bude, dost dobrá na to, abych se byla schopna domluvit ve Španělsku, kam jsem odhodlaně léto co léto jezdila, ale ne dost dobrá na to, abych prošla zkouškou z kontrastivní gramatiky napoprvé nebo pochopila texty Juany Inés de la Cruz. Dostudovala jsem, úspěšně složila přijímačky do magisterského studia tlumočnické specializace – a nikdy tam nenastoupila. Nelituju toho, jen bych zabírala místo někomu, kdo by byl lepší. Lituju snad jen toho, že jsem se studiu nevěnovala tak, jak by si zasloužilo. Brala jsem ho jako něco přirozeného, stejně jako zázemí, které mi ty roky na vysoké škole umožnilo. Vím, že takový luxus má u nás málokdo.

Po úspěšném absolvování obou škol jsem se rozhodla jít na volnou nohu a zkusit štěstí jako spisovatelka a scenáristka. Translatologii jsem se ale věnovat nepřestala. Při podávání daňového přiznání mám ve všem nepořádek a na večírcích je občas těžké vysvětlit, čemu se vlastně věnuji nejvíc a jak přesně vypadá můj pracovní den, ale jsem rozhodně šťastnější, než jsem očekávala, že budu. Už dávno netlumočím a překládám také čím dál tím méně, ale obojí mám pod kůží. Na každé akci vnímám spíše tlumočníky než řečníky a přecházím z jazyka do jazyka spolu s nimi, sleduji jejich tlumočnický zápis v bloku, prožívám to, jako jiný člověk prožívá sportovní utkání, kdy se místo z gólu raduji z obratně přetlumočené fráze. Při čtení překladové literatury vnímám každé zajímavější řešení a zakopávám přes ty nezdařilé.

Toto všechno bylo s mým životem spjato natolik pevně, že mě nikdy nenapadlo, že by jednoho dne být nemuselo. Před pár lety mi začaly kvůli umělé inteligenci ubývat překladatelské zakázky. Politici začali hanit „ekofeminismus“ a další „zbytečné“ obory. Začal se množit AI slop. Další špatná zpráva za další špatnou zprávou, vršící se na jiné špatné zprávy. Moje řešení bylo se sobecky držet ve své bublině, kde se vyznávají hodnoty mně vyhovující, a uklidňovat se tím, že to nebude tak zlé. Proto se mnou události posledních týdnů tak otřásly, tak jako pokaždé, kdy se ocitlo ve vážném ohrožení něco, co jsem brala jako samozřejmost.

Despekt k humanitním oborům jsem vždycky vnímala poměrně intenzivně. Volbu mého oboru studia a povolání okolí vždycky komentovalo tak, že jsou to jen pavědy a že se neuživím. V poslední době jsem často slýchávala, že mě, i jako umělkyni, nahradí umělá inteligence. Má vůbec smysl psát román tři roky, když to umělá inteligence svede do pár minut? A má vůbec smysl usilovat o jeho překlad, když to překladatelský software přeloží rychleji a zadarmo? Pořád jsem ale považovala humanitní obory za nedotknutelné a společensky nenahraditelné. Nevěděla jsem, čím bychom byli, kdybychom je neměli.

V červenci jsem se dozvěděla o plánovaném zrušení Ústavu translatologie a jeho sloučení s filologiemi. Nevěděla jsem, že toto zrušení je součástí dlouhodobé restrukturalizace fakulty, jejímž důvodem jsou úspory. V loňském roce byly sloučeny ústavy historie i lingvistické katedry. Letošní restrukturalizace se má dotknout celkem sedmnácti oborů. V případě, že akademický senát restrukturalizaci schválí, ztratí mnohé obory při sloučení svou integritu i specializaci a některé se zruší zcela. Důvodem není umělá inteligence (ačkoliv si to velká část laické veřejnosti myslí), nýbrž úspory. Zatímco některé katedry změnu přijaly, u jiných to vyvolalo vlnu nevole.

Nejdřív mi zrušení Ústavu translatologie připadalo jako vtip. Když mi došlo, že je to jen další špatná zpráva, rozbrečela jsem se. A pak jsem začala intenzivně přemýšlet o tom, co by se dalo dělat, aby se zrušení zabránilo. Jeden z prvních, komu jsem psala, byla profesorka Anežka Charvátová, která mě na Ústavu translatologie učila a kterou jsem potkávala v posledních letech hlavně na literárních akcích a vyhlašování anticeny Skřipec. Zeptala jsem se, jestli se dá něco dělat. A dalo. Léto šlo stranou, ale stálo to za to. Bylo skvělé vidět, co translatologie pro společnost znamená a kolik energie byli všichni schopni vynaložit na to, aby dali najevo svůj nesouhlas a rušení ústavu zastavili.

V posledních týdnech, kdy budoucnost oboru translatologie visí doslova na vlásku, si uvědomuji, jak moc jsem své vzdělání brala jako samozřejmost. Nikdy jsem si neuvědomovala, kolik do mě moji rodiče investovali. Díky nim jsem vystudovala soukromě a mohla jsem si vybrat, kam půjdu na vysokou školu. Díky nim si můžu vybrat, jestli budu číst knihy v originále, nebo v překladu. Za to, kým jsem dnes, vděčím jim a svému vzdělání a doufám, že o tuto možnost nebudou připraveny další generace studentů Filozofické fakulty.