Slavnému pražskému spisovateli spásla kráva v Beskydech rukopis románu. Spisovatel se vrátil nešťasten do Prahy. Jeho přátelé, jimž vyprávěl tuto příhodu, se nesmírně radovali, že jedna z jeho nespočetných knih nevyjde. Autor po půl roce obdržel svůj nedotčený rukopis od jednoho řezníka z Kejžlic s dopisem: „Posílám Vám ty Vaše papíry. Našel jsem je, když jsem krávu vyvrhoval. Nemohla to strávit.“ Ukázka z Humoristických listů, vycházejících v letech 1858 až 1941, ilustruje běžný anekdotářský repertoár své doby. Spisovatelé a básníci v něm byli zastoupeni stejně jako kantoři, úředníci, mlynáři, kočí nebo služky.

Pojďme se podívat ještě na další humoristickou produkci tematizující svět literatury. 1) „Pepíčku, kdo ti pomáhal s domácím úkolem?“ – „Tatínek.“ – „Tak mu vyřiď, že Wolker byl Jiří, a ne Johnnie!“ 2) Franz Kafka seděl v pražské kavárně se svým přítelem Maxem Brodem. Brod se zeptal, kolik se prodalo výtisků Kafkova románu Proces. Kafka odpověděl, že se prodalo jedenáct výtisků, a dodal: „Deset jsem jich koupil já, ale velice by mě zajímalo, kdo koupil ten jedenáctý?!“ 3) „Pořádek muší bejt, vy parchanti,“ řekla babička a kopla hovno pod postel. 4) Již jedenáctá odbila / a lampa, co temně hořela, / prskla a zhasla docela. / Toť neklamné je znamení, / že někde ruplo vedení… 5) Necky hoří vedle chýše, / v které týnecký Hais píše. / Kéž by radši psaly necky / a hned shořel Hais Týnecký.

Nuže, aktuálně kolujících vtipů o spisovatelích a jejich dílech najdeme jako šafránu. Dožívají nejčastěji v žákovském humoru a jejich aktéři se rekrutují v drtivé většině z klasiků povinné četby. Viz: „Prý jsi byl včera v divadle na Evženovi Oněginovi. Mohl bys mi, prosím tě, v kostce říct, o čem to bylo?“ – „No tak, nejdřív on se vykašlal na ni, pak ona se vykašlala na něj a mezitím byl balet.“ Když v roce 1992 začal vycházet časopis Sorry, akcentující černý humor, zaznamenal jsem snahu utahovat si i ze současných literátů. Roku 1995 zde kupříkladu glosovali úmrtí prozaika a fejetonisty Františka Nepila předělávkou známého rčení: „Pil, umřel, Nepil umřel taky.“ O dva roky později doprovodili smrt Bohumila Hrabala lakonickou anekdotou: Sedí takhle Hrabal na okně v nemocnici a krmí holuby. Vtom tam přijde uklízečka a povídá: „Koukejte vypadnout!“ Ale to je všechno. A i tyto dva chudičké příklady těží komiku ze skonu autora, nikoli z jeho tvorby. A přitom se nedá říci, že by tuzemský literární provoz neposkytoval humoristům dostatek inspirace, ať už třeba Michal Viewegh fackuje literárního kritika Jaromíra Slomka, František Dryje vydává sbírku nazvanou Mrdat, anebo Milan Kundera ze svého románu o retušování minulosti retušuje klíčovou scénu s Gottem a Husákem (viz Kniha smíchu a zapomnění).

Ad 2) Vyprávění o Franzi Kafkovi a jeho „bestselleru“ Proces patří do žánru historek o spisovatelích, které pravidelně vycházely v humoristických edicích typu Veselá mysl či Humor do kapsy. Některé byly autentické, jiné přibarvené či zcela vyfabulované, což bude i Kafkův případ, neboť Proces vyšel poprvé až rok po autorově smrti. Svého času jsem pojal nápad sestavit a vydat podobnou kolekci tradovaných veselých historek o současných spisovatelích. Pár ochutnávek z rukopisu: básnickou sbírku Zlé brusy nože lyrika Pavla Petra si objednalo v počtu sto kusů nožířské učiliště v Odoleně Vodě v domnění, že jde o metodickou příručku pro učně – brusiče nástrojů. Surrealista Pavel Řezníček na návštěvě u Josefa Věromíra Plevy, autora Malého Bobše, ukradl mistrovi z prádelníku ponožky, neboť neměl na nové, a navíc se mu to zdálo surrealistické. Novinářka Lenka Sedláková na Bítově lichotila při rozhovoru básníkovi Zdeňkovi Rotreklovi: „Vy úplně záříte!“ – „Taky jsem byl deset let na uranu,“ odvětil s úsměvem někdejší politický vězeň robotující v uranových dolech. Na témže setkání básníků na Bítově podpálil humorista Bohuslav Vaněk-Úvalský gumu od trenýrek dekadenta Patrika Linharta, kterému po uhašení ještě dlouho dekadentně dýmaly kalhoty… Záhy jsem ale od záměru vydat podobné historky ustoupil, neboť jsem zjistil, že veřejnost tyto tvůrce, byť šlo o oceňované matadory, prostě nezná. „Fůra humoru o neznámých lidech“ by byl vskutku sexy podtitul budoucího ležáku.

Ad 3) Pseudocitáty ze známého díla, v našem případě Babičky, řadí folkloristé mezi tzv. wellerismy, tj. žertovně pozměněné výroky z knih či filmů, nazvané podle postavy Sama Wellera z románu Kronika Pickwickova klubu, který podobné frazémy užíval. Není mi známo, že by se něco podobného ze současné české literatury vžilo a používalo v běžné řeči.

Ad 4) Parodie na literární díla vznikají stále. Michal Viewegh ve svých dvojdílných Nápadech laskavého čtenáře zručně karikoval stylistické manýry autorů od Hrabala přes Vaculíka či Kantůrkovou až po Jáchyma Topola. Básnickou elitu a vůbec barnumský koncept „the best of“ ročenek si vzal na paškál v Nejlepších českých básních 2018 Štefan Švec. Je to ovšem humor pro zasvěcence bez šance proniknout do lidové slovesnosti, jako se to podařilo třeba mnoha parodiím Erbenových balad.

Ad 5) Satira na současné spisovatele (v naší ukázce si vystřelil T. R. Field z veleplodného literáta Josefa Haise Týneckého) bývala běžnou humoristickou produkcí. Viz inzerát z časopisu Trn (1924–1932): Pozor! Senzačně snížené ceny: Alibaba a dříve Čtyřicet, nyní Třicet osm loupežníků! Franz Werfel: dříve Čtyřicet, nyní Třicet devět dní! Josef Kopta: Hlídač číslo dříve 47, nyní 46,50! Jules Verne: dříve Dva roky, nyní pouze Dva měsíce prázdnin! Jules Verne: Cesta kolem světa dříve za osmdesát dní, nyní pouze za 77,50! F. X. Svoboda: Srdce její zkvétalo dříve vždy dvěma květy, nyní sotva jedním! Voskovec s Werichem na jevišti také běžně sypali narážky na poetismus, Nezvala a vůbec beletrii svých současníků. Slyšeli jste však, že by v pořadu Na stojáka někdo žertoval o Ajvazovi, Haklovi, Mornštajnové či Ewaldu Murrerovi? Spisovatelé a jejich díla přestali být zkrátka součástí společné zkušenosti, a tudíž i humoru. Vždyť ani turisti nechodí do pražské pivnice U Zlatého tygra kvůli Hrabalovi, ale proto, že se tam jednou zastavil Bill Clinton.