Vstupujeme v těchto dnech do období českého fašismu. Neabstraktního násilí, uskutečňovaného reálnými lidmi. K těmto myšlenkám mě přivedl záměr psát dnes, bez zadání. A tady se teď odmlčím.

Kromě toho, že Hanišová v podstatě dehonestuje Ambrožovou cynickými výroky a jakousi podivnou směsí hustle culture a arogance, našla i viníka, který za to všechno může, a už jsem ho párkrát zmínila. Je jím Asociace spisovatelů, která „neustále na někoho ukazuje prstem a hašteří se“.

A co kdyby šlo naopak umění za lidmi? Louvre se o něco takového pokusil a na severu Francie v oblasti postižené dezindustrializací otevřel před třinácti lety svoji pobočku. Pokladů skrývá ve svých depozitářích habaděj. Krátkodobě ovšem muzea své originály nepůjčují ráda, notabene na jiný kontinent, vždy je v tom riziko.

Chceme-li být tedy šťastní, musíme umět přebývat nešťastní v civilizaci. Musíme umět uznat, že potřebujeme být disciplinovaní a cítit svou disciplínu jako formu demokratického štěstí v neštěstí. Chceme-li žít šťastně, bude to nutně šťastně nešťastný život se zlem a dobrem, protože druhou variantou je život osvobozený, život zbavený zábran, život autokratické zvůle a násilí.

To oblepování celé země i stojanů na billboardy politickými plakáty by šlo jistě zvládnout pár větami jednoho zákona. Jelikož ale žijeme v Čechách a na Moravě, dovedu si představit, kolik hlasů by se obratem zvedlo, jak to nejde, jak to je proti demokracii, právu na politickou soutěž atd.

Asociaci spisovatelů vděčíme za projekt Spisovatelé do knihoven a za prosazení – jakkoli okleštěného – statusu umělce. A co dál?

Mnohem důležitější mi připadá férovější nastavení odměn za prodané výtisky. Ať rozhodne trh, ať rozhodnou čtenáři. Pokud je kniha dobrá, prodává se. Jenže problémem je procentuální rozdělení zisku na knize. Autorce či autorovi jde jen minimum z velkoobchodní ceny.

Až umře duch demokracie, čeká nás brutalita a strach. Nebudeme to mít snazší. Budeme to mít všichni mnohem horší. Je lepší to mít trochu horší teď než v budoucnu velice, velice špatné.

Po začátku války na Ukrajině, kdy se režim změnil v otevřenou represivní diktaturu, dostala i média novou možnost participovat na tomto organizovaném násilí jak v sousední zemi, tak i v té své. Pro mediální motor, stejně jako pro Kreml, se válka stala jedinou možností, jediným modem, ve kterém může existovat. Skutečný, bezpodmínečný konec války je možný, jen pokud bude skoncováno s tímto režimem, který se také stane koncem totalitární moci medií nad společností.

Změny v myšlení se netýkají jen institucí a politiků, část řešení je i v malých měřítkách. V zahrádce jedné kavárny na jihu Francie naměřili v poledne pod klasickým slunečníkem 56 stupňů, zatímco pod rostlinným loubím jen 29. A řešení bylo nasnadě.

Je potřeba poznamenat, že i v současné době vánoční atmosféra generuje temné pověsti, i když v podobě městských legend.

Nicméně Lévyho kritika slábne, pokud čtenář zná zdroje jeho rozhořčení – kupříkladu sociolog Bruno Latour ve svých textech neoslavuje pandemii.

SPD je banda neschopných fašounků, ANO představuje takzvanou „catch-all-party“, protože ve vztahu k voličským hlasům se řídí stejným pravidlem, jaké zastává herec Charlie Sheen vůči pohlavním chorobám: „Chyť je všechny.“

Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.

Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.

Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?

Památce Petra Hrbáče.

Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé.

Hejdánek je nepochybně filosofem pravdy, staví ji do středu svého myšlení. Právě hluboký zájem o pravdu – o to, jak se k ní přiblížit a jak ji vůbec myslet, vedl k vypracování osobité filosofické koncepce v kontextu tzv. meontologie.

Mirek Kovářík nezapadal do archetypu „moudrého starce“. Byl spíše šamanem s lehce nalíčenou tváří blázna.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

Emil Hakl vydává novou prózu Umina verze. Fotograficky ji ilustrovala Zuzana Lazarová. Jednou z ilustrací je i tento snímek.

V rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil naše hlavní město světoznámý prozaik Chuck Palahniuk, autor kultovního románu Klub rváčů, aby pokřtil Klub rváčů 2 a zaškrtil několik desítek svých českých fanoušků.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.