Francouzský fenomenolog Paul Ricoeur v tomto smyslu rozlišuje hermeneutiku podezření a hermeneutiku důvěry. Hermeneutiku podezření spojuje s postoji Marxe, Freuda a Nietzscheho, kteří svým myšlením odkrývají za veškerou zkušeností utajené síly třídních zájmů, libida nebo vůle ovládat druhé.

Sklidil smršť neoprávněné kritiky od těch, kdo nic nepochopili. Pokud ale jako Evropa na svoji obranu nic nevymyslíme, pokud nebude nějaká veřejná kontrola algoritmů sítí, pak ti, kdo chtějí zánik Západu, jak ho známe, nás převálcují. Gigantická asijská země nebo giganticky bohatý šílený jedinec. Který bude sám rozhodovat o tom, co se nám objeví na obrazovce.

Dnes Polsko aspiruje na lídra střední Evropy, v kontextu slabých vlád ve Francii a v Německu dokonce na lídra Evropské unie. Je to dáno jak jeho výrazným premiérem Donaldem Tuskem, který zná dobře Brusel, tak jeho sousedstvím s Ukrajinou. Tam má Polsko prvořadou roli jako země, která přijala snad nejvíc ukrajinských uprchlíků, jako země, přes niž proudí většina západní pomoci a která bere ruské nebezpečí velmi vážně. Vždyť až do r. 1918 byla Varšava okupována jako součást ruského impéria a úředním jazykem tam byla ruština.

Nemožnost svět od sebe oddělit, emancipovat se a očistit, není však pobídkou k rezignaci. I rezignace je snahou o sebeočistu. A to Kristofová neudělá. Kristofová místo toho pozoruje, jak věci jsou. Snáší sebe samu uvnitř světa díky pozorování. Její postavy zažívají šoky. Šoky natolik silné, že lidé nejsou ani schopni rozhořčení.

Syntéza, strategie a zasazení do mezinárodního kontextu je něco, co nám většinou chybí. A nejen v psaní knih, ale vůbec v uvažování – o politice, o veřejném životě, o řízení státu, o místní historii. Přitom bychom byli měli vnímat jako svoji povinnost vůči světu přinést souhrnné svědectví o politickém modelu, který druhá půlka Evropy nepoznala, a přispět nějak k tomu, aby se totalitarismy neopakovaly.

Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.

Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.

Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje.

Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.

Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.

Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.

Pavel Šrut byl silný kuřák (i tento motiv najdeme v jeho básních), začal kouřit někdy ve dvanácti letech a přestal stím, až když si na jeho plíce a cévy sáhla a je stáhla potvora choroba.

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

Ashberyho poezie často působila odtažitě a záhadně, mnohé dráždila, zneklidňovala a mátla a vždy se vzpírala jednoznačným výkladům a škatulkám.

V Patočkově pojetí se filosofie mohla stát předmětem vzdoru, vstoupit do komunikace s undergroundem, být součástí rezistence vůči normalizačnímu režimu.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Konečně, ano: konečně to není zase mužský hlas, který tu mluví o ženském těle, ale ženský – ba víc: Jsou to ženská těla, která spolu mluví.

Dílo Vladimíra Holana, dnes už vydané v souhrnné celistvosti, výmluvně dokládá, že se totalitnímu režimu bylo možno vzepřít neprostupnou duchovní fortifikací, kterou nemohl žádný z jeho ideologů prolomit ani lstivě posunout.

Uplynulo 400 let od okamžiku, kdy svou pozemskou pouť završili William Shakespeare a Miguel de Cervantes. Toto dvojí jubileum připomínáme dvěma otázkami: první Jiřímu Joskovi, druhá Ivanu Matouškovi.

Jak se již stává tradicí, porotci Magnesie Litery v kategorii poezie se stejně jako v předchozích letech rozhodli pro Tvar poodkrýt, jakým směrem se ubíralo rozhodování o nominovaných sbírkách. Shoda se ustálila na následujících třech sbírkách v této kategorii i na nominaci v kategorii Objevu roku.