A co kdyby šlo naopak umění za lidmi? Louvre se o něco takového pokusil a na severu Francie v oblasti postižené dezindustrializací otevřel před třinácti lety svoji pobočku. Pokladů skrývá ve svých depozitářích habaděj. Krátkodobě ovšem muzea své originály nepůjčují ráda, notabene na jiný kontinent, vždy je v tom riziko.

Chceme-li být tedy šťastní, musíme umět přebývat nešťastní v civilizaci. Musíme umět uznat, že potřebujeme být disciplinovaní a cítit svou disciplínu jako formu demokratického štěstí v neštěstí. Chceme-li žít šťastně, bude to nutně šťastně nešťastný život se zlem a dobrem, protože druhou variantou je život osvobozený, život zbavený zábran, život autokratické zvůle a násilí.

To oblepování celé země i stojanů na billboardy politickými plakáty by šlo jistě zvládnout pár větami jednoho zákona. Jelikož ale žijeme v Čechách a na Moravě, dovedu si představit, kolik hlasů by se obratem zvedlo, jak to nejde, jak to je proti demokracii, právu na politickou soutěž atd.

Asociaci spisovatelů vděčíme za projekt Spisovatelé do knihoven a za prosazení – jakkoli okleštěného – statusu umělce. A co dál?

Mnohem důležitější mi připadá férovější nastavení odměn za prodané výtisky. Ať rozhodne trh, ať rozhodnou čtenáři. Pokud je kniha dobrá, prodává se. Jenže problémem je procentuální rozdělení zisku na knize. Autorce či autorovi jde jen minimum z velkoobchodní ceny.

Až umře duch demokracie, čeká nás brutalita a strach. Nebudeme to mít snazší. Budeme to mít všichni mnohem horší. Je lepší to mít trochu horší teď než v budoucnu velice, velice špatné.

Po začátku války na Ukrajině, kdy se režim změnil v otevřenou represivní diktaturu, dostala i média novou možnost participovat na tomto organizovaném násilí jak v sousední zemi, tak i v té své. Pro mediální motor, stejně jako pro Kreml, se válka stala jedinou možností, jediným modem, ve kterém může existovat. Skutečný, bezpodmínečný konec války je možný, jen pokud bude skoncováno s tímto režimem, který se také stane koncem totalitární moci medií nad společností.

Změny v myšlení se netýkají jen institucí a politiků, část řešení je i v malých měřítkách. V zahrádce jedné kavárny na jihu Francie naměřili v poledne pod klasickým slunečníkem 56 stupňů, zatímco pod rostlinným loubím jen 29. A řešení bylo nasnadě.

Psaním bych nechtěl být živ, ani kdyby sypalo. Psát moc je na palici a nemyslím, že mít za to moc by znamenalo psát míň nebo líp. Psaní je rituál, posedlost, která musí být posedlostí, obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Spisovatel nikdy nebude profese snů.

Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje.

Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.

Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.

Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.

Pavel Šrut byl silný kuřák (i tento motiv najdeme v jeho básních), začal kouřit někdy ve dvanácti letech a přestal stím, až když si na jeho plíce a cévy sáhla a je stáhla potvora choroba.

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

Ashberyho poezie často působila odtažitě a záhadně, mnohé dráždila, zneklidňovala a mátla a vždy se vzpírala jednoznačným výkladům a škatulkám.

V Patočkově pojetí se filosofie mohla stát předmětem vzdoru, vstoupit do komunikace s undergroundem, být součástí rezistence vůči normalizačnímu režimu.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Konečně, ano: konečně to není zase mužský hlas, který tu mluví o ženském těle, ale ženský – ba víc: Jsou to ženská těla, která spolu mluví.

Dílo Vladimíra Holana, dnes už vydané v souhrnné celistvosti, výmluvně dokládá, že se totalitnímu režimu bylo možno vzepřít neprostupnou duchovní fortifikací, kterou nemohl žádný z jeho ideologů prolomit ani lstivě posunout.

Uplynulo 400 let od okamžiku, kdy svou pozemskou pouť završili William Shakespeare a Miguel de Cervantes. Toto dvojí jubileum připomínáme dvěma otázkami: první Jiřímu Joskovi, druhá Ivanu Matouškovi.