V podmínkách dnešního Slovenska, kde každým rokem vzrůstá otevřená nenávist vůči queer lidem a přibývají návrhy legislativních změn, jež nám mají co nejvíc omezit práva a zkomplikovat život, Slovenska, kde velká část politických elit nedokázala odsoudit teroristický útok na Tepláreň, je však těžké být optimistou. Současná ministryně kultury, která si nezaslouží být jmenována, v posledních měsících opakovaně prohlašuje, že LGBTQIA* projekty už z veřejných zdrojů ministerstva nedostanou ani cent.

Opatství Theléma je založeno pod heslem „Dělej, co chceš“. Není těžké udělat myšlenkový krok k tomu, že přesně to platí i pro Rabelaise – a že to je možná ten hlavní přínos jeho díla dějinám literatury, když oproti středověké literatuře, řídící se svými pravidly a zákonitostmi, uvedl do díla sebe sama jako autonomní osobnost autora-vypravěče se svrchovanou vůlí dělat si, co chce.

Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.

Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.

Hodnocení je akt, při kterém je hodnotícím subjektem aktivně přiřazována hodnocenému objektu určitá hodnota; žádný text nemá hodnotu (nebo ji nepostrádá) sám o sobě. Hodnota ale nevyplývá ani z dostačivosti plnění zodpovědnosti. Záleží na kritériích, která k textu přiložíme.

Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?

Čím je v tomto světle dnes literatura? Krmivem pro technologie, hadrem vylisovaným výrobní linkou, produktem laboratoří, abstraktní mlhou, fašírkou, dekorací debilizované masy. Pokud by tímto literatura a kultura vůbec měla být v budoucnu, pak je cenná a úctyhodná každá destrukce všeho, co k takové budoucnosti vede.

Umění a literatura, dokáží-li se transformovat, mohou být skutečně předobrazem nové skutečnosti, nové úrovně společenského bytí a umělci a básníci spolu s teoretiky mohou být avantgardou onoho světotvorně transformačního procesu.

Filozofická fakulta není obrazem své společnosti, ale jejím předobrazem. Uskutečňuje ve svých každodenních krocích, spolupráci, a umím si představit, že i v celkem vážných sporech, něco svébytného a suverénního, k čemu se bude moci česká společnost dlouho odkazovat.

Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog.

Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje.

Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.

Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.

Který současný spisovatel, notabene básník, se může pochlubit tak silnou odezvou veřejnosti? A dopadem na společenské a politické dění?

Právě proto navrhuji, aby v roce 2017 byla na hudební Cenu Grammy za celoživotní dílo nominována Elfriede Jelineková za „melodický proud hlasů a protihlasů ve svých románech a hrách…“

Ashberyho poezie často působila odtažitě a záhadně, mnohé dráždila, zneklidňovala a mátla a vždy se vzpírala jednoznačným výkladům a škatulkám.

Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…

Mnozí se shodují, že to byl ve skutečnosti on, kdo povýšil psaní písní na literaturu.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Konečně, ano: konečně to není zase mužský hlas, který tu mluví o ženském těle, ale ženský – ba víc: Jsou to ženská těla, která spolu mluví.

Dílo Vladimíra Holana, dnes už vydané v souhrnné celistvosti, výmluvně dokládá, že se totalitnímu režimu bylo možno vzepřít neprostupnou duchovní fortifikací, kterou nemohl žádný z jeho ideologů prolomit ani lstivě posunout.

Uplynulo 400 let od okamžiku, kdy svou pozemskou pouť završili William Shakespeare a Miguel de Cervantes. Toto dvojí jubileum připomínáme dvěma otázkami: první Jiřímu Joskovi, druhá Ivanu Matouškovi.

Jak se již stává tradicí, porotci Magnesie Litery v kategorii poezie se stejně jako v předchozích letech rozhodli pro Tvar poodkrýt, jakým směrem se ubíralo rozhodování o nominovaných sbírkách. Shoda se ustálila na následujících třech sbírkách v této kategorii i na nominaci v kategorii Objevu roku.