Dvojromán Byt čtu jako neromantický intimně politický text, ve kterém spíše než Daniel proti Zuzaně bojují oba proti výkladu světa, do kterého se nevejdou. Palindrom je pevné pravidlo, struktura, kterou si spolu vymysleli. Struktura, od které se dá aspoň ve dvou odrazit. Vztek na něj, na svět. Vztek a zuřivost.

Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.

Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?

Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom?

Přesně v tomto bodě jako by se ale otevírala oblast myšlení plná závrati. Kam vstupuje politický teoretik, vyznává-li apolitické prostory smyslu a štěstí? Přece to nemůže skončit další dichotomií, politika–nepolitika?

Teď je nejvyšší čas, aby se tahle geopolitická danost začala říkat také v českých školách a aby ji vzali za svou i domácí politici a přestali populisticky blouznit o nějaké suverenitě proti všem.

Dostát znamená se proměnit. Musíme se proměnit. Jinak nás to promění samo a taková proměna se nám fakt nebude líbit. S událostmi takových rozměrů, jako je nedaleká válka ve vysoce propojeném světě, znamená si připustit riziko smrti uvnitř našeho světa.

Je to daleko lidštější způsob, francouzské rodiny neznají naši horečku dubnové noci. Na české děti klade systém nároky, jako by to byli dospělí, kteří se hlásí někam do korporátu. A je jim třeba jen deset let a ke zkoušce si pomalu přinesou ještě medvídka. Je to tvrdá selekce.

Jak tedy celou věc shrnout? Mohli bychom říct, že moc demokracie spočívá v rezistenci vůči násilí plus ve sdíleném štěstí. Propojení trojice rovnosti, svobody a sounáležitosti má schopnost odolat různým formám brutální vnější nebo sofistikované hybridní agresi víc než jakákoli jiná síla.

Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.

Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo.

Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.

Který současný spisovatel, notabene básník, se může pochlubit tak silnou odezvou veřejnosti? A dopadem na společenské a politické dění?

Právě proto navrhuji, aby v roce 2017 byla na hudební Cenu Grammy za celoživotní dílo nominována Elfriede Jelineková za „melodický proud hlasů a protihlasů ve svých románech a hrách…“

8.–9. 6. 2016 se konala konference s titulem “Jan Lopatka”. O události glosuje básník a publicista Vít Kremlička.

Po písni Dežo přichází Jaromír Nohavica s další porcí rasismu z pohledu »selského rozumu«.

Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…

Mnozí se shodují, že to byl ve skutečnosti on, kdo povýšil psaní písní na literaturu.

V České republice se dochovalo na 1 600 000 knih z 300 fondů knihoven po staletí budovaných na hradech a zámcích. Odborně je spravuje šestice pracovníků Knihovny Národního muzea. Jeden z nich, PhDr. Luboš Antonín, dne 17. srpna náhle zemřel.

Dne 18.6. 2016 zemřel Dr. František Kautman.

Pouze jdu a rány neomylně prší. Což teprv kdybych běžel?

… aneb 525 slov o kritice.

Jak se již stává tradicí, porotci Magnesie Litery v kategorii poezie se stejně jako v předchozích letech rozhodli pro Tvar poodkrýt, jakým směrem se ubíralo rozhodování o nominovaných sbírkách. Shoda se ustálila na následujících třech sbírkách v této kategorii i na nominaci v kategorii Objevu roku.