Syntéza, strategie a zasazení do mezinárodního kontextu je něco, co nám většinou chybí. A nejen v psaní knih, ale vůbec v uvažování – o politice, o veřejném životě, o řízení státu, o místní historii. Přitom bychom byli měli vnímat jako svoji povinnost vůči světu přinést souhrnné svědectví o politickém modelu, který druhá půlka Evropy nepoznala, a přispět nějak k tomu, aby se totalitarismy neopakovaly.

Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.

Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.

Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

Můžeme napsat a vydat mnohé knihy, ale jimi se k podstatě vnitřní bolesti nikdy nedostaneme. Ostatně knihy čtou jen určité vrstvy obyvatel a jejich poselství pomalu slábne. Naproti tomu účinná láska a vděčnost jsou těmi pravými léky. Trochu donkichotské úsilí Karin Lednické je mi na první pohled sympatické, ale jedinec nemůže zmoci kolektivní trauma v jakékoli době i prostoru. Může jen přispět k úlevným chvilkám, ale i za to poděkujme.

Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.

V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.

Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.

Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.

Který současný spisovatel, notabene básník, se může pochlubit tak silnou odezvou veřejnosti? A dopadem na společenské a politické dění?

Právě proto navrhuji, aby v roce 2017 byla na hudební Cenu Grammy za celoživotní dílo nominována Elfriede Jelineková za „melodický proud hlasů a protihlasů ve svých románech a hrách…“

8.–9. 6. 2016 se konala konference s titulem “Jan Lopatka”. O události glosuje básník a publicista Vít Kremlička.

Po písni Dežo přichází Jaromír Nohavica s další porcí rasismu z pohledu »selského rozumu«.

Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…

Mnozí se shodují, že to byl ve skutečnosti on, kdo povýšil psaní písní na literaturu.

V České republice se dochovalo na 1 600 000 knih z 300 fondů knihoven po staletí budovaných na hradech a zámcích. Odborně je spravuje šestice pracovníků Knihovny Národního muzea. Jeden z nich, PhDr. Luboš Antonín, dne 17. srpna náhle zemřel.

Dne 18.6. 2016 zemřel Dr. František Kautman.

Pouze jdu a rány neomylně prší. Což teprv kdybych běžel?

Před několika dny mne dostihla smutná zpráva od kolegů z Brna, že ve vysokém věku 92 let zemřel profesor Josef Češka, významný odborník na dějiny antiky, který se jako první z našich badatelů výrazně specializoval na historii a kulturní, politická a náboženská specifika pozdního římského císařství.

… aneb 525 slov o kritice.