Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.

Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo.

Ten hlad po něčem novém, trochu méně okoukaném než stále stejný Karlův most, je vidět na obří Kafkově hlavě, jež se jednou za hodinu otočí před objektivy smartphonů. Davy turistů k ní vzhlížejí stejně zbožně jako k apoštolům na středověkém orloji. Nic dalšího současného jim ale Praha nenabídne, jemná elegance lávky spojující Holešovice s Karlínem i kolos nové Národní technické knihovny jsou stranou jejich tras.

Francouzský fenomenolog Paul Ricoeur v tomto smyslu rozlišuje hermeneutiku podezření a hermeneutiku důvěry. Hermeneutiku podezření spojuje s postoji Marxe, Freuda a Nietzscheho, kteří svým myšlením odkrývají za veškerou zkušeností utajené síly třídních zájmů, libida nebo vůle ovládat druhé.

Sklidil smršť neoprávněné kritiky od těch, kdo nic nepochopili. Pokud ale jako Evropa na svoji obranu nic nevymyslíme, pokud nebude nějaká veřejná kontrola algoritmů sítí, pak ti, kdo chtějí zánik Západu, jak ho známe, nás převálcují. Gigantická asijská země nebo giganticky bohatý šílený jedinec. Který bude sám rozhodovat o tom, co se nám objeví na obrazovce.

Dnes Polsko aspiruje na lídra střední Evropy, v kontextu slabých vlád ve Francii a v Německu dokonce na lídra Evropské unie. Je to dáno jak jeho výrazným premiérem Donaldem Tuskem, který zná dobře Brusel, tak jeho sousedstvím s Ukrajinou. Tam má Polsko prvořadou roli jako země, která přijala snad nejvíc ukrajinských uprchlíků, jako země, přes niž proudí většina západní pomoci a která bere ruské nebezpečí velmi vážně. Vždyť až do r. 1918 byla Varšava okupována jako součást ruského impéria a úředním jazykem tam byla ruština.

Nemožnost svět od sebe oddělit, emancipovat se a očistit, není však pobídkou k rezignaci. I rezignace je snahou o sebeočistu. A to Kristofová neudělá. Kristofová místo toho pozoruje, jak věci jsou. Snáší sebe samu uvnitř světa díky pozorování. Její postavy zažívají šoky. Šoky natolik silné, že lidé nejsou ani schopni rozhořčení.

Syntéza, strategie a zasazení do mezinárodního kontextu je něco, co nám většinou chybí. A nejen v psaní knih, ale vůbec v uvažování – o politice, o veřejném životě, o řízení státu, o místní historii. Přitom bychom byli měli vnímat jako svoji povinnost vůči světu přinést souhrnné svědectví o politickém modelu, který druhá půlka Evropy nepoznala, a přispět nějak k tomu, aby se totalitarismy neopakovaly.

Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.

Který současný spisovatel, notabene básník, se může pochlubit tak silnou odezvou veřejnosti? A dopadem na společenské a politické dění?

Právě proto navrhuji, aby v roce 2017 byla na hudební Cenu Grammy za celoživotní dílo nominována Elfriede Jelineková za „melodický proud hlasů a protihlasů ve svých románech a hrách…“

8.–9. 6. 2016 se konala konference s titulem “Jan Lopatka”. O události glosuje básník a publicista Vít Kremlička.

Po písni Dežo přichází Jaromír Nohavica s další porcí rasismu z pohledu »selského rozumu«.

Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…

Mnozí se shodují, že to byl ve skutečnosti on, kdo povýšil psaní písní na literaturu.

V České republice se dochovalo na 1 600 000 knih z 300 fondů knihoven po staletí budovaných na hradech a zámcích. Odborně je spravuje šestice pracovníků Knihovny Národního muzea. Jeden z nich, PhDr. Luboš Antonín, dne 17. srpna náhle zemřel.

Dne 18.6. 2016 zemřel Dr. František Kautman.

Pouze jdu a rány neomylně prší. Což teprv kdybych běžel?

Před několika dny mne dostihla smutná zpráva od kolegů z Brna, že ve vysokém věku 92 let zemřel profesor Josef Češka, významný odborník na dějiny antiky, který se jako první z našich badatelů výrazně specializoval na historii a kulturní, politická a náboženská specifika pozdního římského císařství.

… aneb 525 slov o kritice.

Jak se již stává tradicí, porotci Magnesie Litery v kategorii poezie se stejně jako v předchozích letech rozhodli pro Tvar poodkrýt, jakým směrem se ubíralo rozhodování o nominovaných sbírkách. Shoda se ustálila na následujících třech sbírkách v této kategorii i na nominaci v kategorii Objevu roku.