Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.

V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.

Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.

Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.

Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.

Psa najdu, jak si líže ránu. Když mě uvidí, napřímí se a pustí se do ukusování kopřiv. Jedna kopřiva není mrakem, řekne mi na pozdrav, ale o dešti mi nic prozradit nechce. Bez deště nenajdu cestu nahoru, pokrčím rameny a začnu ukusovat kopřivy s ním. Kde jsi? Čekám na tebe za kopcem, uslyším déšť za svými zády.

Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. V noci nemůžu spát. Jsem v domě, ve kterém je v létě horko a v zimě zima. Všechny padesát let staré textilie jsou nasáklé pachy, které tudy kdy prošly.

Kos naposledy poskočil, vzlétl a opustil udýchanou pampu. Sevřel jsem tašky a vyrazil dál, napříč civilizací, která usychá z představy o pořádku a poslušnosti, odváží na svých marách vzdušnost květin.

Za oknem plují roušky – setřel se individualismus, neurotické odlišování sebe sama od ostatních pozbylo smyslu.

Základem zdrojů pro financování Green New Deal překvapivě není u Pettiforové uhlíková daň. Píšu překvapivě, protože uhlíková daň jako výraz hesla environmentálního hnutí „kdo znečišťuje, ať platí“ je nejobvyklejším fiskálním nástrojem přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku.

O desítky let později na této „neživé“ planetě začal hořet celý kontinent. A uši nejdokonalejší bytosti, vrcholu evoluce, pořád neslyší.

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika