Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. V noci nemůžu spát. Jsem v domě, ve kterém je v létě horko a v zimě zima. Všechny padesát let staré textilie jsou nasáklé pachy, které tudy kdy prošly.

Krajní past myšlení, které si zakládá na principu negativity, spočívá v absolutizaci negativity samotné, v její separaci. Zakládá to kulturu nesouhlasu jako největší jistoty, záruky správnosti.

Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.

A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.

Poznatek všech, kdo se této minoritní zkušenosti extrémní intenzity v roli svědků a přátel vystavili, aniž by si předem vytvořili neproniknutelné hradby obrany, je, že stačí neutéct. Nést to, co člověk od pozůstalých dostane k nesení.

Člověk se z homo computatus promění v nový druh, v homo startupus, a spolu pak – evolvováni z živých bytostí v chodící firmičky – „Hodně někde budem“.

Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.

Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu.

Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.

Kos naposledy poskočil, vzlétl a opustil udýchanou pampu. Sevřel jsem tašky a vyrazil dál, napříč civilizací, která usychá z představy o pořádku a poslušnosti, odváží na svých marách vzdušnost květin.

Za oknem plují roušky – setřel se individualismus, neurotické odlišování sebe sama od ostatních pozbylo smyslu.

Základem zdrojů pro financování Green New Deal překvapivě není u Pettiforové uhlíková daň. Píšu překvapivě, protože uhlíková daň jako výraz hesla environmentálního hnutí „kdo znečišťuje, ať platí“ je nejobvyklejším fiskálním nástrojem přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku.

O desítky let později na této „neživé“ planetě začal hořet celý kontinent. A uši nejdokonalejší bytosti, vrcholu evoluce, pořád neslyší.

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika