Člověk se z homo computatus promění v nový druh, v homo startupus, a spolu pak – evolvováni z živých bytostí v chodící firmičky – „Hodně někde budem“.

Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.

Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu.

Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.

Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.

Aby se člověk mohl vrátit sestrojen znovu, naplněný, obklopený obrazy možného, nezbytně musí za prahem zůstat dlouho v tichu. Zůstat v tichu a najít jednoho člověka, který neodejde.

Ve výsledku k autofikci přistupují čtenáři stejně pokrytecky jako k ostatním žánrům a otázku etiky, pravdivosti a přesvědčivosti řeší jak kdy a jak kde, podle toho, jak zrovna text zapadá do jejich životní zkušenosti. Pravdivé na tom všem je jen to, jak moc všichni lžeme.

Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde.

Pokud do bytu vejde člověk s bolestmi, kočka k němu usedne a předními tlapami jej masíruje na nemocném místě.

Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.

Bez šance na rozloučení ztrácíme naše sourozence, ať už jsou jejich těla lidská, bezobratlá nebo rostlinná. S každým vyhynulým druhem se ztrácí cosi z člověka.

My, čeští spisovatelé, vyzýváme sponzora Českého slavíka Karlovarské minerální vody, aby se jasně morálně distancovaly od hodnot zpěváka Tomáše Ortela a jeho skupiny.