Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.

Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.

Psa najdu, jak si líže ránu. Když mě uvidí, napřímí se a pustí se do ukusování kopřiv. Jedna kopřiva není mrakem, řekne mi na pozdrav, ale o dešti mi nic prozradit nechce. Bez deště nenajdu cestu nahoru, pokrčím rameny a začnu ukusovat kopřivy s ním. Kde jsi? Čekám na tebe za kopcem, uslyším déšť za svými zády.

Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. V noci nemůžu spát. Jsem v domě, ve kterém je v létě horko a v zimě zima. Všechny padesát let staré textilie jsou nasáklé pachy, které tudy kdy prošly.

Krajní past myšlení, které si zakládá na principu negativity, spočívá v absolutizaci negativity samotné, v její separaci. Zakládá to kulturu nesouhlasu jako největší jistoty, záruky správnosti.

Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.

A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.

Poznatek všech, kdo se této minoritní zkušenosti extrémní intenzity v roli svědků a přátel vystavili, aniž by si předem vytvořili neproniknutelné hradby obrany, je, že stačí neutéct. Nést to, co člověk od pozůstalých dostane k nesení.

Člověk se z homo computatus promění v nový druh, v homo startupus, a spolu pak – evolvováni z živých bytostí v chodící firmičky – „Hodně někde budem“.

Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.

Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde.

Pokud do bytu vejde člověk s bolestmi, kočka k němu usedne a předními tlapami jej masíruje na nemocném místě.

Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.

Bez šance na rozloučení ztrácíme naše sourozence, ať už jsou jejich těla lidská, bezobratlá nebo rostlinná. S každým vyhynulým druhem se ztrácí cosi z člověka.

My, čeští spisovatelé, vyzýváme sponzora Českého slavíka Karlovarské minerální vody, aby se jasně morálně distancovaly od hodnot zpěváka Tomáše Ortela a jeho skupiny.