Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)

Můžeme napsat a vydat mnohé knihy, ale jimi se k podstatě vnitřní bolesti nikdy nedostaneme. Ostatně knihy čtou jen určité vrstvy obyvatel a jejich poselství pomalu slábne. Naproti tomu účinná láska a vděčnost jsou těmi pravými léky. Trochu donkichotské úsilí Karin Lednické je mi na první pohled sympatické, ale jedinec nemůže zmoci kolektivní trauma v jakékoli době i prostoru. Může jen přispět k úlevným chvilkám, ale i za to poděkujme.

Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.