V podmínkách dnešního Slovenska, kde každým rokem vzrůstá otevřená nenávist vůči queer lidem a přibývají návrhy legislativních změn, jež nám mají co nejvíc omezit práva a zkomplikovat život, Slovenska, kde velká část politických elit nedokázala odsoudit teroristický útok na Tepláreň, je však těžké být optimistou. Současná ministryně kultury, která si nezaslouží být jmenována, v posledních měsících opakovaně prohlašuje, že LGBTQIA* projekty už z veřejných zdrojů ministerstva nedostanou ani cent.

Opatství Theléma je založeno pod heslem „Dělej, co chceš“. Není těžké udělat myšlenkový krok k tomu, že přesně to platí i pro Rabelaise – a že to je možná ten hlavní přínos jeho díla dějinám literatury, když oproti středověké literatuře, řídící se svými pravidly a zákonitostmi, uvedl do díla sebe sama jako autonomní osobnost autora-vypravěče se svrchovanou vůlí dělat si, co chce.

Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.

Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.

Hodnocení je akt, při kterém je hodnotícím subjektem aktivně přiřazována hodnocenému objektu určitá hodnota; žádný text nemá hodnotu (nebo ji nepostrádá) sám o sobě. Hodnota ale nevyplývá ani z dostačivosti plnění zodpovědnosti. Záleží na kritériích, která k textu přiložíme.

Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?

Čím je v tomto světle dnes literatura? Krmivem pro technologie, hadrem vylisovaným výrobní linkou, produktem laboratoří, abstraktní mlhou, fašírkou, dekorací debilizované masy. Pokud by tímto literatura a kultura vůbec měla být v budoucnu, pak je cenná a úctyhodná každá destrukce všeho, co k takové budoucnosti vede.

Umění a literatura, dokáží-li se transformovat, mohou být skutečně předobrazem nové skutečnosti, nové úrovně společenského bytí a umělci a básníci spolu s teoretiky mohou být avantgardou onoho světotvorně transformačního procesu.

Filozofická fakulta není obrazem své společnosti, ale jejím předobrazem. Uskutečňuje ve svých každodenních krocích, spolupráci, a umím si představit, že i v celkem vážných sporech, něco svébytného a suverénního, k čemu se bude moci česká společnost dlouho odkazovat.

Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog.

Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života.

Barbar je především ten, kdo neuznává lidství druhých, kdo jejich lidství relativizuje nebo popírá – ať už na základě barvy kůže, víry, nebo kulturních hodnot.

Tím jak skupina, která sama sebe nazývá Islámský stát a všeobecně je známá pod zkratkou ISIS, pokračuje v páchání masakrů na Blízkém východě, musí muslimové čelit totalitární ideologii, která uvádí tuto organizaci v život stejně jako ostatní teroristické skupiny. Každý teroristický čin spáchaný ve jménu islámu výrazně ovlivňuje životy všech muslimů, odcizuje je jejich spoluobčanům a prohlubuje zkreslené vnímání étosu jejich víry.

K Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis.

Jana Bělíčka v článku „Prozaik Stančík a Dva tisíce ponížených uprchlíků“ na serveru a2larm.cz pobouřil rozhovor s Petrem Stančíkem, který vyšel v předposledním Tvaru (11/2015). Zvláště jej pobouřily autorovy poznámky na adresu uprchlíků, muslimů – a také fakt, že autora od mládí vzrušují černošky. Adam Borzič reaguje.