Aby se člověk mohl vrátit sestrojen znovu, naplněný, obklopený obrazy možného, nezbytně musí za prahem zůstat dlouho v tichu. Zůstat v tichu a najít jednoho člověka, který neodejde.

Ve výsledku k autofikci přistupují čtenáři stejně pokrytecky jako k ostatním žánrům a otázku etiky, pravdivosti a přesvědčivosti řeší jak kdy a jak kde, podle toho, jak zrovna text zapadá do jejich životní zkušenosti. Pravdivé na tom všem je jen to, jak moc všichni lžeme.

Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.

Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám!

Přesně doprostřed této situace znějí slova Alexeje Navalného, která před pár lety vyslovil pro případ, že by byl ruským režimem zavražděn: „K vítězství zla úplně vystačí nečinnost dobrých lidí.“

V podmínkách dnešního Slovenska, kde každým rokem vzrůstá otevřená nenávist vůči queer lidem a přibývají návrhy legislativních změn, jež nám mají co nejvíc omezit práva a zkomplikovat život, Slovenska, kde velká část politických elit nedokázala odsoudit teroristický útok na Tepláreň, je však těžké být optimistou. Současná ministryně kultury, která si nezaslouží být jmenována, v posledních měsících opakovaně prohlašuje, že LGBTQIA* projekty už z veřejných zdrojů ministerstva nedostanou ani cent.

Opatství Theléma je založeno pod heslem „Dělej, co chceš“. Není těžké udělat myšlenkový krok k tomu, že přesně to platí i pro Rabelaise – a že to je možná ten hlavní přínos jeho díla dějinám literatury, když oproti středověké literatuře, řídící se svými pravidly a zákonitostmi, uvedl do díla sebe sama jako autonomní osobnost autora-vypravěče se svrchovanou vůlí dělat si, co chce.

Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.

Barbar je především ten, kdo neuznává lidství druhých, kdo jejich lidství relativizuje nebo popírá – ať už na základě barvy kůže, víry, nebo kulturních hodnot.

Tím jak skupina, která sama sebe nazývá Islámský stát a všeobecně je známá pod zkratkou ISIS, pokračuje v páchání masakrů na Blízkém východě, musí muslimové čelit totalitární ideologii, která uvádí tuto organizaci v život stejně jako ostatní teroristické skupiny. Každý teroristický čin spáchaný ve jménu islámu výrazně ovlivňuje životy všech muslimů, odcizuje je jejich spoluobčanům a prohlubuje zkreslené vnímání étosu jejich víry.

K Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis.

Jana Bělíčka v článku „Prozaik Stančík a Dva tisíce ponížených uprchlíků“ na serveru a2larm.cz pobouřil rozhovor s Petrem Stančíkem, který vyšel v předposledním Tvaru (11/2015). Zvláště jej pobouřily autorovy poznámky na adresu uprchlíků, muslimů – a také fakt, že autora od mládí vzrušují černošky. Adam Borzič reaguje.