Slovní spojení The Green New Deal, česky doslova Zelený Nový úděl, nemá úplně ustálený obsah. Hlásí se ke známému keynesiánskému plánu amerického prezidenta F. D. Roosevelta proti hospodářské krizi ve třicátých letech, plánu zřejmě sociálně nejradikálnějšímu, který kdy Spojené státy uskutečnily. Hlásí se ale hlavně ke klimatické krizi – právě na ni má být odpovědí. Nyní probíhající debata v rámci amerických demokratických primárek ale ukazuje, jak různý plán to může být. Anebo že také jen greenwashing.

Dnes třiasedmdesátiletá britská ekonomka Ann Pettiforová je slavnou organizátorkou kampaně Jubillee 2000 za oddlužení nejchudších zemí. V roce 1998 pod jejím vedením obklíčil lidský řetěz sedmdesáti tisíc osob jednání skupiny G8 v britském Birminghamu. Kampaň dosáhla o rok později rozhodnutí G8 odpustit k miléniu dluh ve výši 100 miliard dolarů, což tehdy znamenalo zhruba třetinu zadlužení nejchudších států. Pettiforová jako jedna z mála předem varovala před finanční krizí let 2007–2008 a o zeleném novém údělu psala již v době, kdy krize vrcholila. V posledních dvou letech se podílela na přípravě legislativního návrhu zadání Green New Deal pro USA v týmu demokratické kongresmanky Alexandrie Ocasio-Cortezové (AOC) – Senátu byl návrh předložen právě před rokem. Vybral jsem proto její knihu The Case for the Green New Deal (Verso, Londýn 2019).

Pettiforová jako ekonomka keynesiánské školy obecnému cíli Green New Deal sdílenému v každém konceptu plánu bez ohledu na to, vznikl-li v Corbynově týmu britské Labour, u AOC, či jde-li o manifest Evropských zelených (2014), tj. přechodu z uhlíkové na bezuhlíkovou ekonomiku, dodává celosvětový rozměr. Začíná totiž tam, kde kdysi přestal J. M. Keynes: u společné celosvětové měny nepodřízené zájmům žádné velmoci, ale sloužící mezinárodnímu společenství k financování společných projektů. Společná měna, jakkoli neměla nahradit měny národní, byla jedinou součástí velkolepého Keynesova plánu na řízení světového trhu (neboť Světovou banku a Mezinárodní měnový fond tu ve zparchantělé podobě jako marxovské výbory kapitalistů máme dodnes), s nímž v Bretton Woods (1944) zejména pro odpor USA neuspěl.

Základem zdrojů pro financování Green New Deal překvapivě není u Pettiforové uhlíková daň. Píšu překvapivě, protože uhlíková daň jako výraz hesla environmentálního hnutí „kdo znečišťuje, ať platí“ je nejobvyklejším fiskálním nástrojem přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku. Pettiforová ji neodmítá zcela, ale říká:

Uhlíkové daně jsou zdroji příjmů a mohou dosáhnout proměny chování, ale stejně jako rovné daně jsou v zásadě regresivní.

Co to znamená? No, ti bohatší zaplatí relativně méně než ti chudší. Přitom deset procent nejbohatších způsobuje polovinu celosvětových emisí CO2 vzniklých ze spotřeby, jak spočítal francouzský ekonom a autor knihy Kapitál ve 21. století (Knižní klub, Praha 2015) Thomas Piketty. Pettiforová spojuje uhlíkovou daň, koncept emisních povolenek a obchod s nimi do neoliberály prosazovaného jediného řešení klimatické krize, ačkoli odpor veřejnosti, jak ukazují protesty francouzských Žlutých vest, podle ní právě tuto cestu činí slepou.

Pro Pettiforovou je základem pro financování spravedlivého přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku zrušení daňových rájů, a tedy zdanění nadnárodních společností ne v místě jejich sídla nebo zdrojové zemi jejich zisků, ale mezinárodním společenstvím. Kdo by chtěl namítnout, že to není reálné, toho znovu odkazuji o odstavec výš: ani regresivní zdanění znečišťovatelů (tj. všech, protože všichni znečišťujeme) není o nic reálnější. Ovšem postup navržený Ann Pettiforovou je proveditelný s podporou veřejnosti, a tedy demokraticky, kdežto postup nakládající většinu tíhy na širokou veřejnost její podporu nezíská a je možné jej prosadit pouze proti její vůli. Částečně se to již děje a je to jeden z důvodů odporu proti EU, Gretě Thunbergové a ostatně jakýmkoli klimatickým opatřením. Já vím, že jsme my, kdo klademe na řešení klimatické krize důraz, vskrytu rádi i za oktrojovaná opatření, ale myslím, že i my už tušíme, že bez podpory veřejnosti žádný velký přechod stejně nebude.

Druhým důležitým prvkem Green New Deal, a vlastně také překvapivým, je u Pettiforové důraz na roli národních států. Právě na nich je obnovit politickou kontrolu nad svými centrálními bankami. Jistě známe z tisku, že tzv. nezávislost centrálních bank je jedním z klíčových prvků neoliberálního vesmíru. Pro Pettiforovou jsou ale národní banky znovu aktivními regulátory finančního prostředí a ve spolupráci se státy mohou znemožnit podnikání těm firmám, jež by systém obcházely. Ovšem nejen to. V jejím keynesiánském pojetí národní banky pracují s úrokovými sazbami tak, aby umožňovaly financování projektů, které se státy rozhodnou podporovat nebo samy uskutečňovat. Poukazuje na to, že úzus, podle něhož si státy mají půjčovat a zadlužovat se nanejvýš v dobách krizí, tedy v dobách, kdy jsou ovšem úroky na půjčky vysoké, a nikdy v dobách růstu, kdy je na trhu přebytek peněz, a úroky jsou tudíž nízké, je pro státy smrtící: v konečném důsledku vede dodržování tohoto zlatého pravidla konzervativní fiskální (čili rozpočtové) politiky vždy k většímu zadlužení eráru.

Třetím úkolem, a to až na úroveň samospráv, je podle Pettiforové začít v rámci rozpočtů vyčíslovat uhlíkové náklady. O něčem takovém se zmiňuje i klimatická komise hlavního města z loňska. Věc spočívá zkrátka v tom, že než se záměr samosprávy či státu schválí, musí být těm, kdo o něm rozhodují, známo, jaký je jeho dopad na klima čili kolik stojí klimaticky.

Tolik ve stručnosti Ann Pettiforová, rozhodně jeden z povolaných hlasů.

Ani tento Green New Deal jistě ale není tím jediným možným. Píšu namátkou o této knize hlavně proto, abychom se začali co nejdřív bavit o tom, jakou podobu přechodu vlastně chceme. K mání budou – jako vždycky – pravé i levé mutace a zatím se navíc mnozí tváří, že Green New Deal je jen jeden a že nejlíp ho spustíme, když vyhlásíme klimatickou nouzi třeba v jedné čtvrti. To bychom ale mohli být hodně rychle hodně lidem hodně pro smích.