Shelley se z tradice anglické školy vymaňuje zájmem o svobodu jedince (přesahuje idealistický plán osvobození lidstva), poukazuje na zneužívání tisku, protestuje proti věznění novinářů, patrně jako jeden z prvních upozorňuje na negativní globální dopady války (v jeho případě napoleonských válek).
K výročí Percyho Bysshe Shelleyho
A na věčnou památku členu novoromantické kapely Depeche Mode Andymu Fletcherovi
Když řeknu, že Percy Bysshe Shelley je básník, který se mezi romantiky – myslím dnešními romantiky – těší úctě, nebudu daleko od pravdy. Stejně jako náš velký symbolik Otokar Březina, proti němuž neřekne nikdo křivé slovo a je všemi autoritami uznáván jako básník kat exochen, je Shelley příklad velkého básníka, kterého sice známe, ale nečteme – není však zároveň pro naši popkulturu natolik podstatný a v jistém smyslu stavební jako Byron, Shakespeare a Cimrman (to je míněno bez urážky vůči zemím Koruny české, Británii a Spojeným státům).
Příčina toho, jak se můžeme dohadovat zcela povrchně, ale možná ne úplně mylně, může spočívat i v legendární smrti Byronově, jasnozřivém básnickém odmlčení Březiny a tajemné neurčitosti Shakespeara (myslím, že angloamerické čtenáře může děsit rozpor mezi přesnou palbou slov a náhodně zachycenými kulkami) a inu, i toho Cimrmana. Zde patrně zůstal Shelley ve stínu svého přítele Byrona a možná i své ženy – zde se inspirace bere plnými doušky: Mary vytvořila Frankensteinovo monstrum, „moderního Promethea“, a Percy o rok později rozepsal Promethea odpoutaného. O tom ještě bude řeč. Důležité je říct na úvod, že Shelley není básník jedné velké poémy, kterým patrně chtěl být, ale je autor mnoha malých… jak to říci romanticky a současně naprosto upřímně… malých věcí. A to se prosím hned nezlobte: Báseň je úžasná věc.
Portrét P. B. S. namalovaný jeho celoživotní přítelkyní, irskou malířkou Amelií Curranovou v Římě roku 1819
Je nezbytné uvést několik suchých faktů o době, do níž se v roce 1792 Percy Bysshe Shelley narodil. Možná to vyvolá dojem, že šlo o úžasnou epochu, ale prosím: Nebuďte hned smutní, i my žijeme v zajímavé době a například mladý šlechtic Percy byl na střední škole obětí takové šikany, jak dokládají dopisy psané mamince, že „starý“ na dnešním učilišti typu Harrow, Eton nebo Krupka-Vrchoslav by tomu nevěřili.
Na konci 18. století doznívá vliv školy hřbitovních básníků. Nikdo nezpochybňuje velkého Miltona, Drydena ani Spensera, autora slavné The Faerie Queene, ale všichni zbožňují básníky temné nostalgie a smrti, jakými jsou Edward Young, Thomas Gray a Robert Blair, jehož poéma Hrobař se do konce 19. století dočká neuvěřitelných osmdesáti šesti vydání. Gotický román vydává své poslední a nejlepší výhonky – romány Mnich Matthewa Gregoryho Lewise a Poutník Melmoth Charlese Maturina (ten však knižně vychází až roku 1820). Pro nás jako Čechy je zajímavé, že Novalis píše spis „Teplické fragmenty“, Johann Gottfried Seume píše v Teplicích svou romantickou rukověť Obolusy, Goethe kreslí „Bořeň u Teplic“ a Caspar David Friedrich maluje slavné plátno Milešovka u Teplic. O tom však, jak lze se vší erudicí potvrdit, mladý Shelley nic neví. Důležitý je rok 1799, kdy Coleridge a Wordsworth – první z nich je autor Skládání o starém námořníku, druhý Veršů napsaných v časném jaru – společně putují do cumberlandské Jezerní oblasti. Pro úplnost dodejme, že v té době je velkému anglickému essayistovi Thomasi Carlyleovi, který se narodil nedaleko největšího cumberlandského města Carlisle, pět let. Nyní se však přesuneme do doby, kdy je Shelleymu patnáct, má za sebou to nejhorší z anglického školství a jeho přítel George Gordon vydává sbírku básní Hours of Idleness, jde o knihu důležitou pro mladé romantiky, neboť do atmosféry doby vnáší pocit – jak potvrdí každý pečlivější anglicko-český slovník – nečinnosti, zahálky, nudy, možná lenivosti. Jinými slovy vystihl to, co nakopne každého, a to už z obdivu k tomu, abychom to dělat nemuseli: Tedy rozumějme lenivět, protože můžeme. O rok později vydává Shelley román Zastrozzi. Mladého debutanta inspiroval román Charlotte Dacreové Zofloya neboli Maur (1806), který představoval gotický horror na ženský způsob – autorka pitvá sexuelní a subordinační vztah maurského sluhy Zofloye k Angličance Viktorii. Dílo ve své době vyvolalo skandál, autorce prospěšný – říká se, že v té době všechny bluestrumpf ladies (slečny a paní, jak říká Poe v povídce „Muž, který se rozpadl“, „modropunčoškové“) chtěly osobního maurského služebníka. Shelleyho příběh je prosa spíš desadeovská než gotická, neboť autor prostřednictvím atraktivní, přesněji řečeno senzační gotiky1 (walpoleovský arcipadouch, bezmocné ženské postavy, evokace středověku, více či méně zastřená sexualita) prosazuje své osobní libertinské postoje. Ty budou vždy součástí jeho života a díla. Nicméně tehdejší recensent označí jeho signora Zastrozziho jako „nejbrutálnější a současně nejméně uvěřitelný výplod chorého mozku“.2 Tak dobrá ta kniha samozřejmě není – je to první prosaické vyznání světu a Shelley je typ autora, který roste se svým dílem (zde si dovolím paralelu s novoromantickou kapelou Depeche Mode: Shelley není typ autora, jakému říkáme „wunderkind“, který ohromí hned prvním dílem, jeho vývoj je pozvolný, od nevyzrálých juvenilií přes texty zatížené konotacemi, ať již antickým haraburdím, či současnou politikou, po klenoty romantické poesie). Každopádně je šprýmovná náhoda, že jeho přítele Byrona označí později jedna z životních družek slovy „bad, mad and dangerous to know“.3 Je v tomto ohledu nutné zmínit, jak bystře na anglický romantismus reagovali čeští překladatelé. Tuze rychle (!), počínaje Františkem Ladislavem Čelakovským (který mimochodem obstojně ovládal i velštinu), překladatelem skladby „Jezerní panna“ od Waltera Scotta, za což obdržel děkovný list od samotného autora, Karlem Sabinou (překladatelem irského spiklence a básníka stesků Thomase Moorea), Vojtěchem Nejedlým (překladatelem Edwarda Younga), Milotou Zdislavem Polákem (překladatelem lorda Byrona) a konče neprávem zapomenutým Františkem Douchou. Ten přeložil – mimo desítky dalších básníků a dramatiků – právě Shelleyho a není bez zajímavosti si přečíst, co o něm napsali v časopise Osvěta v roce 1880:
Zvláštní druh idealistův, naši Jungmannisté! První zase uvedli do obrozené české literatury ideál, jenž z ní vymizel koncem století třináctého, a pojistili jí tedy nový rozkvět a budoucnost. Každý z nich nadšen věrou v svého mistra, nejeden veliký také vlastními skutky. Většina jich už dávno odpočívá buď v družných skupinách pod Volšanským drnem a ve Vyšehradské skále, buď roztroušeně ve stínech našich kostelíčkův vesnických. Málo jich zříme posud na živě těšiti se pohledem na uskutečněné ideály své mladosti, méně ještě tak duchovně silných, aby rozuměli a činně hlásili se ideálům mladosti naší…
Neúnavný agent Mulder české literatury Ivan Slavík,4 který v mnoha svých knihách připomíná práci raných překladatelů romantické poesie (a tím pádem prubířských bohatýrů českého jazyka), upozorňuje na originální ozvuky evropské poesie v případě vlastní Čelakovského tvorby. Utkvěl mi v hlavě tento verš z básně napsané v roce 1822, a ovšem je v tom Scott, Wordsworth i Shelley, ale je to především krásná čeština:
… strou se lehké mlhy po jezeru
ženou se světla pršky k večeru…
(Pokud chcete být familierní, řekněte si se mnou: Čelda je dobrej!)
Básník a essayista Robert Southey v roce 1821 označil Byrona a kruh jeho přátel jako „satanskou školu“, kupodivu to tento přítel jezerních básníků myslel jako denunciaci. V této chvíli šlo patrně o důsledek rok starého sporu s Byronem o báseň „Vidění soudu“, kterou Southey napsal o králi Jiřím III., Byron ji odsoudil. Byl to jeden z mnoha drobných ortelů, který inspiroval Byrona a Shelleyho k věčnému vyhnanství, k trvalému „grand tour“. Pokud řeknu, že v křesťanské, byť velmi liberální Británii byly jejich chování a publikační činnost nepřijatelné, patrně si to ani nedokážeme představit. Jakože satanista Byron, ateista Shelley a jejich koncept volné lásky, no a? Ale když použiji aktuální anglický pojem cancel culture (česky ve smyslu „kultura zrušení či vytěsnění osob pronášejících nevhodné nebo urážlivé výroky“), je to myslím hned zřejmé. A jistě nepřeženu, když řeknu, že Shelley tuto „ropuchu“ sledoval bez ohledu na důsledky.
Následující text může být inspirací pro přátele básníků, a vy básníci jej svým přátelům raději nedávejte číst. Totéž, jak lze směle předkládat, platí pro básnířky a přítelkyně básnířek. Tento příběh je věčný a nikdo se z něj nepoučí. Jisté je, že u dvojice Shelley a Byron nezačal a neskončil ani u tak soustavných přátel, jako byli Verlaine a Rimbaud. Pud sebezáchovy nás vede k tomu, že občas hrdě prohlašujeme, že sexuální svoboda je výdobytek našich časů, starší a zkušenější v dobré víře řeknou, že ano, děda i babička za to bojovali, ale tak či onak neexistuje větší blud. Pokusím se to vysvětlit – a bude to pohyb pouze v posthelénském světě – pomocí dopisů, které si vyměňovali básníci jako Robert Southey a Shelley nebo Shelleyho velký idol Horace Walpole. A Walpole píše básníku Thomasi Grayovi z Paříže v dubnu 1777:
Víno piju s vlastní vodou, protože zdejší špinavou vodu rozhodně nebudu pít; začal jsem s brandy, ale brzy se mi to omrzelo. Největší změnou, kterou jsem udělal, je to, že jsem přestal pít čaj – možná to je i tím, že jsem k němu měl vždy aversi. Od té doby se cítím mnohem lépe. To je však jen detail: obecně se to má tak, že mě na konci června chytila dna do jedné nohy a brzy jsem ji měl v obou, což bylo velké trápení, a i když jsem nechodil, chytila mě bolest žaludku, obou zápěstí a ramen. Uplynulo devět týdnů, než jsem se mohl obejít bez hole; přesto je má rekonvalescence, po druhém záchvatu, těžší a znepokojivější než míra mé bolesti, hlavně kvůli neustálým problémům se žaludkem. Přišel jsem sem, zázračně se uzdravil díky moři a té cestě, ale už za čtrnáct dní jsem prochladl a dobrých šest týdnů mě bolí obě nohy.
Ha…! Tak jsem nevytáhl ten nejprůkaznější příklad, abych doložil své tvrzení. I když teď se jednoznačně přikláním k tomu, že sexuální revoluce proběhla pouze v přátelském kruhu umělců, možná spíše satanistické školy než u školy hřbitovních básníků. Zde musíme pochopit pionýrské objevy tří britských škol pro poesii: hřbitovní, jezerních básníků a satanistů: objevy krajiny a smrtelnosti, krajiny jako stavu duše a objev člověka jako osobnosti, jako objektu vášně.
Shelley si však velmi vážil svých dívek a žen. V Zápisnících z roku 1813 (dopisováno 1815) si poté, co se vzdal naděje na zveřejnění svých básní, zapsal:
Celkový počet řádků poesie 2925 […] nečíslované řádky od Harriet 123.
Jeho první žena Harriet Westbrooková (nar. 1795) se utopila na předměstí Londýna v roce 1816. Když s ní – tehdy šestnáctiletou – utekl do Skotska, bylo to nečekané, v roce 1814 si ji vzal.
Shelley vnímal své poslání básníka a mluvčího svobody jako osobní boj. Neustále pranýřoval nedostatek možnosti otevřeného projevu názorů, věnoval tomu tolik energie, že jeho vlastní básnické dílo v této válce pamfletů téměř zaniklo. To svědčí o jeho otevřené a skvělé povaze. Ve svých dopisech mluví o své dívce Louise jako o ženě „zahnané do prostituce a popravené brutalitou společnosti“. Anglickou společnost označuje za „žumpu neřesti, kriminality a korupce, Vesmír hrůzy a dekadence“.5 Těmito silnými slovy se odcizí od své rodiny, ale získává nové přátele, nejen na studiích, ale díky svému půvabu i mezi urozenými dívkami.
Jeho vstřícnost vůči neprozkoumaným aspektům světa neměla hranice ani ve volné lásce – se svým nejlepším přítelem Jeffersonem Hoggem se podělil i o všechny ženy svého života s výjimkou Mary, Mary Shelleyové, jež zpočátku souhlasila a posléze sex s Hoggem odmítla.
Nekonečné jsou hory
a vlny se proplétají navzájem
neodpustí se sestře květina vina
když o bratra jeví nezájem…
Tyto verše z Shelleyho básně „Filosofie lásky“ jsou ikonickými slovy závěrečných dílů Lynchova a Frostova seriálu Twin Peaks. Toto je vyvolávání velkého básníka až téměř biblických rozměrů, neboli může stát všechna ta láska moře a země za to, pokud nebudu políben?
Shelley se z tradice anglické školy vymaňuje zájmem o svobodu jedince (přesahuje idealistický plán osvobození lidstva), poukazuje na zneužívání tisku, protestuje proti věznění novinářů, patrně jako jeden z prvních upozorňuje na negativní globální dopady války (v jeho případě napoleonských válek). Kruciální význam pro pochopení skutečného rozsahu Shelleyho zájmu o dění ve společnosti měl objev útlého svazku Poetical Essay on Existing State of Things (Poetická essay o současném stavu věcí). Celý náklad básně-essaye, kterou Shelley vydal v roce 1811 pod nom de guerre „Gentleman z Oxfordské university“, byl považován za ztracený až do roku 2006. Jeden svazek však Shelley věnoval svému bratranci Pilfordu Medwinovi a v držení jeho rodiny zůstal po téměř dvě století, kdy jej získal londýnský obchodník – a o devět let později byla s jeho obsahem seznámena veřejnost. Po autorově předmluvě otevírají báseň verše:
Destruction marks thee! o’er the blood-stain’d heath
Is faintly borne the stifled wail of death;
Millions to fight compell’d, to fight or die
In mangled heaps on War’s red altar lie.
Zkáza tě poznamená! nad krví potřísněným vřesovištěm / se slabě nese tlumené kvílení smrti; / Miliony byly přinuceny bojovat, bojovat nebo zemřít / V znetvořených kupách leží na rudém oltáři války.6
Shelley opravdu upřímně věří, že poesie může změnit společnost. Oproti němu jeho přítel Byron pojímá věc romantismu arci jinak. Byron nepadne v boji za svobodu Řeků, ale v boji za vlastní svobodnou smrt – neboť Řekové jsou slabší Turků. Arthur Breisky, jeden z mála autentických českých dandyů – možná snad jediný –, autor nečekaně silného ohlasu britského estétství a francouzské dekadence, se v jedné ze svých evokací „Poslední stránky z deníku lorda Byrona“ v útlé knížce Triumf zla (1910) o Shelleym byronovsky zamýšlí:
Shelley jakožto básník a učenec jest nade mne zajisté nepoměrně superiornější. Zatím však, co na mně spočívají oči celé Evropy, Shelley není než zapomenutým emigrantem.
Shelleyho seznámení s dcerou jeho mentora Williama Godwina nese od počátku příslib tragédie. Godwin, třebaže vystupuje jako obránce rovnosti pohlaví a volné lásky – čímž imponuje Shelleymu, a navíc, kdo by nechtěl mít za milenku dceru svého guru (?) –, vztah Mary a Percyho neschvaluje. To Shelleyho rozlítí natolik, že se rozhodne Godwinovi nevrátit z půjčených peněz ani penci. Za takto ušetřené peníze zaplatí ubytování ve švýcarském hotelu d’Angleterre (otázkou je, co by Shelley udělal, kdyby Godwin nad jejich vztahem křepčil nadšením). Odtud napíše své ženě Harriet, která ho vyzývá, aby se vrátil do Anglie a postaral se o jejich dceru. (Nelze nepostřehnout, že osud dětí je u romantických básníků natolik tristní, že otázka přežití lidstva se u jejich skupiny stává obsoletní.)
Ve stejné době píše Claire Clairmontová, Maryina nevlastní sestra, několik dopisů lordu Byronovi. V nich se snaží podpořit jeho zájem o vlastní poesii – Byron se o jejích básních ironicky vyjadřuje jako o „kompetentních“, zato se jí podaří získat zájem o Shelleyho. Jeho verše sice považuje za „nevyzrálé“, ale Shelleyho pověst rebela a překladatele z italštiny přece jen Byrona přiměje, aby se svým tajemníkem a lékařem Polidorim dorazil do hotelu d’Angleterre. Byron v okolí objeví neobývaný dům Riva Belle – který záhy pokřtí na villa Diodati (kdosi místní mu namluvil, že italský majitel Diodati zde hostil básníka Johna Miltona) – a přizve Shelleyho, aby se k nim přidal. Shelley neváhá ani penci, respektive ani vteřinu…
Villa Diodati na grafice H.-P. Falkensteina
Villa Diodati. Na dobové rytině působí toto místo vznešeně, pochmurně, ale nepochybně inspirativně. Možná proto, že my už víme, co se tam udehrálo. Malá společnost vyhnanců kolem lorda Byrona a jeho přítele a lékaře Williama Polidoriho doplněná o Percyho Bysshe Shelleyho, Mary Godwinovou (pozdější Shelleyovou) a Claire Clairmontovou se zde v létě 1816 usadila. Nebyl to dobrý rok a léto nestálo za nic, Ženevské jezero bičovaly neustávající deště a věčně zachmuřené dny střídaly bezhvězdné noci. (Společnost v té době nemohla tušit, že tzv. rok bez léta způsobil výbuch indonéské sopky Tambora, erupce o síle 170 tisíc atomových bomb na rok zakryla slunce.) Za takového nečasu, uprostřed června, si přátelé uzavření mezi stěnami nevelkého stavení (Shelley původně zvažoval bydlení v sousedním domku) krátili čas vyprávěním duchařských příběhů, čtením Goethova Fausta, Coleridgeovy básnické skladby Christabel 7 a hrůzostrašných povídek z knihy Phantasmagoriana (české vydání této knihy inicioval Martin Jiroušek – Fantasmagoriana vyšla v ostravském nakladatelství Protimluv ve své původní versi poprvé v roce 2021).
Podle Mary Godwinové to – poté, co se Shelley rozkřičel při úderu blesku – byl Byron, kdo navrhl, aby každý napsal hrůzostrašný příběh. Mary vytvořila Frankensteina (a patrně se mnohem později inspirovala i Polidoriho námětem novely Mrtvý nemrtvý), Byron sepsal krátký příběh známý pod názvem „Fragment“, Shelley podle všeho nenapsal nic a slovy budoucí paní Shelleyové: „Ubohý Polidori přišel s příšerným nápadem o jakési dámě s lebkou místo hlavy.“ To však neodpovídá obsahu Polidoriho „Upíra“, jak jej může znát i český čtenář z antologie Rej upírů.8 Koncem léta se skupina rozpadla. Byron a Polidori se rozešli za extrémně zlých okolností, jež tu nebudeme rozebírat. Polidori svůj původní, beznadějně goticky zastaralý příběh totiž doplnil o Byronem opuštěný „Fragment“ a v povídce „Upír“ stvořil démonického lorda Ruthvena. Jméno postavy převzal z novely Glenarvon od lady Caroline Lambové. Bývalá Byronova milenka vylíčila svého nestálého lorda v těch nejohavnějších barvách. Je nasnadě, že toto spojení se Byronovi pramálo zamlouvalo.
O těch, kdo se účastnili legendární sázky o to, kdo napíše lepší hrůzostrašnou povídku ve ville Diodati, vznikl podivuhodný film Noc hrůzy (1986) od prominentního režiséra gotických propadáků Kena Russella. Russell samozřejmě nevypráví o událostech ve ville realisticky, je to lucidní melodrama rytmované alkoholem, laudanem a rozbujelou obrazností všech zúčastněných, divadlo krutosti a vzájemného ponižování. Toto společenství ostatně přitahuje pozornost už tehdy, v létě 1816. Výstřední skupinka Angličanů usazená v opuštěné ville je pro majitele hotelu d’Angleterre dokonce natolik atraktivní, že instaluje dalekohledy, jež pronajímá zvědavcům, kteří chtějí čtveřici z pohodlí hotelové terasy špehovat. Angličané nesoutěží pouze o nejlepší literární výkon, zpočátku pořádají závody člunů, chystají souboj na pistole, ženy bojují tu o přízeň mužů, hned zase o přízeň básníků (což už tehdy nebylo totéž), Polidori se snaží zesměšnit Shelleyho a získat zpět Byronovu přízeň… Pro toho, kdo již zažil intimněji laděné několikadenní setkání autorů, nejde jistě o výčet aktivit tak zcela extraordinérní. Pro úplnost je třeba dodat, že na výsledkové (literární) tabulce se Shelley umístil na pěkném 4. místě, od 3. a 2. se díky nejasnostem ve věci autorství podělili Byron a Polidori a vítězství si odnesla Mary se svým Frankensteinem. Pro mě jsou však – čistě jen osobně pojatými – vítězi William Polidori, který svůj původní námět dopracoval a vydal roku 1820 pod názvem Upír, čímž založil dosud trvající tradici anglických upířích příběhů; a Percy Bysshe Shelley, který v zoufalství, že nedá dohromady ani několik vět v prose, načrtl obrysy svých budoucích básní – zde je pro něj nejvýraznějším zdrojem inspirace horská příroda. Pokud jde o Mary a její úžasný nápad, lékař Polidori se později domníval, že to monstrum, jež ve svém příběhu stvořila, je obluda složená z jiných těl: Byrona s koňskou nohou a Shelleyho. Víme ovšem, že Polidori nebyl nezaujatý, tudíž neberme tento výrok ani metaforicky doslovně – třebaže představa je to nádherně obludná.
Výbuch sopky Tambora na dobové malbě
Události v domě u Ženevského jezera jsou sice legendární, ale ne tak pro Shelleyho. Již o rok dříve cítí, že se jeho život obrací k lepšímu, přátelí se s Wordsworthem a jeho sbírka Alastor neboli Duše samoty a jiné básně vydaná v roce 1816 jsou příklonem ke krajinnému romantismu. Ten samozřejmě jeho bouřlivé povaze zcela nevyhovuje. Výraz „zcela nevyhovuje“ je namístě. Shelley je neustále ve střetu se svými finančními zájmy, s nadějemi a se svými neprozíravě uzavřenými svazky, ve kterých nejsou pouze jeho milenky a ženy, ale i jejich přítelkyně a nejbližší čarokrásné příbuzenstvo a – v duchu „filosofie lásky“ – i pár jeho přátel. Shelley ovšem není jen společenský rebel, jímž je ze své přirozenosti, je i politický bouřlivák: Ano, je malcontent své doby – a v naší době by byl „toxický básník“, přirozený rebel, který se nevyhýbá konfrontaci (viz jeho boj za osvobození radikálního irského novináře Petera Finnertyho nebo během let stále narůstající hádky s Williamem Godwinem) ani následkům svých činů (viz vyhazov z Oxfordské university poté, co odmítl popřít své autorství ateistického pamfletu) a v hospodě rozpoutá diskusi plnou nepředvídatelných následků.
Nicméně básnické skladby jako Odpoutaný Prométheus nebo Ozymandias jsou nečitelné – nikoli ve smyslu, jako když mluvíme o nečitelnosti fragmentu „Anna Livia Plurabella“ Jamese Joyce, nýbrž pro jejich přehlcenost odkazy, neúnosnou přepjatost a zjevný fakt, že autorův básnický jazyk se nehodí pro jeho didaktický (jinými slovy to snad ani nemohu opsat) záměr (a, což je méně závažné, platí to i naopak). Jistě, Odpoutaný Prométheus se učí na středních školách – a je to medvědí služba autorově básnickému dílu, a Ozymandias zůstane pamětihodný snad díky očistně hystriónskému přednesu v podání Monty Pythonů9 (stačí si jen evokovat ten básnický pokřik Terryho Gilliama: „My name is Ozymandias, king of Ants!“). A přece to jsou skladby, od kterých si Shelley sliboval finanční zisk, nebo přinejmenším výhru v básnické soutěži.
Shelley jako každý velký autor ve skutečnosti neví, co píše. Jak řekl Borges, všichni víme, že Cervantes chtěl napsat parodii na hrdinské romány své doby a vyšel z toho nesmrtelný román; sousto pro akademiky, vlastence, ale i pro čtenáře, z nichž každý vnímá svého „důmyslného rytíře“ trochu odlišně, a přece docela jinak než samotný autor. Shelley má jiný příběh a napadají mě dva příměry, jimiž se to pokusím nastínit na nevinných případech několika autorů.
Christian Morgenstern nebo Arthur Conan Doyle:
To, co oni považovali za důležité, dnes nikdo nečte. Ale naopak, okraj jejich díla je dnes součástí evropské kulturní tradice – ano, to, k čemu se vracejí autoři, s čím se musejí vypořádat, a co ve všech podobách milují čtenáři.
Émile Zola, Gustav Flaubert:
Dáme přednost Zabijáku před Nanou a přednost Listopadu před jeho velkými díly, protože někdy jsou zcela sví a věční a to ostatní psali pro úspěch a slávu, a třebaže to psali skvěle, něco na tom malinkém dílku je úžasné a čistší. A není to samozřejmě proto, že to nebylo psáno s intencí finančního či jiného prospěchu, ale – jak se domnívám bez nároku na jistotu v této věci – vzniklo bez postranních zámyslů, bez potlačování nepřiznaných myšlenek, možná za jejich naprosté a nepochopitelné absence, vzniklo v několika šťastných okamžicích. Je těžké vynášet o tom i ten nejpersonelnější soud, jak se říká: Je ne sais quoi
Obraz Shelleyho pohřeb od Louise-Édouarda Fourniera z roku 1889
Jde o typickou situaci v životě básníka, akurátně řečeno o jednu z možných a typických variant. Obě jsou děsivé. Buď jste potomek takzvané lepší rodiny, pro niž je být básníkem naprosté fiasko, nebo jste potomkem řemeslníků, a být básníkem je nepřípustné fiasko. Shelley je urozený gentleman a spíš nežli básník vyniká co dlužník, oběť společenských drbů o své nemravné domácnosti a zjevně je i předmětem zájmu tehdy začínající londýnské policie pro své politické názory. Básník chudiny je jeho současník James Thompson, ale šlechtic levičák Shelley je příliš – zde jde o člena britské nobility, z níž se rekrutují vůdci a opory společnosti a selhání jednoho z nich, arciže třeba i toho nejméně významného, je neodpustitelné, trest musí přijít. K tomu přidejme proslulou řeč viktoriánského politika lorda Broughtona ke stávkujícím dělníkům v Manchesteru: „Vsadím se, že když některým vašim druhům přidáme šest pencí týdně, okamžitě vás ostatní zradí.“ – Ano, na aristokrata Shelleyho nějakých šest pencí týdne neudělá dojem. A ovšemže nadsazuji, Shelley bojuje svými pamflety za svobodu projevu. Pro jeho přítele Byrona je to mnohdy nepochopitelné, přesto svého přítele pozve se slovy „ve Švýcarsku je to báječně levné“. Ať již tím myslí cokoli, Shelley ho vyslyší. Ale během svého anglického vyhnanství od rodiny napíše svazek textů, v němž si stýská na svou isolaci od rodiny, neutěšenou situaci kolem lásky a peněz, vyjadřuje nenávist k náboženskému pokrytectví anglických puritánů – tento soubor textů známý jako The Esdaile Notebook nebyl nikdy vydán česky a ve Velké Británii vyšel teprve v roce 1964 péčí editora Kennetha Neila Camerona. Jde o velmi osobní dílo, Shelleyho slovy „cvičení v lyrice a upřímnosti“ – zde nemohu posoudit jeho básnický dosah, ale troufám si říci, že pro českého čtenáře, který má rád nedořečené a nahlédne se zájmem pod pokličku básnické tvorby, by bylo jeho vydání naprostý objev. Pro nás Středoevropany bude jistě zajímavá jeho raná báseň „Pro vládce Ruska a Rakouska“, kterou napsal jako protiválečnou poému v roce 1811 a některá slova netřeba překládat:
The pyramids shall fall…
And Monarchs so shall yel
Thrones shall rust in the hall
Of forgotten royalty
Shelleyho hnací motiv, proč vůbec psát, je dvojí, a básník stojí za oběma; je to osobní krédo lásky, později volné lásky a následného zklamání, a stejně důležité krédo svobody, on jako mladý šlechtic vidí společnost jedenácti milionů lidí, z nichž jedenáct tisíc, těch úspěšných nebo vyvolených, se zmítá ve svých obchodních zájmech a společenských nuancích – „třebaže ne barev, jen odstínů my chceme,“ řekne později Verlaine. Pro Shelleyho je důležité dostát všemu – a k tomu chce být básníkem. To nejde vždy ruku v ruce. V roce 1815 zamýšlí psát – vedle velkých poém – i své „minor poetry“. Někdy i velkého bojovníka oslní vedle krásy žen i krása přírody. Byron je z mladší generace romantiků jezerním básníkům nejvzdálenější, jeho postoj přecházel od původního obdivu přes zatracování k zesměšňování, Shelley si jejich tvorby vždy vážil, zvláště Williama Wordswortha. Je lhostejné, zda je škola jezerních básníků preludium a satanská škola epilog, ti první jsou přece jenom méně výbojní, klidnější, druzí staví více na síle svých pocitů, včetně pocitů nelibých, jejich příroda je děsivější, živly intensivnější. Důležité je, že obě školy vynikají ve svých nejlepších číslech charismatickou poesií. Jinými slovy, Shelley by patrně oproti Coleridgeovi – který vypískal požár u londýnské hospody, protože byl nudně malý (jak nás ujišťuje Thomas de Quincey v knize Vražda jako krásné umění) –
šel ten oheň hasit.
Ano, Shelley je zapálený básník romantismu, pro nás básník knížky Lyrika, ale také básník svobody, která zatím a možná nikdy nemůže být dokonalá.
A musím říct na závěr několik slov z imaginárního portrétu od Arthura Breiského o tom, jak se lord Byron rozloučil se svým přítelem:
Shelley, drahý, nezapomenutelný mne opustil. Když jsem spaloval jeho tělo, měl jsem bolestný pocit, že spaluji vlastní srdce. Jak jsem nenáviděl v tom okamžiku slunce, veliké, jásající moře světla po nepřehledných vodách! Byla to diskrétní smrt, jako celý život tohoto rusovlasého snivce!
Shelley se utopil, když vyjel se svou lodí v bouři. Krátce před smrtí viděl, jak z vody vystupuje dítě s rukama sepjatýma jakoby v modlitbě. Je to jedno z mnoha znamení, které předpovědělo jeho smrt. Mohlo to být vidění jeho vlastního dítěte nebo nedávno právě zemřelé Byronovy dcery Allegry, na jejíž smrti měli patrně oba přátelé svůj podíl – nezájem o její osud. V osudné bouři Shelley – pronásledován věčnou hysterií své ženy Mary, vlastními démony, visemi hrůzy a představou, že tohle nikdy neskončí – odmítl pomoc přátelské lodi. Těla Shelleyho a jeho přítele Edwarda Williamse byla objevena o mnoho dní později. Jeho přítel napsal, že nebyli k poznání. Důkazem identifikace Shelleyho se stal svazek Keatsových básní. O měsíc později bylo Shelleyho tělo znovu vykopáno a spáleno před očima jeho přátel lorda Byrona a Leigha Hunta, radikálního novináře a essayisty, jenž dal po mnohých tahanicích Shelleyho srdce jeho ženě Mary. Řekněme, ne že by si je zasloužila – ale ono údajně opravdu neshořelo a jako jeho žena na ně měla nárok. (Tento fakt se samozřejmě týká všech básníků, živých či mrtvých: Naše ženy na ně mají právo.)
Stejně jako v případě torsa povídky Edgara Allana Poea „Maják“ nemůže tušit, k čemu by se Shelley jako zvláštní druh básníka, plného visí a emocí, napřáhl – také bych nerad někomu napřahoval, musíme se rozhodnopádně navždy spokojit s epitafem na jeho náhrobku…
Nothing of him doth fade
Buth doth a suffer a sea-change
Into something rich and strange
… můžeme číst jeho poesii navždy a vždy udivovat se nad tajemstvími a krutými obraty angličtiny, jež dovolí tak básnicky a přesně na kost utopence říci sea-change ve smyslu velká, velká změna, co potkala básníka na moři.
Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Egon Bondy je pro mě vzácným a jedinečným českým filosofem, který intelektuálně neustrnul v době před rokem 1989 a dokázal s kritickým odstupem hodnotit nejen ji, ale i dobu následující. (Kamil Bouška)
Pokud zůstaneme u poezie, zastávám spíš to staré, ale v tom moderním smyslu: Dopředu vzad.
Myslím, že v tomto animismu a dětském vidění světa je zjevně jistý díl lásky Petra Hrbáče k Japonsku a k industriální krajině – něco dětského, něco duchovního a něco industriálního, a to je jako svatba se Zemí.
