Petr BorkovecLido Di Dante

A pak se hrozně rychle nasedá

Reflektuje Olga Stehlíková

Útlý celek působí ulítle – nesvázaně, svobodně, hravě, jako by se autor a vypravěč pokoušel překonat svou nechuť k závazku, lenost k disciplinovanému psaní na čas v daném formátu – a ono to najust vyšlo tak, že se z rozvolněnosti nestala rozvalina.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 20/2017

Věta „Básník Petr Borkovec vydává svou první prózu“ zní vzrušujícně, ambivalentně (básník prózu), a navrch je zčásti pravdivá, tedy na skutečnosti tak trochu založená. Podobné jsou i povídky ze souboru Lido di Dante, o nichž je v citovaném novinovém titulku řeč. Možná návrat k Berlínskému sešitu, sestavenému z drobných prozaických cestopisných črt? V Lidu jsou ale fragmenty fabulovaných příběhů, štěpné dialogy (a to přestože má Petr Borkovec pocit, že mu nejdou), náznaky klasické dějové narace včetně příležitostné pointy, ba dokonce postavy, které bloumají více povídkami stejně jako vypravěč Pietro, v jistých rysech nápadně podobný autorovi.

Petr Borkovec své čtenáře rád klame, „vodí si je“, kam se mu zamane (jako se rádi nechali v Milostných básních), – a potměšile jedná i jeho alter ego („Mým rýmem je lež, víte“). Autor miluje malou rozmarnou mystifikaci a drobnou manipulaci, proto povídky nejsou kompletní historky s hotovými postavami, ale jen (skvěle) dotvořené útržky složené z mistrovsky podaných postřehů. Jsou to náznaky povídek, scelené do sbírky vypravěčsky atraktivním prostředím italské pláže. A hned zkraje: nikdo u nás neumí lépe kašlat na pravidla žánru.

Je a není to tedy povídka, je a není to Borkovcova první próza (ostatně psaní próz si vyzkoušel i jako dramaturg seriálu autorských čtení a uvádění nových knih v Café Fra; výbor z těchto úvodů vyšel také knižně), a navíc jsou to prózy psané bezesporu básnicky – obrazně, jazykově inovativně, metaforicky, s jemnocitem pro humor a zejména pro detail coby charakterizační prvek („Štíhlí vrabci se v nepořádných formacích zabývají ranním chladem.“) – ostatně pasáže z Lida najdete i ve zmíněných Milostných básních.

Povídkový svazek je nesen autorovou dvojí vášní: pozorovatelstvím pro pět smyslů (které lze nazvat šmírováním) a přidruženým sběratelstvím (které lze nahlédnout jako obratnou zlodějnu: „Přišel jsem krást. Nedělám to poprvé a měl jsem dobré učitele…“). A Petr Borkovec je sběratel specializovaný na zájmová jazyková společenství. Čím menší a kompaktnější skupinka, čím skurilnější zájem ji spojuje, tím bohatší a barvitější má vyjadřovací aparátek (vážkaři, keškaři, antitextiláci). Jako různobarevná ptačí pírka z říčních kanálů lze shromáždit kousky příběhů, fragmenty vyprávěnek, sestavit slovník naturistů, terminologii prostitutů či agenturních naháněčů. Souvislý příběh je druhotný; podstatnější je atmosféra a jazyk jako dominantní estetický prvek, zacházení s odpozorovaným materiálem je výsostně umělecké. A tak v souboru najdete povídky, které se umějí chvíli tvářit jako reportáž, místopis, dramatický monolog pro rozhlas, starosvětský svár lanýže s hřibem, útržky ze zápisníku, manifest proti nežádoucímu textilu – žánrové trosky, které v povídku porůznu zmutovaly – a je to úplně jedno. Dospět nakonec k prozaickému útvaru vyžaduje úhybné manévry a obezličky, na které autorovi rádi skočíme, vždyť se čtenář ani nenaděje a každému z 12 kousků je poměrně náhle konec.

Z povídek cítím chlapeckou zvědavost, chuť nějak to zkusit (když už přišel ten tlakový impulz z Respektu a když si lze zachovat lehkost pera a radost z psaní) a současně dělat jen to, co se mi chce. Materiál se už sám zorganizuje do formy, na kterou lze autorsky i čtenářsky přistoupit. S lehkostí tyto krátké texty stojí a padají, a kdekoli ztěžknou, udělá se jim z dřiny nevolno.

Přestože je dostatečně vysmáno, nedaří se vypravěči skrýt, že k titulnímu letovisku poblíž Ravenny chová jistý sentiment, že o něm píše s láskou, se stabilní příchylností k této dvacet let navštěvované domácí exotice, za kterou se lze stydět, a tak je potřeba ji shodit, ale zas ne moc. Protože je to místo spojené s rodinou, s tím nejkřehčím a nejproklínanějším, čeho se člověk kdy chce a nikdy nemůže zbavit. Protože je to místo s váženou a komickou legendou (dantovskou či jinou), protože je možno nahlédnout do téhle ciziny okem nonšalantního chataře, nikoli vyletněného turisty.

Je to Dantovo letovisko, Dantův lesík a ulice jsou tu pojmenovány po postavách z Božské komedie. Tudíž se lze nadít nejrůznějších odkazů, které jsou spíše náhodné: z temného borovicového hvozdu vylézají stvůry zvířecí, hmyzí i lidské, v něž se obyčejné mámy a tátové na dovolené proměnili, a pak také osoby neurčitého pohlaví, zájmů a minulosti, lákající k trudnému, leč vášnivému sexu. Obnaženo je vše natolik, že nahá kůže na nudapláži je to nejintimnější, čeho se lze domoci. Nahota a zahalenost, temnota černého lesíku (zdejší legendární pinety, kam v noci není radno zabrousit) versus oslnivé světlo slunce rozdávajícího svůj třpyt písku pláže. Slastné plavání v ocelovém moři, ovšem čelem k přízračným ropným vrtům a zády k betonovým apartmánům. Parodie na jednu nestarších nudistických destinací v opozici k něžnému vyznání místní ptačí říši v deltě Pádu. Dostatek špíny a obouvýznamového bordelu, a přitom zbytnělá bardská pověst tohoto místa – co na tom, že není tak docela založena na pravdě. Karaoke proti nezkrotnému řevu cikád. Líné usínání na horké nudě pláže proti rychlým účelovým seznamovačkám, které je potřeba kvapně odbýt na zadním sedadle. Je to svět plný kontrastů, jehož katalogová barevnost by při osobní návštěvě mohla být dozajista zklamáním.

A hlavně, a tím se dostávám k oné druhé autorově či vypravěčově vášni, nejvyšší voyeurské uspokojení přetavené ve skvělé prozaické miniatury, které obývá procesí (sur)reálných postaviček: barmanů, zlodějíčků, dealerů, úchyláků v roští, holek (jsou-li to holky), členů decentního filmového štábu, z nichž všichni jsou tak trochu na hranici zákona a rozhodně za hranicí vkusu. Petr Borkovec v Lidu vidí, co vidět chce a může z balkonu, z okna, při polehávání pod slunečníkem, v rozhovoru s domorodci i turisty v baru, rozhovoru, který mnohem spíše vyslechl, než sám vedl.

Nadsázka a skvělý humor, s nimiž jsou pojaty tyto figurky a scény, do nichž byly nastrčeny, překračuje od snovosti k absurditě, leckdy ke grotesce nasvícené až filmově: bouráky, černé brýle, starý pár zírající na vlny, „nějaký štíhlý druh motyky“. Je to mimořádně básnické šmírování, výjimečné sběratelské kousky.
Útlý celek působí ulítle – nesvázaně, svobodně, hravě, jako by se autor a vypravěč pokoušel překonat svou nechuť k závazku, lenost k disciplinovanému psaní na čas v daném formátu – a ono to najust vyšlo tak, že se z rozvolněnosti nestala rozvalina.

Tucet od moře by měl být dosti sevřeným formátem (a teď chceme nějakou pořádnou povídku). Rozbitost prostředí se přesto odráží i ve fragmentárnosti stylu – což lze obalit do autorského záměru. Bezčasí plážového polehávání a barového posedávání, ten jinak plynoucí čas, celá ta letní rozmrněnost a nestálost je v tomto povídkovém souboru přímo zhmotněna (už neopakujme tu o „klukovi z Louňovic pod Blaníkem, okouzleném mořem“, nedá se poslouchat). Žádné známky marné snahy o syntetický příběh s pěkným obloučkem za každou cenu. Náznaky a nedopovězenost fungují i při patrném strachu z klasické narace a povídek je tak akorát, aby to čtenáři nezačalo připadat málo. Ke skvostům tohoto souboru tak patří zejména ty nejodvázanější kusy: houbová bajka a kolibřičí sen; ponurá, skvostná povídka o spáleništi. Je to hodně vtipné (ústav pro výzkum dun, obludná světice), občas nechutné, občas sexy, provokativně živočišné a fyzické, místy dost nedokončené, slastné čtení plné lásky k jazyku, k disciplinovaným a choulostivým Italům, kteří se na pláži umí chovat, k Lidu di Dante, k lidem.

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Stehlíková

    (1977), literární publicistka, editorka internetového magazínu Ravt a básnířka. Literární reflexe publikuje nejčastěji v časopisech Tvar a Host.
    Profil
  • Petr Borkovec

    (1970), básník, překladatel, esejista. Působil jako redaktor Souvislostí, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin a Literárních novin. Je redaktorem nakladatelství Fra a dramaturgem kavárny Fra. Vydal básnické sbírky Prostírání do tichého ...
    Profil
Petr Borkovec

Lido Di Dante

Fra, 2017

Dvanáct povídek souboru Lido di Dante nás přivádí do letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. Petr Borkovec (1970) napsal malého průvodce po místě, v němž se proplétají naturisté s odborníky na duny, prostituti s Dantem Alighierim a vodní ptáci s motorkami Ducati.

borkovec-lido-di-dante

Souvisí

  • Petr BorkovecLido Di Dante

    Obrázky z dovolené

    Reflektuje Kateřina Piorecká

    Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2017
  • Uprchlíci
    Rozhovor s Markem Šindelkou

    Jazyk je stroj na obrábění světa

    Ptá se Olga Stehlíková

    Všude se mě ptali: proč vy Češi jste tak hysteričtí, když tam nemáte ani nohu? Vždyť uprchlíky tu máme my!

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2017
  • Božena SprávcováUctívači kruhů

    Čáry života v živoucím čarování

    Reflektuje Vladimír Novotný

    Přičemž všude tam, kde skryté i neskryté magičnosti ubývá jak měsíce, je nám předkládán povýtce lineární, ergo psychologický příběh.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2017
  • Božena SprávcováUctívači kruhů

    Marie kráčí kukuřicí

    Reflektuje Jiří Zizler

    Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2017
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Temná fraška

    Reflektuje Božena Správcová

    Citlivý člověk je velmi nepříjemná a velmi povedená kniha, a není chybou Jáchyma Topola, že některé literární klany v této zemi ostentativně odmítají mentální nepohodlí při čtení náročnějších textů.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.