rozhovor s hrnčířem Václavem Duškem

Jak jste se, Václave, dostal k hrnčířství, točení a vypalování – předpokládám, že rozhodnutí bylo součástí vaší duchovní cesty?
Ne, nebylo. Spíše to bylo vyjití z pracovní krize. Když jsem přestal prodávat ručně vázané koberce, tak jsem hledal novou cestu, vizi, co bych nového mohl dělat. Zjistil jsem, že nemohu dál jen prodávat, že potřebuji tvořit, tvořit užité umění, a tak jsem začal pracovat s hlínou. Skrze čaj jsem byl obklopen hlínou již více než patnáct let. Čaj piju nejčastěji z keramiky od českých autorů jako Petr Novák, Martin Hanuš, Martin Hadrava, a tak práce s hlínou byla jasná volba. Občas se mě lidé ptají, proč jsem nezačal tvořit koberce, avšak to mě nelákalo, ale co jsem si z nich vzal, je fascinace krásnem a nomádským uměním.

Jste součástí společnosti keramiků a keramiček, která je v Čechách hodně pevná a početná. Bylo začlenění do ní složité? Co je vám na této skupině lidí blízké?
Nevím, zda jsem součástí společnosti keramiků, spíše ne… Měl jsem velké štěstí v tom, že si mě vzali pod svá křídla keramici a keramičky, jejichž díla již dlouho dobu obdivuji a užívám. Vlastně jsem pod jejich křídly doteď. Začínal jsem v dílně u Mirky Randové a Petra Nováka, pálil na Klikově u Martina a Marušky Hadravových a mám krásný přátelský vztah s Martinem Hanušem. Předávali mi nejen své zkušenosti technické, ale otevřeli mi bránu do celého keramického světa.

Je krásné, že keramický svět dokáže fungovat jako osobní předávání umu a řemeslné dovednosti. Je keramická komunita propojena úzce s tou čajovou? Existuje úzká vazba mezi těmito dvěma komunitami a buddhistickou naukou u nás?
Mám pocit, že spojovat buddhistickou nauku s českou čajovou scénou lze, avšak posuneme-li se do devadesátých let. Dneska je to jiné, čaj už není jen východní filosofie, fascinace východem, ale je více brán jako lahodný nápoj s příjemnými účinky. Je jasné, že čaj a Asie jsou pokrevní sourozenci, a tak kdo se více zajímá o čaj, má kladný vztah i k východní estetice, avšak neznamená to, že je buddhista.

To jistě ne. Co je pro vás podmínkou udržení čajové kultury: je to přesné dodržení rituálů, skutečný prožitek a soustředění při přípravě čaje, vědomé pití čaje, ceremoniální charakter jeho konzumace? Vaše cesta k ní vedla přes keramiku – ovlivnilo nějak toto neobvyklé pořadí váš vývoj?
Myslím, že hlavní je mít čaj skutečně rád a připravovat jej s láskou k sobě i k ostatním. A připravujeme-li jej s láskou a péčí, pak je vše v pořádku.

To by mi připadalo málo, jako byste – všichni, s nimiž jsem „mluvila“ o čaji, uchovávali jakési tajemství v rámci tiché dohody. Fascinuje vás užité umění. Proč?
Nomádi nemohu mít umění jiné nežli užité, nemohou sebou tahat všechny ty sochy, obrazy, a tak svou uměleckou touhu vnášejí do předmětů svých každodenních potřeb: oblečení, koberce, šperky, nádoby…  a jak ji každodenně užívají, tak té dané věci dají i život, dají jí přesah. Koukám-li na kvalitní obraz, mám rád, když jsem jím fascinován, když mě zasáhne zevnitř, když se dotýká mého srdce, ale aby se tak stalo, musí být pro mě myslí  „neuchopitelný“. Právě to má v sobě i dobré užité umění, nejen od tvůrce, ale i uživatel dávají dané věci život.  Je nutná spoluúčast tvůrce a uživatele, a ona spoluúčast na užitém umění mě taktéž fascinuje.

K porozumění čaji a k tvorbě čajové keramiky je potřeba mít, kromě jiného, dostatek času. Stejně jako k prožití čajového rituálu nebo vědomému pití čaje.  Kde jej vzít?
Denní život má své potřeby, které však do značné míry můžeme snížit.  Připravíme-li si krásně čaj s láskou a péčí, věnujeme-li okamžiku danou pozornost, vybíráme-li listí takové, aby bylo vypěstováno s ohledem k matce zemi, s úctou k půdě, zvířatům i lidem, tak zjistíme, že tohle můžeme rozšiřovat do celého našeho denního života, a pak je naše příprava čaje celým dnem, pak je náš všednodenní den oslavou života.
A hledáte-li více času, honíte-li se za časem, pak vám mohu doporučit knihu, pohádku, kterou napsal Michael Ende, Děvčátko Momo a ukradený čas, a tam naleznete odpověď.

Jak byste popsal vazbu mezi kvalitním čajem a kvalitní čajovou keramikou?
Vazba je snadná… Kvalitní čaj dělá příjemně tělu i mysli… Kvalitní keramika dělá příjemně čaji i uživateli.  Obsah slova kvalita může mít mnoho podob a u mě, při pití čaje, jde hlavně o prožitek krásy a harmonie,  být v obrazu, být v uměleckém díle, být v tom, co se dotýká mého srdce a je neuchopitelné myslí.  A to je pro mě kvalita, jde-li o čajovou keramiku, jde-li o čaj.

Co je zásadní při práci s hlínou: vypnout racionalitu? Prožívat klid, který je součástí čajového rituálu?
Jak u všech činností, hlavní je být při tom. Je-li zručnost, tak můžete točit misky i u televize, avšak budou to „jen“ misky.

Je možné se stát keramikem, aniž má člověk umělecké nebo řemeslné vzdělání?
Je nutné vzít do ruky hlínu a začít si s ní hrát. Je nutné mít trpělivost. Víc netřeba.

Jak se žije v Čechách člověku, který je zasažen východními naukami a myšlením?
Mohu hovořit jen za sebe. Jsem ovlivněn Indií: advaita, Ramana Mahariši. Jsem ovlivněn islámskou mystikou, ale i buddhismem a v neposlední řadě křesťanstvím. Jsem na cestě, jsem cestovatel, který se snaží dojít ke zdroji, odkud přišel,  hledám vnitřní harmonii, snažím se lidem nosit radost. Teď je moje velké téma laskavost k druhým, laskavost k sobě. A jak se mi žije? Někdy krásně a jindy pláču sám nad sebou, kolik zmatku a utrpení přináším sobě i druhým.

Kde je vaše dílna, jaké máte pracovní podmínky a pijete při práci čaj?
Dílnu mám doma, je součástí rodinného života, a to doslova, vskutku byste se divili, ale je to kus našeho obýváku, který naštěstí máme dost velký. Čaj při práci piji, hlavně japonský pražený, nemá téměř povzbuzující účinky, a tak se dá pít skoro jako voda a zároveň mi dodává k tvorbě hezkou atmosféru.

Čtete takzvanou „čajovou“ literaturu – poezii, třeba haiku, nebo se zamýšlíte nad kóany?
Mám-li se u literatury zaměřit na spojitost s čajem, pak mi čaj, obecně, ukazuje svobodu, pestrost života. Každý čaj má svou chuť, má svou atmosféru, svět čaje je rozsáhlý, barevný a mě inspiruje právě v tom, abych měl svůj život záhadný, barevný, nestažený kravatou škatulkování. I v literatuře,  škatulka „čajová literatura“ je pro mě nesmyslná a budí ve mně odpor. Poezii čtu, mám rád několik českých autorů, například Jana Skácela, občas sáhnu i po haiku, jindy po básních od Garyho Snydera.

Jaké je vaše keramické čajové nádobí, misky, konvice, sléváčky a jiné pomůcky, co je pro ně typické? Jakému milci čaje se bude zřejmě zamlouvat pití nápoje z keramiky z vaší dílny?
Těžké říci, co je pro ně typické, charakteristické, snad hlavně to, že jsem do nich vložil svůj život, své pojetí života, své přátelství s čajem, svůj pohled na užité umění, své pojetí krásy. Moji keramiku mají rádi hlavně ti, kteří jsou v pojetí života méně konvenční, více naladěni na překvapení a hledají krásu více než ve francouzské zahradě v remízku, v divoce rostoucím plevelu, v trnkovém keři u polní cesty. Mají rádi staré „rozpadlé“ zdi, obdivují zrezlé plechy, omlácené barevné omítky.

V roce 2017 bylo v rámci Dne poezie možné platit za čaj (či kávu) básní. Je to dobrý nápad?
Někdy je potřeba koupit chleba, zaplatit nájem,  takže dle situace.

Je složité udržet čistotu „nekomerčnosti“ a současně prodeje vlastních výrobků?
Zatím se mi daří udržet si linii v tom, že ty věci tvořím tak, jako bych je dělal pro sebe. Jsem autentický a myslím, že hodně lidí prahne potom, aby byli obklopeni autentickými věcmi.