10507098_10202656292071512_7717058724906696104_o
Rozhovor s Janem a Jiří Šimsou

Čaj je sdílení

Ptá se Olga Stehlíková
Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 2/2022

rozhovor s Janem a Jiřím Šimsovými

Na konci minulého tisíciletí v evropských zemích, kde padly totalitní režimy, propukl doslova hlad po spiritualitě, po poznávání nejrůznějších věrouk. Česká společnost patří k těm nejvíce sekularizovaným. Jak se tento hlad po duchovním poznání pojí s pitím čaje, které právě v těchto letech zažívalo u nás boom (ČR měla a dosud má nejhustější síť čajoven na světě!) a proč je to právě tento nápoj?

JIŘÍ: V dobách totality byly vesměs všechny náboženské projevy zakázané, protože se nedaly sladit s marxisticko-leninským viděním světa. Nejen křesťanské církve, ale i všechna ostatní velká náboženství byla mírně řečeno tlumena. Dostat se k literatuře, která by se zabývala lidskou duchovností, bylo téměř nemožné. Z Dálného východu se k nám sice dostávala literatura například o józe nebo bojových uměních, ale veškerý duchovní obsah, který je jejich nedílnou součástí, byl vypuštěn. A tak vznikalo určité vzduchoprázdno, které nebylo čím zaplnit. Jak říkáte, vznikl hlad po spiritualitě.

S pádem železné opony se však roztrhl pytel se vším, a kromě těch velkých náboženství i s všemožnými sektami a vykladači jakékoliv víry světa. Vzniklé vakuum to do sebe vše nasálo. To, že jsme sekulární společnost, by ještě tolik nevadilo. Horší však bylo, že se lidé neradi vraceli k tradičním církvím, jelikož se mnohdy cítili zrazeni, a u těch nově příchozích zase cítili jistou obavu, že jim dobře nerozumí a že by mohli naletět. A tak jsme se najednou ve světě vyšvihli na čelní místo v počtu ateistů. Já si ale myslím, že to s námi není zas tak úplně špatné, co se víry týče. Hodně lidí, kteří neměli možnost se seznámit i s jinými než tradičními křesťanskými tradicemi, si vlastně ani neumí představit, že existuje náboženství světového významu, kde se Bůh nevyskytuje. A ještě k tomu jeho zakladatel, tedy Buddha, navádí své následovatele, aby mu slepě nevěřili, ale sami svojí zkušeností prověřovali na vlastní kůži, zda to, co jim říká, platí, či ne. Existuje obrovská masa lidí nejrůznějších věkových kategorií, kteří stále hledají, „seekers“.

Po sametové revoluci u nás byly k mání dva základní typy zařízení, kde se mohli lidé setkávat: hospody a kostely. Ne každý však posezení v začouzeném lokále vyhledával a do kostela se také každému nechtělo. A proto přišel nápad vytvořit, jak se dnes často říká, komunitní centrum, kde by se nepil alkohol, a navíc by se tento prostor mohl využívat pro nejrůznější přednášky, koncerty, výstavy a setkávání lidí, kteří mají otevřenou mysl a jsou ochotni a schopni naslouchat druhým. No a čaj byl vlastně jediným nápojem, který se pro tento účel hodil.

Jene, co vy a čaj?

JAN: Čaj patří do mého života, vychutnávám ho denně. V poslední době se snažím najít si čas na přípravu a udělat si hezčí chvilku, než ranní „rychlodarjeeling“ v kuchyni z běžné skleněné konvice. Také s tátou pomalu začínáme objevovat kouzlo keramiky a točení na kruhu. Do budoucna bych se rád přidal k nějaké z výprav za čajem a podíval se na plantáže a proces výroby na vlastní oči…

Jaká jsou specifika praktikování, prožívání, žití buddhismu v Evropě, mimo jeho kořeny, dnes?

JIŘÍ: Záleží na tom, jak intenzivně se kdo rozhodne praktikovat, a také, co si z té obrovské koruny stromu, kterému se říká buddhismus, vybere. Původní učení, který vzniklo někdy před 2,5 tisíci lety, je poměrně jednoduché. Ta část, která je určená laikům, mluví o Čtyřech vznešených pravdách a Osmidílné stezce vedoucí k vyhasnutí strasti. A to je velice pochopitelné sdělení, kterým je možné se řídit v běžném životě kdekoliv na světě, bez toho, aniž by se člověk stal outsiderem.
Jenže jak se buddhismus šířil světem, začal do sebe zahrnovat i původní místní tradiční náboženství a začal se větvit na různé školy. Asi nejznámější je buddhismus tibetský, reprezentovaný Dalajlámou. Mnoho lidí asi ví, že existuje i japonský buddhismus zenový. Ale jen málokdo bude s jistotou vědět, co mají společného. A proto se často stane, že si lidé ze setkání s buddhismem odnášejí pouze nadšení z jeho vizuální stránky. Všímají si podvědomě ritualizace praktikování víry, protože vyrostli ve společnosti s převahou křesťanských rituálů a často se jim vytratí sama podstata. Pro dobrý pocit vyvěsí tibetské modlitební praporky nebo si koupí sošku Buddhy a umístí ji na čestné místo v pokoji. Jenže to jsme stále na povrchu. Ona Osmidílná stezka, kterou jsem zmínil, nás nabádá k moudrému uvažování, nezáštiplnému myšlení, správné mluvě, respektování etických pravidel, správnému živobytí – nikoliv na úkor druhých, a prohlubování schopnosti vnímat svět kolem takový, jaký je. Asi uznáte, že s tímto se dá žít i v Česku.

Jistěže to uznám. Jiří, v čem spočívá ušlechtilost čajové kultury?

JIŘÍ: Čaj byl na rozdíl od jiných nápojů povýšen na nápoj kulturní před mnoha stoletími, a to nejen v Číně, kde se stal inspirací literátů, básníků a malířů. V Japonsku vzniklo několik škol čajového obřadu a mluvíme zde dokonce kultu čaje. Britové čaj také považovali za nápoj kulturní. Japonský učenec Kakuzo Okakura napsal, že: „Čaj nemá aroganci vína, sebevědomí kávy ani uculující se nevinnost kakaa.“

Mezi typografií a čajem vidím nenásilnou vazbu, už jen kaligrafie a čaj… Láska k písmu a papíru jako by byla té k čaji a jeho popíjení blízká. Jak vás ovlivnil zájem vašeho otce o čajovou kulturu a východní nauky? Odráží se jakkoli ve vaší tvorbě?

JAN: Tátova práce určitě ovlivnila nejen mě, ale celou naši rodinu. Doma nám stěny zdobily fotky z dalekých cest a různá cizokrajná výtvarná díla. Od malička nás obklopovaly krásné orientální předměty. Do filozofie čaje nás táta brzy zasvětil, a když jsme čajům rozuměli natolik, abychom mohli v čajovně pracovat, složili jsme s bratrem tovaryšské zkoušky.

Nejvíce jsem do světa čaje pronikl během studií gymnázia, kdy jsem měl směny ve Václavské čajovně. Je to pro mě nezapomenutelné období. Přestože mě v té době více než východní nauky zajímala pražská klubová scéna, v čajovně jsem si vždy vyčistil hlavu. Dodávalo mi to nové podněty k přemýšlení. Chodila tam velice pestrá směsice zajímavých a inspirativních lidí. Mohli jste tam vidět hráče na šakuhači flétnu a DnB DJku u jednoho stolu, jaderného fyzika vedle bohémského umělce, policajta i podezřelé individuum. Líbí se mi ta různorodost názorů, vyznání a kultur. Proto toleranci a otevřenost vnímám jako jednu z nejdůležitějších hodnot, jaké prostředí čajovny nabízí.

Čajová kultura pro mě byla vždy silným proudem, který nepochybně ovlivnil i moji tvorbu. Už jen estetika čajových beden s šablonovým písmem, kaligrafie na čajových obalech a keramice… Esence dálav a určité mystiky uvolnila cestu k mému dekorativismu. Kultura popíjení čaje je umění blízká – je v ní zpomalení, zamyšlení, vnímání krásy věcí i okamžiků.

Co se změnilo od 90. let, kdy u nás čajovny zažívaly asi největší rozkvět, k dnešním dnům, kdy je složitější udržet je nad vodou – nebo to tak není? Provozujete nyní už více než 40 Dobrých čajoven, nejen v Evropě, ale i v USA, kde se jmenují Dobrá Tea – to jako úplný regres čajování nepůsobí. A podle všeho, v ČR dosud existuje na 400 čajoven.

JIŘÍ: Já osobně žádný regres nepociťuji. Nebo lépe řečeno, vidím pouze proměny, transformaci. Jednak v tom, jací lidé do čajoven chodí a také jaké čaje se dnes pijí. Řady našich původních zákazníků stárnou a nastupují nové generace. No a my, jako dovozci čaje a provozovatelé čajoven, pokud chceme přežít v konkurenci ostatních nápojů, musíme inovovat, obměňovat a přinášet nové impulzy. S nabídkou čajů z devadesátých let bychom jen stěží obstáli v současnosti.

Váš tatínek byl často doma nepřítomen, protože se věnoval hledání a hojně cestoval po celém čajovém světě. Kromě toho ale také podnikal. Jak jste to jako dítě a dospívající vnímal, v čem vás to případně inspirovalo?

JAN: Po pravdě jsem nijak zvlášť nepociťoval jeho nepřítomnost, ani jsem si neuvědomoval, že je táta na cestách. Vždy bylo co dělat – škola, sport, spousta koníčků. Sourozenci, kamarádi, velká rodina… Měl jsem velmi šťastné dětství, za což jsem oběma rodičům vděčný. Později mi táta začal z ciziny vozit trička s orientálními abecedami nebo písmovými motivy. Už mám pěknou sbírku!

Proč se u nás nedaří aspoň určité evropské nápodobě konzumentského pití čaje, totiž čaji o páté?

JIŘÍ: Holanďané, ale zejména Britové poté, kdy byl čaj objeven v Číně v polovině 17. století, jej považovali za vysoce ceněnou komoditu, a nebyl určen každému. Mohli si jej dovolit pouze dobře situovaní a bohatí. Čaj se dostal do prestižních klubů, jejichž členy se nemohl stát každý. Teprve později se čaj stal nápojem pro masy, ale stejně s ním zůstalo spojeno mystérium výjimečnosti. Byly to především britské ženy, které zavedly pití čaje o páté, protože se odpoledne nudily. Do čaje přidaly mléko a cukr na zjemnění chuti, a tradice byla na světě.

Do českých domácností se čaj dostal až v druhé polovině 19. století. No, a protože tradice prestižních či zájmových klubů zde nebyla tak hluboce zakořeněna a naše ženy se doma tak intenzivně nenudily, pití čaje o páté nezdomácnělo. Zato vznikl úplně jiný fenomén, kterým je pití čaje s rumem…

Aha, tak to je naše česká čajová specialita, přeci jen nějakou máme. Podle japonského mistra Kakuzó Okakury, který je jedním z vašich obdivovaných, se příprava čaje pokládá na úroveň tvorby uměleckého díla.  V čem tkví tato krása a proč provozovat „vědomé pití čaje“? Jak byste jej popsal těm, kteří pijí z nálevových sáčků pro zahřátí, na nemoc zkusí osvědčené bylinky zalité horkou vodou, nepohrdnou čajem ze sušeného ovoce a v létě si dají ice-tea, protože pít horký nápoj ve vedru nelze?

JIŘÍ: Pokud chceme hovořit o čaji jako kulturním nápoji, nemůžeme jej zaměňovat s výluhem z kopřiv či směsí sušených křížal, dochucených potravinářskou esencí, ozdobenou okvětními lístky chrpy. Bylinky byly, jsou a budou důležitou součástí tradice přírodního léčitelství a nemá smysl je srovnávat se směskou sušeného ovoce, ale ani s průmyslově vyráběným nápojem, který má s čajem jen málo společného, kromě názvu. Je zapotřebí rozlišovat jednotlivé kategorie a jen proto, že nám náš mateřský jazyk nenabízí jiné označení, je neházet do jednoho pytle. I v našich čajovnách nabízíme v létě chlazené čaje a v zimě čaje s mlékem a kořením. Ale bylo by chybou si myslet, že teplý čaj v létě nedokáže osvěžit. V podstatě většina japonských čajů, které se nespařují úplně vroucí vodou, v létě osvěží více než ledový nápoj.

A co se týče vědomého pití čaje, je to stejné jako s ostatní naší činností. Tu buď provádíme bez zájmu a bez koncentrace, nebo naopak s namířením naší pozornosti na konání samé, dodržování stanovených pravidel a jistou míru ritualizace. Taková činnost nám pak přináší uspokojení násobné. Nejenže si pochutnáme, ale zklidníme svoji mysl, dostaví se lehká euforie, že jsme něčeho takového schopni, pokocháme se krásou použitého čajového nádobí, kulturně se povýšíme. A něco podobného se nám stěží přihodí, když si koupíme plechovku v automatu a vysrkneme ji cestou k autu na parkovišti supermarketu.

Jene, ve vašem grafickém díle diváka okamžitě upoutá čistota, kvalita tisku, důraz na typografické motivy. A k tomu fenomén horror vacui, který jste zpracoval ve své diplomní práci, autorské knize s tímto názvem (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Ateliér filmové a televizní grafiky, 2019), která byla nominována na ocenění za studentský design – neboli příroda se hnusí prázdnému prostoru. Proč? Znamená bílá plocha nežádoucí ticho a jak naložit s děsem z prázdnoty ve výtvarném umění a současně si zachovat důstojnost a materiálu ponechat prostor pro nádech?

JAN: Velmi mě těší, že to takto vnímáte. Na jednu stranu mám rád čisté křivky, typografii a minimalistický design. Tahání vektorů v grafických programech. Na druhou stranu mám slabost pro struktury, textury materiálů, nahodilost a spontaneitu, takovou tu pěknou výtvarnou špínu. Hrabání se v hlíně a cákání barvami. Možná i tahle dvojakost vedla ke zkoumání fenoménu horror vacui.

Před nějakou dobou jsem začal abstrahovat litery do písmových shluků, které již nebyly k přečtení, ale tvořily zajímavé dekory. V těchto plošných dekorech jsem bojoval s vtíravou tendencí vyplňovat formát a nejednou jsem to popisoval jako strach z prázdnoty. Rozhodl jsem se pojem horror vacui více probádat. Zároveň se v knize zračí i můj zájem o dějiny umění, architekturu, teorie ornamentiky a přírodní zdobení.

Souboj se zaplňovací touhou svádí mnohý umělec, ať už fotí, vytváří grafiky nebo pracuje s písmem. Prázdný prostor je však samozřejmě pro dílo důležitý – je to o hledání rovnováhy a harmonie. A nejen ve výtvarné tvorbě se setkáme se strachem z prázdnoty. S trochou fantazie lze s tímto pojmem nalézt souvislost téměř ve všem.

Stejný čaj chutná jinak podle místa, kde je vychutnáván, podle lidí, s nimiž je popíjen, podle atmosféry – reformuluji vaše slova, Jiří. Jaké prostředí jste vždycky toužil nabídnout milcům čaje ve vašich čajovnách?

JIŘÍ: Vždy bylo mým cílem vytvořit prostředí, které by inspirovalo, rozbíjelo zažité stereotypy a lidi sbližovalo. Čajová konvice plná čaje a šálky připravené pro každého kolem stolu přímo vybízí ke sdílení. Čaj je o sdílení. Kdysi jsem napsal do manuálu pro naše tovaryše, že: V čajovém šálku se odrážejí stopy kulturních tradic národů Číny, Japonska, či Indického subkontinentu. Na hladině čaje se zrcadlí pestrobarevný koberec zvyků arabského světa, tradice staré Evropy i mladé Ameriky. Kdo umí naslouchat, dokáže ve zvucích klokotající vody rozpoznat zpěv indických guru smíšený se zvukem japonské flétny Shakuhatchi či hrdelními zpěvy tibetských lámů.

Je to právě kupec, kdo by měl svou ctí garantovat jakost suroviny. – Vy jste za čajem projel celý svět, podnikl jste na čtyřicet čajových cest. Jak postupujete při nákupu čaje pro síť vašich čajoven dnes?

JIŘÍ: Cesty za čajem se staly nedílnou součástí mého života. Každé jaro, kdy se na čajových keřících objeví nové pupeny svěžích lístků, se mnou zacloumá potřeba vyrazit. Ale tato potřeba již není podmíněná kontrolou jakosti v místě produkce. Jde spíš o hledání nových zajímavých druhů čajů, stopování historie jejich výroby a někdy i vyvracení falešných mýtů. Zejména čínští obchodníci jsou schopni v rámci marketingu vypouštět neuvěřitelné historky na podporu prodeje. Je dobré se vyznat.

Samotný obchod již probíhá elektronicky na základě důvěry, vždyť s většinou našich dodavatelů se známe již 30 let. Ale každoročně, s novými sklizněmi, si necháváme posílat vzorky čerstvých sběrů a pečlivě vybíráme ty nejlepší. Bez toho to nejde. Čaj, který ochutnáte v Indii, chutná v Praze či v Brně úplně jinak. To nejde nijak obejít.

Jene, vaše diplomová práce ActionType spojovala prvky animace a typografie. Litery, nápisy a abecední typy jste animoval pro použití ve videu. Čím je pro vás spojení písma a videa přitažlivé?

JAN: Spojení písma a pohyblivého obrazu je pro mě přitažlivé zejména kvůli novým tvarům, které v pohybu vznikají. ActionType jsou živá písma, je to manuálně zpracovaná animovaná typografie. Oproti digitálním animacím dosahuje neopakovatelných výsledků. Přestože při prezentaci práce členové hodnotící komise namítali, že všechny efekty jsou počítačově generovatelné, myslím, že analogově vytvářené animace písma mají osobité kouzlo. Vnímám tuto tvorbu jako protipól proudu sterilního motiondesignu, který je plný okoukaných efektů.

Nemůžu nevzpomenout první porevoluční Dobré čajovny v Praze na Václavském náměstí, která byla otevřena r. 1993 – v ní je asi konzervován váš životní i čajový vývoj. Pro nás, děti devadesátek, to tehdy bylo zjevení, chodili jsme tam s nábožnou úctou a nebylo kam se posadit… Kdo tam dnes chodí a kdo jsou tu dnešní čajoví tovaryši, učedníci čajových mistrů?

JIŘÍ: Skladba zákazníků se vlastně vůbec nemění. Jen nám zákazníci stárnou, ale jsou nahrazování mladšími. Děti našich prvních štamgastů k nám dnes vodí děti své. To platí i o čajovém tovaryšstvu. Ale jsou i výjimky. Právě na Václaváku pracují dodnes někteří, kteří s námi v devadesátých letech začínali. Ale nejsou to již tovaryši. Dnes mají titul „Čajový úderník“.

Co je podle vás kvalitní čajová literatura, co je nutnost, kterou nelze minout?

JIŘÍ: Tou asi nejobsáhlejší a zároveň i kvalitní publikací o čaji je kniha manželů Thomových: Příběh čaje. Tam čtenář najde vše.

Jak číst písmo nemechanicky, jak jej nevnímat jen jako nástroj, prostředníka jazykového sdělení, ale také jej vnímat neutilitárně jako obraz, dílo s výtvarnými parametry?

JAN: Když jde o knižní písmo, tak nejlepší práce typografa je taková, že ji vůbec nevnímáme. Písmo slouží ke čtení a nesmí rušit. Možná podprahově jeho forma doplňuje zážitek. Pokud však jde o písmo akcidenční nebo plakátové, to naopak pozornost láká. Má provokovat, abychom si jej všimli. Nese jasný výtvarný názor. A pak jsou další formy užití písma v obrazech a ve volném umění – vždy je na pozorovateli, jak se k tomu postaví.

Jak vnímáte vztah poezie a kaligrafie či typografie v současné české knižní tvorbě či obecněji?

JAN: Typografická úprava nebo kaligrafické pojetí básně je určitě nádherná výzva pro každého, kdo se písmem zabývá. Poezie podporuje nebo přímo vyžaduje obrazotvornost a výtvarným zpracováním písma může být obohacena. Na druhou stranu se dá poezie – třeba jen špatným výběrem písma – zcela pokazit. S poezií však nemám dostatek zkušeností, abych mohl současnou tvorbu nebo vztah písma a poezie nějak hlouběji zhodnotit.

Napsal jste dvě knihy, kde chcete přiblížit souvislosti mezi přípravou čaje, jeho pitím a buddhistickým způsobem vidění a prožívání světa. Jak čaj pomáhá při hledání spirituality? V čem je pro vás osobně základní rozdíl mezi pitím čaje a rituálem pití čaje, který je průpravou pro meditaci? Je možné takto vnímat a interpretovat i jiné nápoje?

JIŘÍ: Pokud to někdo myslí s rozvojem svojí duchovnosti vážně, nehledá dosažení falešného pokroku zkratkou – formou užívání drog, a na mysli mám i látky přírodní. Stejně jako každému, kdo se rozhodne v něčem zdokonalit, mu nezbývá nic jiného než trénovat a cvičit. Je přirozené, že gymnasta před sportovním výkonem nejí vepřové výpečky se zelím a se šesti, a maratonec se nevydává do závodu s kocovinou. Ale není už tak úplně samozřejmé, že meditaci lze stěží provozovat po bujarém večírku, rozmíšce s arogantním řidičem, myslí rozjitřenou z výsledku sportovního zápasu nebo po absolvování nepříjemného pohovoru s nadřízeným. Jenže takovýmto situacím nebo jim podobným se v běžném životě vyhnout nelze. Každý praktikující si záhy uvědomí, jak je dobré mít mysl zklidněnou a nikoliv rozjitřenou. A ke zklidnění mysli může například přispět jednoduchý čajový rituál. Jistě je rozdíl v přípravě sáčkového čaje v mikrovlnce se spuštěnou televizí a vědomé přípravě sypaného čaje v hezké soupravě na klidném místě. Ale to už nechávám na každém, jak mu který způsob vyhovuje.

A co se týče jiných nápojů, tak mne nenapadá žádný podobný.

Co pro vás dnes znamená reggae? Patřil jste k jeho prvním propagátorům u nás. Může se tento směr někam vyvíjet, nebo by šlo o hluboké neporozumění jeho podstatě? Nemám na mysli jeho propojování s jinými styly, třeba ska nebo dub.

JIŘÍ: Reggae jsem ve své době, tedy v osmdesátých letech považoval za jediný hudební styl, který v sobě nesl pozitivní politické poselství. Bob Marley v dubnu 1978 na Národním stadionu v Kingstonu přivedl na pódium v průběhu svého koncertu představitele dvou nesmiřitelných politických proudů. S jeho pomocí si Michael Manley a Edward Seaga podali ruce a dav šílel radostí. Ve svých textech Bob Marley vybízel k odpuštění, nesnažil se radikalizovat společnost, kritizoval pokrytectví, rasovou netoleranci a vybízel k národnímu sebeuvědomění. To byla témata, která zajímala i mne. Já jsem však nebyl nadšen pouze obsahem, ale i novou hudební formou, kterou reggae bylo. V době normalizace, v době citlivé na jakýkoliv kulturně-politický projev, jsem považoval za svoji povinnost přispívat k rozšiřování obzorů svých posluchačů pořádáním tanečních večerů, kde jsem ovšem prokládal hudbu i mluveným slovem. Mezi jednotlivými skladbami jsem hovořil o náboženské i politické různosti, svobodě slova, pokrytectví a magických schopnostech hudby, která dokáže bořit hranice.

Když zemřel v roce 1981 Bob Marley, celá reggae komunita mohla a žila z jeho odkazu, ale již se neobjevil nikdo tak výrazný, kdo by jej zastoupil. Někteří jeho vrstevníci se radikalizovali a jiní sklouzli do takzvaného Lovers Rocku. Nakonec se po násilné smrti Petera Toshe v roce 1987 reggae dostalo do slepé uličky. Tedy alespoň pro mne. A protože se k nám dostavila sametová revoluce, vyjadřovat se k politickým událostem pouštěním desek již pro mne přestalo být zajímavé.

Působíte jako grafik, pracujete s písmem a jeho stylizací. Jak se dnes daří písmomalířství a čím váš obor momentálně žije?

JAN: Živím se jako grafik. Ruční psaní je spíše záliba, občas přetavená v zakázku. Před lety jsem vedl kurzy a hned na prvním jsme si padli do oka s kamarádem Honzou Dočekalem a vytvořili spolu značku Nápis, pod kterou doteď děláme užité psaní. V té době v Čechách propukl obrovský boom písmomalířství, kaligrafie a letteringu. Ono je to vlastně několik disciplín v jednom šuplíku. Obecně oboru velmi pomohla osvěta popularizátorky Petry Dočekalové nebo neúnavná práce staromilského kutila Daniela Plaveckého. Vývěsní štíty se opět malují, a to je skvělé. Mnohdy jsou tisíckrát hodnotnější než laciný tisk. Ty ručně dělané poutače mají otisk člověka, třeba i s drobnou nedokonalostí, která tomu dává ducha. Tady bych si dovolil doporučit zhlédnutí alespoň traileru k filmu Signpainters. Sice je to především z prostředí kalifornských písmomalířských hipíků, kde má toto umění velkou tradici, ale to neubírá na působivosti a aktuálnosti tématu i pro domácí prostředí.

Myslím, že provozovny v posledních dvou letech neměly tolik prostředků a energie směřovat pozornost na vývěsní štíty. V roce 2019 jsme dělali jednu tabuli za druhou, pak došlo k útlumu. Ale možná je to i tím, že už do toho tolik „netlačíme“ a máme vedle psaní spoustu dalších zálib. Na druhou stranu si všímám, že se ruční písmo ve veřejném prostoru opět začíná více objevovat (když pominu prvoplánově líbivý „pinterestový“ svatební lettering, který frčí stále).

Rád bych zmínil například vkusnou digitalizaci nápisů a lettering od slovenských SetupType. To je podle mě skvělé spojení kaligrafického a typografického umu.

„Nedokážeme se svých problémů vzdát a myslíme si, že jsou naší trvalou součástí,“ cituji z vaší knihy, z níž přinášíme v tomto Ravtu ukázku. Nejsou?

JIŘÍ: Asi každý někde zahlédl či viděl sošku tlustého sedícího mnicha, kterému se nesprávně říká „Smějící se Buddha“. Jedná se však o mnicha jménem Budai, který žil asi 1.500 let po skutečném Buddhovi. Budai byl podle legendy dobrosrdečný a veselý chlapík. Rád pomáhal z druhých sejmout břemeno jejich starostí a ulehčit od trápení. Součástí jeho vyobrazení je však i pytel, který třímá v levé ruce. Tento pytel má symbolizovat, že si každý z nás nese s sebou spoustu vlastních problému, o kterých mnohdy ani nevíme, respektive víme, ale považujeme je za součást své osobnosti. V současné terminologii se jedná o takzvané falešné já nebo ego. V té symbolické rovině to znamená, že bychom vedle snahy pomáhat druhým neměli zapomínat na problémy vlastní a pracovat s nimi.

Proč jste svou knihu sepsal ve třetí osobě – k čemu je takové převedení pozornosti od já k on dobré? Příklad pro čtenáře Ravtu: „Téměř v celém čajovém světě, který procestoval, se setkával s čajový­mi legendami.“

JIŘÍ: Cílem buddhistického učení je rozpuštění já a oproštění se od duálního způsobu uvažování a vidění světa ve smyslu toto jsem já a toto je již mimo mne. Dosažení zkušenosti, že já v sobě zahrnuji celý nekonečný vesmír, a zároveň já jsem obsažen ve všem, co se nachází v celém nekonečném vesmíru, je v podstatě pro buddhistu dosažením cíle. V tento moment již není ego, není pytel s problémy. Přichází stav, kdy je vše nazíráno a vnímáno takové, jaké je.

Při psaní knihy, kterou jsem mimo jiné původně psal v první osobě, mi to neustálé opakování já, já, já přišlo zbytečné, když existuje i jiný způsob, jak psát. Tak jsem ji celou přepsal a ulevilo se mi.

Součástí tohoto čísla Ravtu je také hudba Iana Mikysky, kterou složil se svým ansámblem přímo pro rituál pití čaje. Jak vnímáte spojení čaje a hudby vy? Je pro vás důležité v Dobrých čajovnách?

JIŘÍ: Od samotného počátku, tedy otevření první čajovny na Václaváku, jsme se snažili uspokojit všechny smysly našich zákazníků. Chuť a čich se v případě čaje nabízejí k uspokojení samy, co ale se zrakem, hmatem a sluchem? Zrak jsme se snažili uspokojit kvalitou keramických souprav, jejich tvarem a barvou glazur, ale také samozřejmě vyladěností interiérů. K uspokojení hmatu se nejlépe hodily šálky a konvice. No a hudba, to bylo vždy velice zásadní téma. Inklinovali jsme vždy spíše k hudbě zvané World Music nebo hudbě vzniklé fúzí více směrů. Ideální byly projekty, které podávaly tradiční hudbu v moderním hávu. Mé zkušenosti s poslechem etnické hudby byly skvělým základem. Dokonce jsme do nově vzniklých čajoven v rámci know-how dodávali seznamy interpretů vhodných k produkci. Působili jsme tak osvětově nejen v rámci čaje, ale i poznávání nových kultur. Často se stávalo, že si zákazníci domů odnášeli kromě balíčku voňavého čaje také CD s hudbou, kterou zaslechli u nás v čajovně.

JAN: Pro mě osobně je hudba neoddělitelná součást čajovny. Chodím do té václavské právě i kvůli poslechu. A nebyla to pouze škatule World Music – v čajovně máme opravdu objemnou kolekci CD, pestrou paletu žánrů… Velký podíl na tom má mimo jiné i čajovník, muzikant a znalec Antonín Hlávka, díky kterému jsem objevil spoustu dobrých kapel a hudebníků.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Šimsa

    (1989) je grafický designer a výtvarník. Zabývá se grafikou, animací a písmem. Absolvoval v ateliéru Filmové a televizní grafiky na UMPRUM. Za svou práci získal ocenění v rámci soutěže Nejkrásnější ...
    Profil
  • Jiří Šimsa

    (1961), čajovník, spoluzakladatel společnosti Spolek milců čaje, která od roku 1992 dováží čaje z celého světa. Absolvoval ČVUT. Propagátor afro-popu, reggae a vůbec první DJ se zaměřením na etnickou hudbu v ČR, ...
    Profil
  • Olga Stehlíková

    (1977) vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FFUK v Praze a publicistiku na VOŠP v Praze. Působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Byla editorkou literární revue Pandora ...
    Profil

Souvisí