1. Existuje ještě dnes (básnický či šířeji umělecký) underground, ve smyslu subkultury či druhé kultury? Pokud ano, co jej charakterizuje?
2. Cítíte se tvůrče patřit k něčemu, co by se jako underground dalo označit?
3. Proč je dobré nepatřit k “hlavnímu proudu” či lépe k tvorbě “oficiální”?

Veronika Svobodová, básnířka, sociální pracovnice
1. Domnívám se, že ano, umělecký underground stále žije. Vlastně ne, že se domnívám, prostě to tak je, spodní proudy stále žijí, i když trošku jinak než například v době normalizace, trochu svobodněji, bez pronásledování režimem. I když, i tohle se třeba vrátí, možné je stále všechno. Já vidím underground jako svobodu duše. Tedy by se tak dalo označit vše, co je tvořeno přímo ze srdce, bez mantinelů, momentálními emocemi , vlastním názorem snad na vše, ale bez snahy cíleně šokovat. Možná je dnes v undergroundu méně směrování na politický režim, jelikož přece jen, je demokracie, i když trošku kostrbatá. Lid není až tak příliš pod nátlakem. Aspoň tak to vnímám já. Ale já v době opravdového undergroundu ještě nebyla na světě. Takže co já vím, že jo.

2. Když píši poezii, maluji a nebo fotím, dělám si, co chci, tak nevím, je to underground? Tvořím, protože mi to dává nějaké uspokojení, musí jít o mé pocity, o mé rozpoložení, myšlenky. Netvořím, aby se to cíleně někomu líbilo. Přátelé, co mě znají jako člověka a ví, co tvořím, říkají, že jsem punkerka. Což je taky takové „vybočovací“ hnutí. A že je to ve tvorbě znát. Jenže já mám pouze každou tkaničku jinou a chodím normálně do práce 🙂 Kdybych se bývala narodila v alternativní rodině, asi by ta cesta ke svobodnému já byla kratší než ta, po které jsem šla, protože jsem po ní šla sama, a když jde člověk sám, cesta neutíká, občas zabloudíte, musíte se vrátit, a tak podobně.

3. To nevím, neposoudím, jelikož je mi dobře tam, kde sem.

Milan Ohnisko, básník
1. Nejsem si jist, na co přesně se ptáte. Subkultur je prokazatelně mnoho, viz publikaci Kmeny 90 Vladimíra 518. Ale subkultura, která „nedělá kompromisy s režimem“, jak bývá underground definován? Jednou na večeru Vítrholce jsem ten vzrušující pocit měl, ale byla to samozřejmě jen romantická iluze vyvolaná atmosférou plnou reminiscencí…

2. Pokud je řeč o vnitřním prostoru, pak nejen, ale také.

3. Nevím, žádné výhody v tom neshledávám. Poezie je marginální i v hlavním proudu. I jako „oficiál“ si každý může dělat, co chce. A občas za to dokonce dostane i honorář.

Lukáš Trejbal, básník, hudebník, sociální pracovník
1. Podle mě existuje a měl by existovat. Nastavuje zrcadlo mainstreamu i celé společnosti. Vlastně jsem si po sametu říkal, že už nebude žádný androš, protože je svoboda. Žádné vymezení. Současnost přináší hlavně konzum, je to samá reklama na všechno. Najednou hledáte znovu hodnoty jako svoboda, víra, láska. Abyste se v tom blyštivém světě neztratili. Underground se znovu tak trochu stahuje do stodol, a je mu tam dobře. Je to absolutní protipól například té hudební močce, která teče z rádií.

2. Lichotí mi, když se v této dobré společnosti ocitnu. Škatulky nemám moc rád (a možná je i undergroundová těsná), ale toto podzemní vymezení mi nevadí.

3. Myslím si, že se tím člověk pošpiní. Když si tzv. zadá s „vrchností“, protože je to lákavé. K tomu musí každej dospět, co od života a tvorby chce. Někdy na zkoušce s kapelou řešíme problém: Ty vole, vždyť to zní jako obyčejná písnička (smích).

Bořek Mezník, básník
1. Myslím si, že existuje a asi vždycky existoval, souběžně s hlavním proudem kultury. Charakterizuje ho to, co vždycky. A tedy jistý vzdor nebo výsměch vůči oficiální kultuře, elitám, autoritám a establishmentu. Má vůli jít si vlastní cestou, otevírat tabu, důraz se dává spíše na obsah než formu, které by měly být dle hlavního proudu líbivé a komerční a mnohdy plytké. Tohle underground neřeší. Je mu vlastní svoboda projevu, bez hranic a kalkulu. A je jedno, jestli jste mánička, technař, písničkář nebo ajťák. A pokud takové lidi máte kolem sebe a žijete s nimi, je to souznění, jako kdybyste byli příslušníci jednoho kmene a mluvili stejnou řečí a měli kolektivní vědomí.

2. Rozhodně se s tím cítím spřízněný a ovlivněný. A to naprosto zásadně. Mám rád prokleté básníky, české anarchistické buřiče, beatniky a hipíky a v neposlední řadě české undergroundové autory doby minulé a současné. A hlásím se k nim. Takže asi jo.

3. Svoboda. Ve všem. Kdo ji jednou okusí a nic si nedělá z ústrků a nepochopení a jde dál, už nechce jinak a získá sílu. Nemusíte se vecpávat do vkusu a forem, můžete nespoutaně plout do fantazie a představ a vykašlat se na názor většinové společnosti.

Martin Poch, básník
1. Ne, tedy aspoň u nás, protože tu nehrozí systematická represe, která by pro současný underground byla jedním z předpokladů jeho existence. Spojení kolektivní politické akce s uměním v našich podmínkách asi umřelo i proto, že se umělecké vyjádření odporu či alternativy osvobodilo, osamostatnilo a vyprázdnilo. A pokud neznám takové, které by závazně vyjadřovalo konkrétní program, setkávám se jen s nahodilými produkty subverze anebo blouznění.

2. Ne.

3. Tak jako tu není umělecký underground, neexistuje ani oficiální umění. Jako básníka mě čas od času přepadne otázka, do jaké míry adaptovat, řekněme, obecné komunikační normy a převládající hodnoty (hlavní proud), a do jaké je naopak podvracet nebo ignorovat. A nebo jestli svůj “ground” radši nehledat tam, kde má básnické blouznění reálnou šanci stát se pohnutím, a jeho prostřednictvím vytvářet nebo ničit určitou verzi světa.

Krista Kašpar, básnířka, teoretička,  výtvarnice
1. Umělecký underground existuje. Jeho díla vznikají z tvůrčího rauše mimo oficiální umělecký provoz, který je v jistém smyslu konzumem, vůči kterému se underground často vymezuje. Beru underground spíše jako životní směr a umění jako jeho přirozenou součást.

2. Určitě ano. Od doby, co jsem začala vystupovat s Vítrholcem, esence undergroundu nevratně prosákla do mého života a jeho vnímání.

3. Popularita a peníze mohou kazit charakter. Tvůrčí svoboda v „hlavním proudu” může být snadno (i nevědomě) ovlivněna „požadavky” publika. Umělecký rybníček je u nás velmi malý, malá je i šance uživit se uměním — soustředit tvůrčí energii svobodně bez ohledu na úspěch či neúspěch na oficiální umělecké scéně považuji za důležité a hodnotné. Myslím, že podstatou undergroundu není k „hlavnímu proudu” nepatřit, ale hledat a nacházet rovnováhu a tvořit jednotu.

David Molnár, básník 
1. Nemyslím si, že by ještě dnes existoval underground, jak jsme ho vnímali v našich luzích, tedy hlavně politickej, vymezující se proti jasnýmu nepříteli, Havel, Magor, Plastici a spol. Tohle společenství bojovníků se pochopitelně rozpadlo po revoluci. Ale hned tu byl jinej, plíživej a těžko poznatelnej nepřítel. Nietsche by ho nazval bídným pohodlím. Underground se smísil s popem, křik ustal, devadesátky v háji, děsivý okorání vkusu, zbabělost a nudné memoáry ještě nudnějších lidí. Pavlásek, Hartl, Pavlowská, literární soutěže, který produkujou jenom opatrný neumětely, kámoši, co si vzájemně tleskaj v doupětech poezie. To všechno vytváří zatraceně dusnou atmosféru, pro lidi, který bych mohl nazvat undergroundem, lidi který z tohohle růžovýho bahna vyrostli jako nečekaný, paradoxní houby a pořádně navztekaný. Všichni ostatní jsou spokojený a dobře napapaný před svým mizerným, ale četným publikem. Kdo by se dělal s uměním zalezlej ve sklepě s cyklostylem. Kdo by se bouřil proti svobodě? Takže pokud se ještě dnes najde někdo, kdo do toho jde, vystaví se bídě, osamělosti a odmítání a uchová si svůj talent navzdory tomuhle všemu, tak ten je pro mě nesporně příslušníkem undegroundu, jak ho chápu, poctivým umělcem.

2. Možná, ale nejsem nikde organizován.

3. Patřit k hlavnímu proudu znamená nedělat to dobře, na vašich akcích sice nebudou vřískat holčičky, ale vaše umění bude odvážné, experimentální a nepodbízivé, teda pokud k tomu máte schopnosti a sedm žaludků na přežvykování svinstev /budou se vám hodit/.

Filip Klega, básník
1. Rozhodně ano, vždycky byl a vždy bude. Co jej charakterizuje? Vše možné: svoboda, rozkročenost, nezaměstnanost, pivo, bigbít, jak je libo. Ten underground však nejvíc charakterizuje to, že jej necharakterizuje nic.

2. Jo. Underground s malým u. O nic sem se nesnažil a najednou mi píšou Oliny a Milanové a chcou po mně texty. Proč ne.

3. Nevím, jestli je na tom něco dobrého. Možná nic. Zřejmě vše. Hlavně jde o to, nechat to plynout, sám sobě se smát.

Kamil Bouška, básník
1. Žádný underground dnes neexistuje. Žádné neoficiální, skryté umění není a pokud je, nevíme o něm. V českém prostředí se však ocitá v jakési hybridní undergroundové pozici veškeré básnictví a převážná část prózy. Neexistuje sice žádné “oficiální” umění, ale jeho úlohu vyplňují umělecké spotřební produkty, jejichž účelem je recipienta pobavit, utěšit, anestetizovat, zaplnit prázdno. Jejich výrobci samozřejmě předem kalkulují s ekonomickými výnosy těchto počinů a cílí na nejširší publikum. Umělecký záměr je plně podřízen předpokládanému vkusu tohoto publika. Umělecká próza a poezie ve srovnání s popsaným “uměním” vzniká nutně; to znamená, že vznikat musí bez ohledu na návratnost investic. Vzniká třeba i na svůj úkor a za cenu vlastní neviditelnosti. Za cenu vlastní neviditelnosti i v době, kdy je a rádoby musí být na všechno vidět. A to je další důvod, proč underground neexistuje: dřív, než by se stačil konsolidovat, byl by zneškodněn mediální pozorností, byl by prodán, vytěžen, akademizován.

2. Ano a Ne, ve smyslu mojí odpovědi na první otázku. Jako každý básník jsem představitelem undergroundu, protože poezie nepatří k hlavnímu proudu kultury. Poezie sama je underground. 

3. Jak jsem řekl, žádná “oficiální” tvorba neexistuje. Mohli bychom za ni považovat ty které módní trendy a vlny, ale dokud se nepřelijí přes určitý vyhraněný píseček a zůstávají módními dejme tomu pouze v oblasti poezie, nelze je považovat za obecně “oficiální”. Určitě by bylo z kulturologického hlediska zajímavé pokusit se definovat hlavní “oficiální” nebo preferované rysy soudobé západní kultury. Možná bychom celkem nepřekvapivě zjistili, že soudobá západní kultura vůbec není kulturní. Možná bychom pak byli překvapeni, že právě to nejlepší je tím nejhorším. Z těchto perspektiv by bylo velmi těžké určit, jestli je lepší patřit nebo nepatřit k “hlavnímu proudu”. Možná, že tím nejvlastnějším, a nikoli jen průvodním, projevem básnictví je ničit kulturu, do které se básník narodil. Možná, že destrukce kultury je tím nejkulturnějším počinem. 

Karel Škrabal, básník

Underground má podle mě dneska mnoho podob, je řada platforem, kde se něco, co lze označit kulturním undergroundem, děje. A není to jenom regionálně či generačně, je to určitě i tematicky, on-line apod. Tohle podhoubí je třeba podporovat a živit. Je to i smysluplná reakce na politické tmářství na lokální i celostátní úrovni, které má hlavně v posledních letech tendenci omezovat lidem kreativitu, svobodu projevu a kazit jim život.