***

Někdo chodí k psychologovi
jiný vypráví o životě po hospodách
Prožít se dá všelicos
těžké je jen přilnout k všednosti
a vzývat nudná odpoledne
kdesi o samotě v prdeli

když žádná kosmická loď
na obzoru nepřistává

Dalibor Maňas

Je smysluplné a relevantní uvažovat o existenci literárního či šířeji uměleckého undergroundu, když neexistuje – nebo by existovat neměl – rozdíl mezi oficiální a neoficiální kulturní scénou? Nebo…? 
Relevantní to určitě je. Pokud se máme bavit hlavně o poezii, tak celá poezie je v kulturním kontextu této země tak trochu underground. Prostě něco divného na okraji, co se nebere moc vážně, zabývají se tím nějací podivíni a většina tomu moc nerozumí.

Jinak rozdíl mezi neoficiální a oficiální kulturní scénou samozřejmě existuje. Znám ten pohled z obou stran. Pracoval jsem asi rok jako editor pořadu ČT Události v kultuře, kulturní rubriky patřily (a patří) k tomu, co jsem měl v médiích, kde pracuji, nějakým způsobem na starosti. Když to řeknu stručně, kulturní mainstream má umělce a témata, u kterých mapuje každý prd. A pak jsou oblasti, kterým se vyhýbá. Není to dobře nebo špatně, je to tak dané i povahou těch médií, zaměřením, jejich konzumenty. To samozřejmě neplatí jen o médiích, ale i o dalších institucích, které se zabývají uměním. Mě baví a vždy jsem se o to snažil, pomáhat převádět různé tvůrce přes tuto hranici.

K čemu je undergroundová kultura dnes “dobrá” – slouží jako vlastně tradiční prostředek vymezování, vydělování se, ovšem už vůči “jiným” (pro)jevům a lidem? Jakým?
Přemýšlet o undergroundu jako o něčem, co se apriori vymezuje vůči něčemu oficiálnímu, považuji dneska za zastaralý pohled. V totalitě je mainstream agresivní v tom, že se považuje za jediné správné umění. To v demokratické společnosti neplatí, tady kraluje lhostejnost. I když s ubýváním svobody v poslední době úměrně tomu přibývá i tendencí mluvit do obsahu umění. Ale i dnes platí, že spíše než spor o umělecké dílo, jde tady o uzurpování si finančních zdrojů, které přímo souvisí s publicitou či systémem přerozdělování peněz. Za undergroundový přístup dnes považuji zvolení si svobodné tvorby bez ohledu právě na to, jaký se svým uměním získám úspěch, ať už ho měřím finančně, cenami, uznáním autorit či počtem diváků.

Jezdíš s Vítrholcem léta letoucí po českých městech a festivalech – Vítrholc vznikl r. 1994. Změnila se za tu dobu “scéna” a atmosféra?
Scéna se mění podle toho, co zrovna frčí a je populární, což platí i o alternativní kultuře. My jsme začínali v době, kdy se mohli všichni – hlavně v Praze – posesouvat z tehdejší brněnské alternativy. Ač jsme byli z Brna, nebyla to naše cesta. Ne, že bychom ty hudebníky neměli rádi a nezajímali se o to co dělají, ale neseděl nám tento přístup k tvorbě, určitě bychom to ani neuměli, já tedy určitě ne. Moc velký dril, málo emocí, přišlo nám to vykalkulované a moc orientované na tu dřinu a s ní přímo souviselo uznání kritiky. Už tehdy jsme si říkali, že umění není sport, kdo víc, rychleji, výš a složitěji. Teď je zase v alternativní kultuře populární takový ten mýdlový nadhled a zábava za každou cenu. Jako když proženeš osmdesátkové disco přes nějakou sranda aplikaci a otextuješ to co největší píčovinou.

Něco zůstalo?
Je to dost podobné v tom, že v každém městě i městečku nějaká scéna většinou funguje, někdo tam něco pořádá, schází se, tvoří. Pro sebe, svůj okruh, pro lidi s podobnými východisky. Mě velice baví tyto zákoutí kultury objevovat a nějak se podílet na jejich fungování. Třeba i tím, že je „hnojíš“ zájmem, třeba publicitou na našem webu Nedělní chvilka poezie.CZ nebo nějak jinak.

Součástí vašich aktivit byly i almanachy Vítrholc, ostatně při prvním z nich jste se vůbec dali dohromady. Poslední z nich sestavil J. A. Pitínský. Jakou roli má dneska poezie na této scéně? Tehdy jste mj. prohlásili: „Kdyby si oficiální literatura počínala jinak a nekodifikovala umění na nízké a vysoké, asi bychom se na to vysrali.“ Vidíš to pořád stejně? Kdo a co kodifikuje v literatuře nízké a vysoké – platí vůbec ještě tato opozice? 
Když jsme začínali, tou správnou poezií byla buď ta, co byla zakázaná za komunistů. To jsme nestihli, režim padl, když mi bylo devatenáct. Nebo taková ta moravská katolická škola, což nebyla naše východiska. My jsme poslouchali rock a chodili po klubech, ne po kostelích. Místo přesívání jeřabin a drcení rodné hlíny dlaněmi poznání jsme si v nich balili jointy. Jo, vymezovali jsme se, třeba vůči tehdejšímu Hostu. Za třicet let jsme se ale všichni skamarádili a zjistili, že máme víc společného než rozdílného. A kostelům už se taky nevyhýbáme. Spíše tomu, co působí jako snobské salony, to je mi protivné dodnes.

Co je vysoké a nízké v poezii – pro tebe?
Na nízké a vysoké bych to nedělil, i když mě asi bude vždycky víc v poezii zajímat nějaký nový plebejec než tesilový autor opět nominovaný na Magnesii Literu. V každém umění mě zajímá autenticita, originálnost obsahu i formy, pravdivost a obsažené hodnoty. A také jeho příspěvek do kulturního kontextu. V povaze mám zakódované, že když je někdo moc tlačený hlavním proudem, zájem o něj u mne upadá. Až se musím kontrolovat, abych v tom nebyl nespravedlivý a nepřipravil se tímto přístupem o něco zajímavého. Naopak u přehlížených autorů mám tendenci hledat na nich to zajímavé.

Takže je nynější underground “o“ těch, kteří jsou přehlíženi, ignorováni, a tudíž mediálně či tak nějak umlčeni?
Kulturní provoz v Česku jsou partičky, které mají své autory, média a jiné platformy, hvězdy, úhly pohledu i to, co programově ignorují. Asi to tak bylo vždycky. Vždycky ocením, když někdo dokáže povystoupit ze své bubliny, hlavně ti mladší se to ale učí pomalu nebo to vůbec neumí. Nebyli jsme myslím jiní, ale s Daliborem Maňasem jsme měli štěstí, že když jsme kdysi v devadesátkách dělali pro jihomoravskou MF DNES rozhovor s Milanem Uhdem, tak nás právě před touto generační zahleděností do sebe varoval.

Rozumná reakce na ignorantství kolem sebe je tvořit vlastní scénu a pracovat pro ni, dělat živé akce i vytvářet různé platformy, třeba na internetu. Promlouvat nejenom autorsky, ale i editorsky a organizačně. Je to zdravější přístup než jenom nesnášet „ty druhé“ kvůli tomu, že na mě všichni serou.

Považujete s Vítrholcem za důležité předvádět poezii osobně a živě – konfrontovat ji s publikem přímo, ovšem prostřednictvím hudby a na vernisážích taky ve spojení s výtvarným uměním. Ty máš zkušenosti s prezentací své vlastní poezie i na té “druhé” scéně: je více kožená, stažená, urputnější? Nudnější, staženější, elitářštější? Je “mimo lidi”, odtažitá a cizí?
Živý Vítrholc vznikl proto, že jsme chtěli naši poezii šířit i jinak než tiskem, internet tehdy nebyl. Taky jsme tvrdili, že kdo se bojí svoje básně říkat v rockovém klubu nebo zaplivané čtyřce, je zbabělý básník. Dneska se tomu říká vykročení z komfortní zóny. Je jasné, že když se svojí poezií vystoupím v nějakém škrobenějším prostředí, může to rezonovat nějak nepatřičně, ale proto mě tam asi pozvali, říkám si. Mně je to jedno, já to tam nasázím, jak to mám a moc to neřeším. Ale i když mě baví balancování na hraně a Vítrholc je na tom postavený, máme vkus, cit a také úctu k hodnotám i lidem.

Kromě toho léta připravuješ online Nedělní chvilku poezie – proč to děláš? Zaměřuješ se na mladé a neklidné – je to nějaké poselství starých androšů těm mladým, potenciálním? Vybíráš si začínající a neznámé autory, kteří se takto profilují nebo se ti tak jeví?
Těch důvodů, proč to dělám, je mnoho. Chci uplatnit šířeji svůj pohled na poezii, chci obohatit poetickou scénu a nějak jí prospět, protože mám poezii rád. Chci dát příležitost i těm outsiderům a vůbec připravit mix, který ukáže, jak je tato disciplína v současnosti v Česku i na Slovensku bohatá a zajímavá. Tomu webu se podařilo za takřka osm let existence dát mnohdy první příležitost řadě dnes už etablovaných autorů, ale také se kolem něj vytvořil tým editorů, kteří sami hledají a připravují nové bloky básnířek a básníků. Je to dobrodružné a baví mě, jak to roste.

Od industriálu se Vítrholc přesunul s mladými novými členy (Filip Klega a Dominik Bárt nebo Jan Walda Valík) spíše zpátky k bigbítu. Chcípl industriál a trip?
Pořád mlátíme do kovových trubek (k tomu industriálu) a jsou stále chvíle, kdy to děláme pomalu a dlouze (k tomu tripu). Vítrholc není klasická kapela v rovině zkoušky – deska – turné. Je to spíš takové hnutí, které občas někoho nasaje a ten ho pak zase třeba opustí. Je to poetický cirkus, něco mezi trampskou osadou a uměleckou rodinou, brzy se asi stane i drum and bassovým domovem důchodců. Řeknu to na příkladu Honzy Waldy Valíka. Když jsem mu říkal, jestli to s námi nechce dát dohromady, neříkal jsem mu, že potřebujeme basáka. Oslovil jsem chlapíka, se kterým jsme měli nějaké společné kulturní zkušenosti. On, že jo a že tu basu, co chtěl prodat, neprodá. Tak hraje na basu. Kdyby řekl, že chce jezdit po pódiu na trojkolce po nasnímané bublinkové fólii, s níž tehdy hodně pracoval v zaměstnání, tak by to dělal.

V čem podle tebe tkví estetika současné undergroundově laděné poezie: v revoltě, autentičnosti, prostotě, zemitosti, upřímnosti, lidovosti?
V autentičnosti a svobodě. V tom, že autoři nekalkulují, co na to řekne okolí, ať už odborné nebo jakékoli jiné. Taky k tomu patří zájem o celek. V hudebním undergroundu je běžné, že skoro každá kapela se nějakým způsobem stará i o svůj festival, klub, svoji scénu. Ten zájem o společné dílo je důležitý. Od Josefa Floriana přes underground za bolševika po dnešní klubovou scénu v různých městech. To platí i pro budování pospolitosti v poezii, těch příkladů jsou nyní mraky. Uvedu jeden: Martina Trdlu a lidi kolem něj v Liberci.

A není to přeci jen „proti“ něčemu?
V posledních letech jsem opravdu velmi alergický na to, čemu se říká kulturní válka, na její témata, která programově a cíleně slouží k dělení společnosti. Myslím, že novým undergroundem bude mírové hnutí této kulturní války, vlastně už jím je, protože jsou organizace a spolky, které některý z těchto problémů řeší nebo mu čelí, například práce proti dezinformacím. Každý, kdo pomůže zasypat alespoň kus tohoto příkopu, prospěl. A zasypávat se dá i poezií. Právě proto, jak je schopna popsat nevyřčené emoce a imaginaci věřím, že všechny v tomto směru ještě překvapí. A když ne, i ta naděje byla důležitá.

Karel Škrabal

Tajemství

Horké letní noci
trochu hořké
Trápí mě chladič
starého obytného auta

Mám i jiné starosti
Avšak z okna kanceláře vidím les
v něm naději
Názor má dneska každá piča
My střežíme tajemství