Mládí se vymezuje tím hůře, čím méně se vymezuje vůči stáří. Tato ohyzdná věta se mi zdála právě pro tento editorial. Snažit se definovat mladost je nebezpečné z mnoha důvodů, z nichž zlořečený ageismus a děžinskovská neofilie jsou hrozbami nejmenšími. V tomto, posledním letošním, čísle Ravtu věnovaném tvorbě mladých českých autorů najdete hned tři rozhovory: dvojrozhovor s předporotcem Drážďanské ceny lyriky Janem Štolbou a s jedním z jejích dvorních překladatelů z němčiny do češtiny Radkem Malým doplňuje interview s letošním hlavním porotcem Petrem Hruškou v Tvaru 20/2020. V DLP se letos ve finále ocitli čeští autoři, které bych si troufla označit za mladé, s přijetím všech souvisejících rizik: Ondřej Krystyník, Ondřej Škrabal a Atrin Matuštík, vedle „zavedených“ (vůbec neříkám středogeneračních) básníků Radka Fridricha a Pavla Kolmačky.
O tom, co chybí či čeho se nedostává mladé české poezii a v čem tkví básnická progresivnost, je třetí rozhovor, s Lubošem Svobodou, šéfredaktorem již ne progresivního literárního tištěného časopisu Psí víno „pro mladou poezii“, ale digitální kurátorské platformy pro současnou poezii, v níž je šéfem nikoli redaktorů, ale kurátorů, a měl by tedy být spíše šéfkurátorem. On už to vysvětlí.

V rubrice básnické čtěte básně Františka Hrušky a Tima Postovita. Ani v nejmenším neuvádím věk dříve zmíněných, neřeknu ho ani na Richarda Weinera, jehož rané prózy z doby, kdy autorovi bylo 19 let, nám v našem výběru laskavě věnovali vydavatelé nového svazku jeho prozaických juvenilií, manželé Šavrdovi (dybbuk), ale u Tadeáše Vojtěcha Slámy, jehož filosoficko-básnická lyrická próza Plejády vychází čerstvě právě v dybbuku, udělám výjimku – je mu totiž 16 let.