Dybbuk, Praha 2020
Redakce Markéta Hofmeisterová
Edice somnambula

Podél stop mých nohou se táhne pásmo pískovou barvou potřených tlejících travin, jejichž fádnost protí­nají trsy tyčících se hnilobných i odumřelých stvolů, osá­zených mrtvolně tlejícími květy, rozevírajícími chřtán, jenž znesvěcuje jejich rozdrásané a zašle tmavé tělo, žilkované tmavým purpurem. Zeleným kalem symfonie živé a pulzující mezi kmeny se táhne rozostřená linka, zbarvující modrou prostupující hustotou stínu mezery mezi jejich strupatými, z rozeklaných vrstev poslepo­vanými těly. Stromy se svými barvami prýštícími a vy­rážejícími s vášnivou vervou, nespoutanou lehkostí, či jen kanoucími a vláčejícími fluidum svých schrán skrze mechy, se vytrácejí z obzoru a výhled na pískově zkrva­vené pásmo zbrázděné mrtvolami rostlin a jejich pachy i tvary a odstíny lemuje jen pár blíženců kůrou potaže­ných obrů, na nichž látka ulpívá a nabývá nového smě­ru i proláklin zvláštních směrů a barev od sytých odstí­nů noci poseté bílými střípky supernov přes tón kouřové modře až po ráz kůže stromů, upadávající svou esencí do náruče chabého stínu, jenž prolákliny a výdutě v kůře vytvářejí. Pohled se ovšem dere mezi dřevěnými stvoly k obloukům rozprostřeného nebe, žíhaného zapuštěný­mi dekoracemi v podobě do vody padajících kapek bě­loskvoucích mraků. Oblouky obracejí svůj zrak a důraz pohybu na svůj základ vyrážející modří z roviny oddě­lující zemi a nebe bez použití definic obšírnějších než separace rozechvělou rukou horoucí slunečním žárem a stínem pohrouženého tmavého smaragdu travin. Ro­vina země končí ve svažujících se masách hmoty, kam už můj zrak nedosáhne. Postupuji tedy kupředu a veš­kerá tělesa z navrstvených substancí a zhmotněných par zanechávám v zadýmeném prostoru periferie mých očí. Stopy nohou boří látku měkkého podloží a já se ocitám na srpu vyvstávajícího břehu, na samém konci vyboču­jícího těla země. Hledím do tváře propasti, jež zaceluje svou modrou ránu vakuem a vodou v místech tlejících modřin koryta. Řeka proráží krajinou, táhne se hlubo­ko do útrob vrytých a zanesených blátem a rostlinami, které svou křišťálovou esencí zaplňuje a vzdouvá. Voda je prozářena svícemi červených korálů květů, zapuště­ných do roztávajících plošek kdysi zanesených hlínou, nyní rozptýlenými částečkami rozmělněného a kolující­ho bahna, chaluhami dlícími v puklinách, oranžovými stébly i modrými oxidujícími vlákny, táhnoucími se po stěnách hlubokými stěnami řeky, koryta, jež pokraču­je roztřesenou linkou klenoucí se nahoru od řeky až ke svému zakončení v podobě pískově zbarveného pásma. Rozostřené podklady hýřící příslušnými barvami, struk­turami a konzistencemi v záplavě dužnatých stohů prů­hledné vody, jež se v masách valila z ramen, vrážejících do toho hlavního ze stran, či se líně povalovala na zá­kladech spíše stojaté a mírně rozvlněné tekutiny, tvoře­né jejími soukmenovci, byly jasně ohraničeny, a proto jejich do sebe vstupující pasáže výklenků a pruhů barve­ných rostlin působily o to větší potěšení z pouhého po­hledu. Některé části řeky byly ovšem zcela neprůhled­né a vykládané zurčící zelenou kalnou tekutinou, či ve své ocelové, lehkými posunky povrchu rozpohybované tkáni zobrazovaly zcela dokonale tvář okolního světa, jen lehce zředěnou nepatrným průtokem. Řeka v těchto svých torzech jakoby odlitých ze rtuti křiví obrazy hos­titelů svého povrchu a železité vlny její formy jsou slun­cem vypálené do zlata. Náhle se celá řeka pokryje náno­sem zrcadla z čiré rtuti, rozdmýchané chvílemi lesklými vlnkami, a svět se odráží v žíle táhnoucí blyštivou, do země vlysem vetknutou metaforu zrcadla zplihlou kraji­nou. Ponejprve vnější skutečnosti pouze vkládají střípky svých obsažností a fasád do zrcadla řeky, ale jak se v něm vstřebávají a shledávají, v puklinách a prasklinách vlnka­mi vyhlazenými detailní péčí k dokonalosti vybroušené­ho povrchu fluida kolujících říčních mas, stává se něco fascinujícího. Řeka nabírá jejich povrch, masky i vše na­lézající se pod povrchem škrabošek, podstatu, složky, ce­lou obsažnost. V řece se zhmotňují a rostou stromy, raší blankyt nebes, hnijící náplavy listí nabývají tvaru a tou­to podivnou krajinou se propadávají. Můj zrak proráží vyčnívající úkosy hran těles, protínajících řeku. Tělesa, formy, obsažnosti jsou rozemílány masami pěnící vody, pohybují se, rostou a smrskávají obliny svých těl, jsou čeřeny, hromadí se a mizí v rozptylu, bobtnají, koupou se v letmých dotycích nízko tekoucí vody a doplouvají s ní, mizí mezi kameny a nabývají fyzično v rozpraska­ných prohlubních plných řas a lesknoucích se šupinami pokrytých ryb. Skutečnosti obsažené v řece se natahují a proudí, kolují, vybuchují a v prýštícím tyrkysu se zmá­čené a roztavené staví do podoby monumentálních chrá­mů svého předurčení a modelovány nahodilými poryvy zasazují své podstaty do vnějšího okruhu řeky a znovu pouze malují náznaky siluet na narušenou křehkost sto­jaté vody. Fascinující řeka, jež svou vodou tvoří překrás­ný a strhující kolos plný mozaik a symfonií, lesů, luhů a vody, jež mezi nimi koluje a zhmotňuje se v pozem­skou krásu a ona přechází do ní. Barva řeky se znovu mísí a třídí, barvy přicházejí do svých míst a skelný lesk ulpívá svou opravdovostí na mělkých výstupcích letmo se dotýkajících průhledného těla řeky, která proudí a obté­ká, zatímco okolí se vtěluje do krásy jejích rysů a cirku­luje v těle řeky. Větve a stromy zamrzlé v bílém opojení, dekorované, brázděné jazyky a potažené ornamenty, se tyčí nad železnou plochou vody, zčeřené i stojaté v hý­řivých barvách, rtuťovém hávu. Jako sochy navždy kon­zervované v bílé krustě se stáčejí prsty odvíjené od kme­nů stromu a zůstávají zavěšeny z modře se stáčejících kaněk tmavě lemujících bíle pokryté nebe. A vše krásné v rozkvětu i rozpadu vyvstává v řeku, aby do ní po dovr­šení daného času ponořilo svou esenci a slilo ji s esen­cemi všech skutečností zdobně osázených světem.

Můžeme něčemu vůbec skutečně porozumět, ob­sáhnout do svého já objektivní podstatu cizorodé, sa­mostatně existující skutečnosti v její pravdivé podobě? Nelze skutečnost uchopit a obsáhnout celistvou a plnou v množině její odkryté esence, protože neexistuje čiré a dokonalé porozumění předmětu, respektive člověk ta­kového porozumění není schopen dosáhnout, ačkoli je duševně nejvyspělejším tvorem zrozeným z tajů a my­stických rejů přírody plné květeny a obsypané plody. To, čím se míní porozumění v lidské mluvě, je oprav­du pouze jedním z možných druhů přejímání vnějších skutečností s cílem obsáhnout jejich podstatu a význam, o jejichž bližších určeních se rozhovořím později. Ne­existuje tedy plné rozumění a celistvé, naprosto posti­hující pokrytí objektivní skutečnosti, ale pouze různými způsoby předkládané varianty výsledků pokusů o do­sažení komplexní znalosti skutečností. Jedním z mož­ných výstupů těchto experimentů a produktů takovým způsobem vyvíjené činnosti je interpretace, tedy vytvá­ření domněnek a postojů k předmětům a jejich významu, v podstatě pouze na základě skutečností procházejících skrze mysl a filtrovaných chybně nastaveným soukolím poškozeným vnějšími vlivy a tlaky společenských dog­mat a mylných postulátů, jejichž celistvý význam je poté hodnocen pouze na základě jejich odrazu v těchto me­chanismech. Druhým příkladem procesu, jehož výkvět je chybně označován jako rozumění dané skutečnosti, je vykládání podstaty a komplexních sfér významu v šif­rách skrytého subjektu zaměření. Toto vykládání šifry, uspořádávání složek uskupených v nejasně koncipova­ných strukturách poddaných systémům a zákonitostem, je jako přisuzovat znakům, jež jsou mimo sféru lidské­ho chápání, význam a povahu. Výsledkem procesu vy­kládání, příbuzného interpretaci, ovšem v tomto kon­textu míněného jako rozpoznávání celkového významu a povahy, odvozovaného jakoby mezi řádky nerozlušti­telných kódů komplikovaného složení skutečnosti, je uspokojivý pocit rozřešení a pojetí významu, jenž díky hrotu zevrubné analýzy prýští volně z jeho neprostup­ných struktur a dochází v podstatě a v souboru danos­tí svého niterného uspořádání k poznání struktur sku­tečnosti a poté jejich domnělému zahrnutí do své mysli, a tedy dokonalému porozumění tomuto esenciálnímu zhuštění veškerých látek, z nichž se skutečnost skládá. Posledním důležitým druhem procesu, jenž se skrývá za domněnkou porozumění, je prosté opisování způsobu, jakým se v mysli skutečnost, často zastoupená primi­tivním korpusem znaku, jeví. To značí, že je tento pro­stý výdobytek chybného, imaginativního společenským územ a ohraničením rozleptaného děje vnímání považo­ván za pouhý zástupný znak, za zhmotnění komplexní skutečnosti, s tělem i obsahem, a kratičký spisek jedno­duchých struktur, na které by celistvý tvar evokující zá­stupný znak vydal, se v mysli odráží a vrhá kaleidosko­pické odlesky, zbarvené útržky zmáčené, rozteklé duhy, měkké a poddajné, jež celým svým chatrným obsahem vtiskují jednoduché smítko své podstaty do kotoučů ro­zumu a docházejí pochopení a porozumění jejich slože­ní. Vzhledem k tomu, že se ovšem jedná o pouhý střípek a nepatrný prvek složení skutečnosti, o jejíž porozumě­ní usilujeme, jež má pouze evokační, halucinogenní, až chimérický efekt svým působením na smysly, je jeho ob­sažení jako plochého názvu s jistou mystickou rovinou esence nicotné, a jeho pochopení, komplexní porozumě­ní, je pouze otázkou počitku, protože tento znak je rov­něž obrazem skutečnosti, a tudíž prostředníkem slasti, vstupující skrze smysly a působící jako počitek, nevyja­dřuje ani náznakem smysl svého předobrazu, jejž svou dutou formou, maskou hrající barvami a třpytem, zpo­dobňuje. Tento proces je tedy svou povahou v konečném důsledku mnohem více mystifikující než ostatní, proto­že v hlubině analyzovaného subjektu se nenachází žádná součást skutečnosti, k jejímuž porozumění směřujeme. Tímto odůvodněným vstřebáváním, kdy je podstata na základě výše zmíněných pocitů porozumění a proniknu­tí do vnitřních struktur a povrchových uspořádání sku­tečnosti pojmuta a vložena do vědomí skrze aparát per­cepce, nabýváme dojmu znalosti a pochopení různých definujících prvků a složek skutečnosti. Ve snaze o po­rozumění je nutno nabýt znalosti a dojít dostatečného zanesení informací do vědomí o množině konkrétních atributů skutečnosti, aby se této zasněné a v dnešních dobách nereálné myšlence člověk přiblížil. Jedním z dru­hů skutečností, jehož hodnotu jsme pro přiblížení se po­rozumění nuceni obsáhnout, je výskyt, tedy prostorové umístění, které nám bude, pokud jsme s důležitostí kra­jiny, tlakem své esence formující do ní vložené předměty, seznámeni, velmi prospěšné svou informační hutností, při snaze o analýzu a obsáhnutí skutečnosti. Další rovi­nou, z níž se struktury skutečnosti pro naše porozumě­ní její komplexní existenci a složkám určujícím a uvol­ňujícím její specifika odvíjí, je další specifikum týkající se prostoru. Původ je místním určením, které má vliv na soubor daností skutečnosti a je rovněž přirozeným pro­středím předmětu, udává jeho směřování, ale jeho speci­fičnost a punc ve vztahu k němu je ozvláštněn zejména faktem, že již na předmět nepůsobí, a pokud ano, jsou jeho definice sloučeny s upřesňujícími zákony výskytu, a není tedy zcela sám sebou, alespoň ne v čisté podobě. Proniknutí do struktur formy a obsažnosti, skrze urču­jící rysy povahy a tvaru, souhrn vlastností a souborné­ho zákonu danosti povrchu, je také podmínkou pro vy­tvoření alespoň přibližného obrazu objektivních prvků reality, jakou vybraná skutečnost představuje. Podrob­nému zkoumání jsem již rozumění podrobil a přednesl výčty příslušných náležitostí, ale stále jsem kromě drob­ných náznaků a posunků vystupujících skrze barvu hla­su mé řeči jeho jsoucnost nedefinoval. Rozumění je obsáhnutím složení a struktur skutečnosti a proniknutí jimi skrze rozum. Porozumění je stav, jenž je dosažen pohybem rozumu k předmětu, jehož substanci a základ­ní kámen se člověk snaží odhalit, ale úplného dosažení cíle nedojde vlivem zanesení nového chápání a vnímá­ní permanentní společenskou slepotou. Pokud pochopí lidé povahu směřování a obsažnosti skutečnosti, může snaha vyústit v situaci, v níž se skutečnost podrobí ro­zumu a obsáhne jeho celistvý význam, dostanou se tedy k blízkému styku se skutečnou podobou subjektu je­jich pozornosti a budou nejblíže nedosažitelnému grá­lu, jenž porozumění představuje, protože člověk je scho­pen pouze skládat střípky pronikající do jeho vědomí.