Petře!

Chtěla bych napsat vzpomínku na tebe, která by nějak odpovídala – tvému umu psaní, tvé obrovské inteligenci a bezbřehosti tvé fantazie. Tvé výjimečnosti a zvláštnosti. Nebudu to umět. Už vůbec ne takto narychlo, když jsi nás svou smrtí zaskočil… A tak promiň, budu úplně obyčejná a všední.

Vzpomínám na tebe jako na kamaráda, se kterým jsme se nachodili spoustu hodin po lesích a loukách – už to bude nějakých dvacet let –, který mě učil rozpoznat a pojmenovat aspoň některé z trav, plevelů a kytek, který se nadšením prodíral ostružinami, chrlil při tom latinské názvy a všecko, co jsme viděli, dovedl obestřít oparem tajemna; z kmenů stromů se na mě dívali skřítkové a víly tak, jako když jsem byla malá.

Vzpomínám, jak jsme sedávali v tvém pokoji na Malátové, pouštěl jsi mi cédéčka a svoji hudbu a já poslouchala tvoje filozofování o světě, životě a českém literárním rybníku. Tvůj pokoj tomu všemu byl malý, zdálo se mi, že se se snaží rozpínat jako vesmír. Vzpomínám, jak jsem četla tvoje básně a prózy a nechala se jimi zneklidňovat i lákat i podvědomě ovlivňovat při hledání výrazu vlastních básní.

Vzpomínám na tvůj humor, hravost, na tvou popudlivost i velkorysost, se kterou jsi leccos dokázal přejít (nemůžu nevzpomínat na to, že naše spřátelení začalo pořádným trapasem, po kterém jsi mě už nechtěl nikdy vidět – a za nedlouho bylo odpuštěno). Promiň mi to, v čem jsem ti já nedokázala dost porozumět; přijmout leckteré krajnosti a sebeničení. Děkuji za všechnu zkušenost, kterou jsi mi zprostředkoval.

Vzpomínám dál, jak jsem ti obstarala prvního kocourka Woodíčka a jak už vypadalo, že si ho budu muset nechat, protože ti to doma neprojde… A jak jsi pak miloval kočky.

Vzpomínám, jak jsme sedávali „na Košince“, v královopolské hospodě, ve středeční večery u piva a mluvili o všem možném a ještě netušili, aspoň já ne, že o nás jednou někdo bude vyprávět jako o „královopolské škole“.

Vzpomínám na jeden z našich posledních rozhovorů, nemohl být už o ničem jiném než o „Džošíkovi“ a tvé posedlosti jeho osobou a o románu, který o něm píšeš a nechceš dopsat, aby ses s ním nemusel rozloučit. Tedy ses nerozloučil…

23:15, 8. 11. 2020

***

Mezi durmany, zeleně svítícími
z rumiště za Bauhausem,
se mi rozevřely jiné světy.
Zatímco řeka si tekla dál a mezi betonovými sloupy
se mihnul život. Byl
předčasný podzim, nevěděl
si možná rady.

Piješ natruc svůj vroucí čaj z pitevny,
zatímco dům se rozpíná až k vesmíru
hudbou skřítků. – Ruka z černobílé fotografie
se pohnula, dotýká se mne.

Horní Heršpice, s Petrem Hrbáčem; publikováno ve sbírce Ruka z černobílé fotografie, 2016.