„Přítomný svazek doplňuje již knižně vydané Weinerovy prózy ze stejného období, představené ve svazku vybraných spisů Netečný divák a jiné prózy. Lítice. Škleb (1996, ed. Zina Trochová).“

(z Ediční poznámky Michala Jareše)

1.  Sen o třech děvčátkách

Zešílím; neboť nedovedu vyjádřit to, co bych vyjádřil nesmírně rád tak, aby věčně jaře to viselo na očích. A nelze! Nic tu nevystačí.

Šly tu děti — děvčátka. Měly vybledlé růžové šatečky, ostatně podomácku ošacené; nesmírně jim to slušelo, těm třem děvčátkům od tří do šesti let. Šly naším průchodním domem, prostovlasé, s krátkými punčoškami trochu zašpiněnými a šatečky, jež byly po délce vzadu k zapínání, byly nedopnuty. Jaké to byly krásné děti. Plavé, krásné vlásky. Šly a povídaly si nesmírně důležitě a byly velmi veselé. A teď! Tak jak vedly se za ruce, nejmenší se odpojila, obešla ostatní dvě skloněným obloukem zezadu, poněkud roztáhlým, dohánějíc tak dvě své družky, a mluvíc dále v stejné tónině a stejně důležitě, chopila se ruky druhé, patrně aby si lépe rozuměly. Všechny tvářily se nezměněně vesele a šly dál.

Rozrušilo mě to — proč? Nevím! Ale rozrušilo mě to tak, že dlouho, dlouho, ne-li navěky, budu si přát, abych viděl něco stejně krásného, a neuvidím.

Jaká to byla harmonie hlasu s chůzí. Prostota duší, zcela, nesmírná a dojemná. Poezie hlasů a nevýstižný rytmus chůze. Idylka přítomnosti a epos dětské duše. Krása a harmonie s prostotou, jaké si nelze představit.

A já dlouho hleděl za těmi beruškami, tak, jak dlouho jsem za nikým nehleděl. Duše má byla šťastna i nešťastna současně. Šťastna krásou, nešťastna jich budoucnem. A když jsem šel do svého čtvrtého patra, bylo mi nevýslovně, a ještě teď jen vidím ty tři své berušky.

Je mi jich líto i sebe je mně líto, ale tuším přec a dýchám proto tak volně, věřím, že to byla předzvěst mého štěstí, na něž čekám, je tomu dnes devatenáct roků.

2. Básník a procenta

Všichni mají stejné způsoby. Někde stranou vás lapí, přitřou se a vedou vždy jednu řeč: Přišel do Paříže hledat štěstí — inu ovšem — je zklamán; zná dobře svou věc, ale kdežpak práce, nebéřou cizinců; a tak abych neměl za zlé, vždyť snad prý dovedu soucítit, sám asi cizinec, to obrovské město; a byt jim došel — minulou noc proběhali; je to zlá doba. — Konečně dáte něco, maličkost, poděkují, odběhnou. Někdy se vám vysmějí, někdy jsou opravdu vděčni. Sídlí na velikých bulvárech, nejčastěji u Opery, dost jich je také u Madeleiny.

Jsou všech možných povolání. Tentokráte to byl básník.

Hezký, mladý hoch! Hluboké modré oči, snědá pleť, vlasy kučeravé, černé. A zapadlých tváří. Štíhlý, skoro hubený. Málem rozedraný.

Mluvil plaše, ale bez hrdého sebevědomí: „Promiňte, pane, zastavuji-li vás. Hleďte, přišel jsem do Paříže pln nadějí. Nejinak jsem myslil, že se zde vše rozvine, čím překypovalo moje nitro. Jsem totiž básník; vlastně hodlám jím být. Proto jsem sem jel; neboť u nás v Rusku, ach, těžko myslit. Dusno a zakřiknuto. Nedovoláte se. Ale mně je třeba volnosti, svobody, nezávislosti. Byl jsem připraven na strádání; nebál jsem se ho. Za výměnu mě čekala Paříž a svoboda. Ale teď, nu, proč to neříci: mám hlad, pane, mám bídu. Za několik dní přijde malá výpomoc, ale co do té doby? — Je těžko psát, věřte mi, když kručí v žaludku. Ach, čert to vzal. Frank by mě pro dnešek spasil. Jde mi hlavou tolik věcí, najím se, ta povídka nebude zlá.“

Frank, frank, bože, počítám je také. Básník může být i dost užitečný, když vyzpívá revoluci třebas, ale frank — věřte, mi, frank je pro mě mnoho peněz.

„Ach, ovšem, nevěříte,“ praví. „Myslíte si zajisté — švindléř. Pane, kdybych byl švindléř, zasluhoval bych lepší osud za ten originelní nápad. Než věřte mi, je pravda, co povídám.“ Pokrčil rameny: „Ovšem, buržoovi musím se legitimovat, nečte v mých očích. Ale o vás, pane, byl bych se domníval, že rozpoznáte hladovícího básníka.“

„Ne, věřím vám — (a opravdu věřím), ale sám, hleďte, frank je mnoho peněz i pro mě.“

„Tož zde, hle, zde,“ praví nervózně a hlas se mu trhá, „zde je měsíčník a zde jiný; tu čtete moje jméno. Zde pod prózou a zde pod básní. Ale vy nedovedete rusky. Tož, zde je papír, úřední listina, potvrzena velvyslanectvím —“ vzkypěl náhle, „vidíte, bylo mi jít na vyslanectví, služby se dožadovat, mně, jenž proklínám všechen ten katovský pořádek u nás. Můžete srovnat ta jména na listině a v měsíčnících. Prosím.“

„Ne, děkuji vám,“ je mi již velmi stydno, „vždyť věřím. Bylo by mi hanba nahlížet do vašich věcí — v této chvíli.“

„Ó, jste šlechetný, jste lepší člověk,“ říká vroucně a tiskne mi ruku, „jak vidím do vašeho nitra. Jistě i vy jste zažil trpkosti, bože, ale právě proto musíte srovnat jména, abyste neměl nejmenší pochybnosti. Prosím vás, snažně žádám. Musíte.“

Stydím se opravdu. Béřu papíry do rukou. Měsíčníky jsou promaštěny, zvláště stránky s jeho jménem jsou špinavy. Nedovedu si vysvětlit proč. A jména jsou shodná — opravdu.

„Psal jsem to krví svého srdce, pane. Je to nedostatečné, nevýrazné, ale je to živé, věřte mi. Je to píseň o orlím letu. A já, hle, teď žebrám, žebrám na svou duši, na celého člověka, jenž je ve mně. Hrabavým, tučným měšťákům nastavuji pod blikavá očka svoje jméno, básníkovo jméno.“

Je strašně rozčilen, má slzy v očích. Je mi ho líto, je mi stydno:

„Nevím věru, mohu-li vám ještě něco nabídnout — teď. Přijmete-li frank — lituji, že vám nemohu posloužit ničím jiným.“

Hledí mi zpříma a hrdě do očí: „Vezmu od vás frank, od vás ano. Ale vězte, propiji jej v absintu a budu přitom myslit na vás. Bylo by neuctivo, abych za váš frank kupoval oběd, měšťácký oběd. A nyní hleďte —.“ Došli jsme k nábřeží; hodil měsíčníky velikým obloukem do Seiny. „Raději pojdu hladem, než bych na své jméno žebral u té bídné čeládky. A vy žijte blaze. Snad se shledáme v lepších časech.“

Dal se přes most, obrátil se a kynul mi nějak libertinsky.

Myslil jsem celý den na básníka a na básnické gesto. —

Včera jsem jej zahlédl na nábřeží, před Louvrem. Byl jsem na druhém chodníku, nespatřil mě. —

Hovořil s nějakým tlustým, dobrosrdečným pánem v cylindru.

Snad soukromník, snad malíř s dobrým zákaznictvem.

Rus mluvil ohnivěji a ohnivěji. Vyjal dva tlusté měsíčníky, umazané, zamaštěné. I listinu ukazoval. — Pán se probíral v plnovousu, byl nějak rozpačit. Váhavě vyjal pak tobolku… Básník hovořil prudce, prudčeji. Pak mrštil měsíčníky do řeky.

Myslil jsem celý den na básníka, na básnické gesto a na to, jak originelně uložil svého ducha — a na jaká dobrá procenta.

3. Fabričky

Bylo šest hodin. Vzduch nepřehřátý a tiše vál. Zazněla píšťala, táhle a vysoce, a fabričky se jedna po druhé trousily v továrnu. Životní pohled, pohled silný, stkvělý. Ta těla mladá, prací neseschlá ještě, a drze pučející mladá ňadra, vzdorovitá ňadra, jež snad kdys bodákům se nastaví.

Šest hodin ráno. Jak to praví Thoreau: Je možno, aby v tomto světle někdo nežil? Fabričky smějí se a vypravují si dobrodružství lásky z včera večer. Jsou plny života, je v nich i vůkol, jsou osmahlé, jak cikáňata skoro. Grácie neuvědomělá
provází je. Šest hodin ráno! Vše se jinak vidí v tom světle přátelském a přítulném. Však jinak bude, až v šest hodin večer si uondané půjdou zaláskat. Až spurný zrak jich sady bude svítit, až těla těžkopádně upadnou v náruč jeho a rety líbat, líbat…

Podivno, jak brzo se vystřízliví.

4. Dialogy organicky souvislé

„Zdá se mi, že všichni odešli; dům je prázdný, vy asi hlídáte. Tak jsme sami doma.“

„Nechtěla jsem s nimi. V neděli mám ráda klid a zdá se mi, že jej nacházím jen v prázdném domě.“

„Tedy vás ruším. Jakáž pomoc, ale měl jsem jakés podivné — nejasné tušení, že jsem se cítil být jím doháněn sem. Nebudu vás však obtěžovat.“

„Prosím vás, je tu tolik pokojů, kdybyste mohl — mám ráda nedělní klid.“

„I já jej mám rád. Ale nenahlížím, proč by ze dvou jeden druhému jej mohl rušit. Budu zcela tich. Není třeba
mluvit…“

„Tu bylo by mi smutno. Sedí-li dva spolu, je nutno, aby rozmlouvali, jinak je přítomnost jednoho druhému příšernou. Mluvte raději, zůstanete-li, nebo vůbec odejděte. Ani v domě bych vás mlčícího nesnesla. Je mi hrozným ticho tam, kde bydlí lidé.“

„Nám netřeba mluvit. Já však zůstanu zde u vás. Nebudem alespoň tak zcela osamoceni.“

„Ach, jak jste divný — až zlý. A ke mně zvlášť — nevím proč. Ani ne zlý, ale nepřátelský a se zálibou působíte mi samotu svou přítomností. Jste nepřátelský ke mně — a nevím proč, nevím.“

„Sama jste tím vinna. Nechcete mi hledět zpříma do očí a já myslím, že právě my bychom mohli se upřeně na sebe zadívat. Neublížili jsme jeden druhému a nejsme sobě hříšníky. Ale vy, nejen že vyhýbáte se mému pohledu, vy dokonce po mé řeči načínáte věty zcela jiných dosahů.“

„Mluvíte nepřímo a často symbolicky. Nemohu vám rovněž tak odpovídat. A ráda bych s vámi mluvila od srdce a upřímně.“

„Dnes zajisté — dnes vám řeknu mnoho nového… Nechal jsem otevřené dvéře v předsíni, jdu je zavřít.“

„Nechoďte — kdyby někdo přišel, byla bych kompro­mitována.“

„Bojím se vetřelců — ne kvůli vám, ale kvůli sobě. Ostatně, nemáte přec strachu přede mnou. A nikdo nepřijde. Jsou daleko, přijdou, až se setmí — a nedostihnou nás vůbec. Přece se mě nebojíte.“

„Ovšem že ne a nebudu se vás bát nikdy a za žádných okolností. Dokáži vám to: zamkněte a nechte klíč trčet…“

— — —

„Zamkl jsem. Jsme zcela sami — důvěřujte mi. Řekl jsem, že se mnoho dnes dovíte. Vím, že je vám známo vše, co já chci říct a stačilo by, abyste kývla hlavou; abych i já vše věděl.“

„Nevím, nevím ničeho, totiž, nevím mnoho.“

„Víte vše, ale neznáte vše. Chcete vše poznat?“

„Co — vše?“

„Co! Povím vám něco: budem mluvit pohyby a doprovázet je slovy. Což opravdu nechápete? Vzal jsem vás kolem pasu — proč se nebráníte?“

„Důvěřuji vám!“

„Políbil jsem vás! Co chcete?“

„Nepřetvařujte se. Mluvte dřív. Řekněte přec něco.“

„Říci něco! Chci vás, to chci říct.“

„Jak tě mám ráda, jak strašně, závratně. Ale i ty, nejen že mě chceš, i ty miluješ mě, ty, kterého teď líbám, objímám a požaduji. Viď, miluješ mě i ty.“

„Jak se bojím vetřelců. Miluji-li tě? Chci tě — což neumíš číst mezi řádky, mezi řádky neumíš číst? Chci tě! Nestačí ti to, není v tom vše shrnuto?“

„Nevím. A i kdybych věděla, musila bych mlčet, zhroutila bych se, kdybych věděla, že mám říci na tvou otázku ne. Já nechci vědět, jen slyšet a cítit. Miluji tě a v tom je vše.“

„Ano, v chtění je vše.“

„Je v tom rozdíl, ale je to jedno, poněvadž je pozdě. A rovnost je spjata s časem nerozlučně.“

„Nač o tom teď myslet. Klíč trčí, je ticho v domě, nikdo sem nevejde. Jaký je to pocit, že nikdo nevejde.“

„Co jich může vejít — a vejdou. Ale později, pak, až pak — až bude po všem, až zase si budeme vykat. Vykat! Nikdy, nikdy mezi sebou si nebudeme vykat. Již to nejde!“

„To půjde stěží. Ale nač o tom myslit — teď. Sem nikdo nesmí vejít, neboť budeme věčně tak zamčeni, jako v hrobě. — Co je síly k tomu třeba, aby se stal člověk slabým. — Sednem na pohovku a ty se rozepneš, ano. Budeš červená při tom v obličeji, děsně, budeš se chvět, chvět… Chci tě, chci, abys mi náležela. Jak jsi krásná — a já, jak, jak — podlý!“

„Jsi šlechetný, neboť jsi zavřel. Já toužím, toužím, ale bojím se, že se nezardím. Mám tě příliš ráda. Ale teď, teď budeme tiše sedět — jen zcela malinkou chviličku, bez hlesu, těsně k sobě přitisknuti.“

„Jsem šlechetný — proč? — že mě máš ráda! Směšno a divno, jak každý stav je jen relativní. Není nic absolutního. Vše je tak, jak to chceme mít. Jak mocný je člověk. — Tak budeme chvíli tak sedět…“

— — —

„Blaho.“

„Je šero. Tam pohovka.“

„Lásko — ano… Pohovka — vše, vše je tam.“

„Zdá se! Nám se to zdá, nebo všem, nebo je to pravda?“

„Pravda je to!“

„Pravda?“

— — —

„Aá — Bože.“

„Jak jsme špatni. Aá.“

* * *

„Konečně se naskytla chvíle k tomu! Je přece třeba, abych s tebou promluvil. Je přece třeba slov.“

„Vše víš a nač tedy mluvit o tom. Neobelhala jsem tě vůbec, poněvadž jsi se na to neptal. Jsi konečně rád, že si tě nevezmu, viď? — Užili jsme se a co víc!“

„Přece nejsem podlec. Kdybych byl věděl, že mu patříš, byl bych si to předložil. Jsme přáteli a já nejsem podlec. Byl bych přece na to byl přišel, že mimo tebe je ještě mnoho žen.“

„Já cítím je v sobě. Konečně nedoví se ničeho a to je to hlavní. Budeme třeba i dále hrát tu komedii. Mně jde o tom, že ty jsi to a tobě konečně bude také jedno, kdo jsem a že jsem to já.“

„Jsi ke všemu ještě nízká, ale já ne. Podlý nebudu — a postavit se mu čelem také mohu. Všechna vina je jinde, a podiv­no, že ji chceš zvětšovat.“

„Mně je jedno proč to mluvíš a jak o mně soudíš. Já jen vím, že ty to jsi a to mi stačí. Buď rád, že nebudu tvou ženou — a ty jsi rád — a poměr náš, netřeba, aby se měnil.“

„Jsi děsná a já nic neříkám. A měl bych říci, křičet bych měl a mlčím a vyhledávám příležitost k tajnému rozhovoru. Vše je v začátku hříchu, jej nic nesmyje. My, nerozmyslivše si, zhřešili, a napravit nelze ani zbla.“

„Proto právě, že nelze napravit, není příčiny proč by se mělo ustát, tím méně, že je to sladké a že jsi ty jím. Ty, ty, ty! Slib mi to, slib přec.“

„To přec je směšné.“

„Nebudu přec slibovat. Nechci — a kdybych i chtěl, tak až později, až později.“

„Drahý!“

„Jdou! Tedy máte mnoho práce s výbavou…“

* * *

„Jaký je krásný ten hoch — tak milý. Tvůj muž, kde je?“

„Nevím. Ale hoch jak je milý, jak mám ho ráda. On neví nic a rád ho má a láska jeho k hochu mě pálí jako kopřivy. Je starý a jeho tělo.“

„Je mi v cestě. Co jsi vdaná, jsem žhavější než kdy proto, že třeba se přetvařovat a mírnit. Při každém setkání s tebou, kdy je někdo třetí přítomen, trpím fyzickými bolestmi. I dítě moje mi překáží. Mám zlé svědomí, lásku mám a nemohu se zbavit myšlenky, že on je jeho otcem.“

„To přec je směšné.“

„Ne tak. Ale jinak otcem. Pravým otcem že je a bude všech tvých dětí.“

„Představuješ si hřích s pronikavýma, fosforovýma očima a on zatím je krotký a nic mu nenapadá.“

„…“

„Já, když tě potkám musím založit ruce, abych tě neobjala přede všemi, ale trpím, trpím — ne duševně, ale přece trpím.“

„Jak je k nám osud ve vší blahovůli děsný a zlý. Týrá nás zvláštními muky a my stále stejni.“

„Stále, stále. Ty chceš, já miluji. Je vše však jedno… jen když výslednicí je rozkoš.“

„Rozkoš je vše. Spí dítě? — Vejdeme?“

„Tak ráda!“

5. _ _ _

Pojala mě náhlá, palčivá touha, aby nade mnou vládl krvavý despota, jenž by všechny mé žhavé touhy a dychtění po volnosti, po světle, sžehl mrazivým, mrazivým dechem. Aby mi diktoval rytmus veršů a vroucnost citů, aby mě sevřel a držel neodolatelnou, chladnou mocí.

Pojala mě náhlá palčivá touha po embryu bytí, po liknavých, nevolných chtěních, po tom, abych byl hříčkou nemocnou, chabou v rukou krvavého despoty.

Jenž by mi diktoval se sarkastickým úsměvem dlouhou, vážnou cestu bez usmání, bez oddechu, tichou, dlouhou, dlouhou!

Jdi a rovně jdi, neuchyluj se, nikdy, nevzpírej se, ne, je potřebná cesta, velmi. Nevěř volnosti, je svod v ní, ale klamný a osudný je. Jdi, jsi pod mou ochranou. Chomout tlačí sic, buď vděčen, že sedí, že sedí pevně, buď rád a děkuj mi.

Tíží a schyluje: ale za ním jde vůdce obezřetný — je bezpečná cesta tak a ve volnosti je vratká. Žes našel mě, buď rád, buď rád, buď rád!

Ó — jaká žhavá touha mě pojala po despotovi, bledá a smutná touha, ale vášnivá k smrti. V ní bylo bílých hvězd i světla neznámých měsíců… Dýchal jsem zhluboka, zhluboka, bylo bezpečné dýchat.

Obilí na polích šumělo tiše a svůdně, lákalo v neznámo cest, na nichž je bezpečno zcela.

Ó — jaká žhavá touha mě pojala, abych byl ovládán, škrcen a strhán po jediné bezpečné cestě! Krvavá pracka
aby mě za šij chopila, aby se na šíji otiskly stopy, krvavé skvrny.

Vzlykám po tobě, pláči, můj despoto — spasiteli, toužím po tvojím pohledu, který mi probodá duši. Který mi probodá duši a vyplení všechna z ní chtění a zakryje bývalé touhy, které cítil jsem po svůdných ženách, a zahladí měsíčné noci, které prožil jsem v rajské rozkoši. A křičím: Ne, nebuď, zítřku, a nebuď, včerejšku, v duši, jen dnešek, minuta, vteřina, buďte obsahem života…