1. Převažuje v současné české poezii tendence k absolutizaci „tématu“ a současně s tímto „projektovým“ přístupem k básnické tvorbě také příklon k epice? 
2. Vnímáte lyriku jako něco vyčpělého, zkostnatělého či anachronického? Má být lyrika „aktuální“?
3. Lyrická poezie mívá nejrůznější odstíny či směrování: milostná, přírodní, spirituální, existenciální… Vznikají u nás v současné době takové lyrické básně? Které z podob lyriky případně upřednostňujete?

Milan Ohnisko, básník
1. Nevím, zda převažuje, ale je zřetelná.

2. Ne! Ne!

3. Vznikají, stačí se rozhlédnout. – Lyrika má odjakživa jen dvě skutečná témata: lásku a smrt. A kolem nich se točí a pableskuje vše ostatní.

Dominik Melichar, básník
1. Je pravda, že sbírek, které by byly skutečně „sebranými“ básněmi, tedy těmi, které nebyly napsány s cílem doplnit ještě jeden úhel pohledu na nějaké téma, ale prostě proto, že tak k básníkovi přišly, ubývá. Na druhou stranu, je-li lyrika především zvnějšněním autorova nitra, ať už jde o myšlenky či pocity, pak tematický svorník jednotlivých básní může čtenáři pomoct v orientaci a interpretaci a nemusí to být nutně na škodu lyriky. Asi se ale pomalu blíží doba, pokud už tu dávno není, kdy přestaneme vzpomínat na jednotlivé básně a říkat například věty typu: „Tady si vždycky vzpomenu na Nezvala a jeho Sbohem a šáteček“, ale na okruhy zájmu, třeba: „Tady si vždycky vzpomenu, jak psal Kamil Bouška o člověku.“

2. Naopak si myslím, že brzy přijde „lyrický obrat“ a psaní a četba lyriky začne být nesmírně módní. Především tedy u mladších ročníků a v jejich kruzích taky jen v určité části, pro niž je lyrika ekvivalentem hloubavého způsobu života. Básníci se pak znovu stanou generačními mluvčími, jejich verše budou plnit sociální sítě i živé debaty, dojde-li mezi lidmi i k nim. Kultura se zkrátka točí v cyklech a stejně jako se vrací móda zvonáčů a tlačítkových telefonů, vrátí se i poezie tam, kam patří, na vrchol literárního potravního řetězce. Jen už nebude plnit strany denního tisku jako před sto lety, ale webový obsah. Ale právě tím, jak pružně oproti próze dokáže reagovat na aktuální dějinné milníky a zároveň je nabídnout jako součást života básníka, což zase nedokáže publicistika, vybuduje si poezie pozici zajímavého kanálu, na nějž se bude lze odkazovat a jí vyzbrojen čelit světu hrdě a snad i udržitelně, jak se dnes říká.

3. Doba, kdy lyrická poezie plnila veřejný prostor a básníci platili za vůdce, svědomí, štíty a kdovícoještě národa, je sice dávno pryč, to ale neznamená, že nežije. Žije, a to v celé pestrosti, jak je odpradávna zvyklá. Přírodní je samozřejmě aktuálně na vzestupu vzhledem k environmentální krizi, ale kupříkladu spirituální lyrika (zde bych připomněl pro mě jeden z největších objevů poslední doby Terezu Šustkovou) či existenciální o svoje místo v české poezii nikdy nepřišla. Je to i výraz toho, že každý básník vstupuje do básně především sám sebou, ať by se sebevíc snažil o opak. On sám je zárukou svého textu a se svým vnitřním ustrojením do ní vchází a ji tvoří. Osobně však upřednostňuju takovou lyriku, kde ego básníka nepřechází z pozice této záruky do jejího tématu.

Ondřej Buddeus, básník
1. Ne, pro takový závěr je publikační krajina poezie příliš rozlehlá. Jestli se objevuje víc sbírek, které jsou soustředěné k nějakému horizontu, rozhodně to nebude převažující trend, byť může být aktuálně nápadnější mezi publikovanými tituly. Jakkoli je mně osobně ono soustředěné, “nepříležitostné” zkoumání básnickým jazykem bližší, zdá se mi, že lyrická, subjektivní obraznost a dynamika tohoto typu vyjadřování bude východiskem pro celý literární druh.

2. Nemám rád zaměňování poezie a lyriky, jakkoli modernistická lyrická východiska dlouhodobě tvoří dominantu v tom, co je vnímáno jako poetické. A co píšou zapálené talenty na střední škole. Narativní, dokumentární, konceptuální, angažovaná apod. poezie přicházejí a odcházejí často jako antipody právě lyrické konvenci. Lyrika je žánr, který nepokrývá celé spektrum poezie a v jejím rámci bude vznikat odpad stejně jako skvělé věci, které ji obnovují. Vždycky se budou psát texty pouze potvrzující konvenci lyriky a utužující stereotypní prožitkové matrice “lyričnosti”, stejně jako ty, které ji nepotvrzují a překračují – nebo jsou i v rámci konvence prostě dobré až skvělé. Texty, které jsou aktuální nebo neaktuální mnoha různými způsoby. Na poezii je to právě ta mnohost, její permanentní pluralismus, díky čemu trendy a dominanty netrvají a mění se.

3. Ano. Upřednostňuji dobré texty inteligentních a invenčních autorek a autorů – to pak bývá poměrně jedno, v jakém žánru pracují. (Milostný… přírodní… spirituální… existenciální… to nejsou jen přívlastky nebo podžánry lyriky, to jsou – především – způsoby čtení. Z určitého úhlu můžeš přírodní lyriku číst jako spirituální nebo milostnou, existenciální lyrika se dá vnímat prizmatem vnitřní ekologie apod. Tak jako žánry a podžánry nejsou rigidní kategorie, je fajn počítat s tím, že ani způsoby čtení – a o ně jde především – nejsou rigidní.)

Daniela Vodáčková, básnířka
1. Uvažuji o tom, co je popudem přistoupit k námětu básně „epicky“. Jestliže epika je popisná až novinářská, objektivizující, básníkův subjekt tam není přítomen či je přítomen jinak, jako vypravěč, komentátor, někdo, kdo nechce svou osobou překážek, a tak záměrně odstupuje, plní to v básni určitou funkci. Co je míněno onou „absolutizací tématu“ – tohle? Ráda bych víc viděla tazatelce /tazatelům do hlavy, zajímalo by mě, co ji/je vedlo se zeptat právě takto. Vlastně mi už jen položené otázky připadají důležité a jen se je snažím uchopit, aby mi neuzavíraly prostor, protože moje předobrazy jsou chabé a nedokonalé; mám pořád načteno tak málo.

Snažím se najít odpověď, co mě kdy vedlo k epickým postupům a z jakých důvodů jsem je propojovala s lyrikou. Asi nejvíc mě těmhle úvahám, mnohem dřív, než padly anketní otázky, přivedla válka na Ukrajině. Když jsem mluvila s několika českými básníky, říkali, že jsou válkou tak zaskočeni, že se jim vlastně nepíše moc dobře. Já sama jsem pocítila bytostnou touhu, něco k dané věci říci svého, ale nevím o tom nic tak konkrétního, abych to mohla popsat, mám k dispozici jen své vlastní dojmy, pocity druhých lidí, otisky různých zkušeností, něco, co se odehrává víc v rovině prožívání než faktů. Z tohoto důvodu bych si netroufla k této tak živé věci přistoupit epicky. Pokusila jsem se o jinou strategii v nehotové básni „V Teutenburském lese“. Báseň má epickou část a vztahuje se ke starodávné bitvě mezi Římany a starými Germány. Bitevní pole a celý příběh jsem si mohla nedávno zblízka prohlédnout. Udělalo to na mě dojem, že ta bitva, jakkoli byla krutá a pro zkušené římské vojáky špatně dopadla, tak snad byla „férová“, protože boj začal a skončil na bitevním poli a tolik nezasáhl nevinné civilisty. Tolik epická část. Prostřih do lyriky: stojíme s mými kolegy na replice strážní věže, díváme se na římsko-germánské bojiště a snažíme se přitom dohlédnout do Mariupolu a do Buči – je to zrovna hodně aktuální – a máme u toho milión pocitů, navíc se večer chystáme na koncertě zpívat nedalekém kostele v Barnstorfu velikonoční moteta, kde je „v deváté hodině“ text: „Země se zachvěla a slunce se skrylo“, je nám u toho strašně.

Přála bych si umět líp odpovědět. Aktuální dění – válka na Ukrajině, nejistoty kolem covidu, bolesti lidí různého typu, jsou pro mě spíš lyrické výzvy. S chutí jsem poslouchala na facebooku dva rapové texty: Beaty Háblové: „Rap pro Ukrajinu“ a Kláry Goldstein „Katolickej slam“, ale to vlastně není epika. Je? Není?

Moc by se mi na tohle téma líbila živá diskuse.

2. V mé předchozí odpovědi je schované jasné ano; může, a dokonce má být aktuální, a zároveň, což je kouzlo poezie, zakonzervuje to „aktuální“ do jakési časové kapsy, která z textu udělá něco, co prochází, a mělo by to být tak, všemi věky.

3. Pokud bych to měla vztáhnout k vlastní tvorbě, asi jsem udělala aktivní zkušenost se vším výše uvedeným a neumím se rozhodnout, co upřednostňuji – ani jako čtenář. Jsem pořád omámená tou nekonečností prostoru. Když se tomu otevřu dokořán, je to slastné, závratné a bolestivé. O lyriku v současné české poezii se nebojím, myslím si, že je rozhodně dost životaschopná.

Viktor Špaček, básník a prozaik
1. Přiznám se, že otázce nerozumím. Což je dáno ovšem především tím, že naši současnou básnickou tvorbu z nedostatku času už nějakou dobu příliš nesleduju.

2. V životě by mě nenapadlo, že by lyrika měla být aktuální tematicky. Měla by ale, podle mého názoru, být současná jazykově.

3. Nedávno jsem četl skvělé existenciální básně od Milana Děžinského – šlo o sbírku Šestý prst. Myslím, že tahle podoba poezie je mi nejbližší. Velmi zajímavé texty píše také Radek Štěpánek.

Dagmar Urbánková, básnířka, prozaička
Miluju poezii, ze které se svlíkám. Stojím ve futrech, když vycházím z domu – je tu, už ji slyším, vidím ji v podobě černého zmuchlaného sáčku na odpadky ledabyle hozeného na dlaždice, lesklý havran přilepený deštěm. To mi dělá, že se svlíkám. Dělaj mi to kvetoucí akáty zavěšené jak bohatá réva blábolící v přeplněném květnovém metru. Padají mi do tašek! Toto je můj nákup. Horký beton politý deštěm to dělá, dělá to střemcha, jež se protáhla škvírou fotobuňky dveří, než zavřela Billa. Dělá mi to tahle poezie, která je venku a vnucuje se mi jak nákup. Platím výhradně keš. Miluju ji.

Kamil Bouška, básník
1. Nemyslím si, že z předem vytčeného tématu plyne příklon k epice. A nemyslím si, že předem vytčené téma souvisí s přístupem k básnické tvorbě jako k projektu. Epika v současné české poezii určitě nepřevažuje, protože téměř nikdo nepíše, nebo neumí napsat, narativní báseň. Vyprávění příběhu, děj událostí v čase, to se podle mého názoru v současné české poezii téměř nevyskytuje.

2. Lyrika především nemá být podbízivá, moralistická, a nemá čtenáře cíleně poučovat ani přesvědčovat o žádné pravdě, jinak je pouhým fušerstvím. Kromě toho může být „aktuální“ a(nebo) nadčasovou, jak nejlépe umí.
Pojem anachronismu je (a vždy byl) anachronismem.

3. Asi takhle:

Vy, starostliví, jen jste-li v tanci sliční

a je-li půvabný váš pláč –

hleďte, jak bavím se

já,

pouliční

pasák a falešný hráč!

(Vladimír Majakovskij, přel. Jiří Taufer)

Takové lyrické básně u nás v současné době bohužel nevznikají.

Kristýna Svidroňová, básnířka
Po přečtení výše uvedených otázek jsem se úplně zastavila. Absolutní krása!, řekla jsem si. Takové momenty ráda potkávám i při čtení poezie, vůbec při čtení. Ta chvíle, kdy prostě nevím, je naprosto osvobozující.

Ano, zdá se mi, že se v poslední době setkávám asi o něco častěji s texty, v kterých velmi rychle vím, čeho se chytit, vnímám přesně, odkud kam lyrický mluvčí směřuje a proč. Při takovém čtení ten moment „nevím“, mnohdy nepřichází a spíše se dostavuje stav opačný, kdy je snadné text nechat sebou projít a pak jít dál. Nedá se však říci jednoznačně, zda jedno je dobré a druhé špatné. Občas jsem i ráda, když mi text umožní být, byť třeba jen částečně, líným čtenářem.
Pokud jde o aktuálnost, rozhodně do poezie patří. Lyrika může stát tady a teď, ale také se nechat pronásledovat minulostí a stejně odhodlaně jít do budoucnosti. Nejsilnější jsou však podle mě texty takové, které neusilují o aktuálnost za každou cenu, nenesou pouze výpověď o dnešku, ale je v nich i včerejšek či zítřek. Při čtení poezie hledám zejména onen moment „nevím“, nevybírám si obvykle konkrétní odstíny a směřování. Při výběru toho, co budu číst, si často počínám chaoticky a impulzivně. Navíc, nechci se přesytit ani tím, co je mi v současnosti nejbližší, což je zejména přírodní a existenciální lyrika.

Jan Škrob, básník
1. Možná se taková tendence u některých autorů a autorek objevuje, ale pro mě je nejzajímavější taková poezie, která zůstává bytostně lyrickou – což samo o sobě není v rozporu třeba s větším příklonem k narativitě, konceptu, sociálním tématům. Myslím, že v současné české poezii pořád převažuje zájem o lyriku přinejmenším jako o důležitou vrstvu tvorby. Vnímám to jako velmi cenné.

2. Dobrá lyrika je vždycky aktuální. A rozhodně lyriku nepotřebujeme o nic méně, než ji potřebovali lidé před sto padesáti nebo pěti sty lety. Je zajímavé, že o špatné lyrické básni napsané třeba včera budeme mít tendenci říkat, že zní jako z devatenáctého století, ale o skvělé lyrické básni z devatenáctého, šestnáctého nebo prvního století řekneme, že zní jako by byla napsána včera. Chci tím říct, že ta aktuálnost na jedné straně a zkostnatělost na straně druhé možná se skutečným plynutím času souvisí méně, než se nám někdy zdá. Lidská zkušenost i na úrovni lyrického prožívání se neustále mění, ale zároveň zůstává pořád stejná. Důležité je uvědomovat si obojí.

3. Osobně mi přijde nejcennější poezie, která se nedá tak snadno zařadit. Tím nechci zpochybňovat význam jednotlivých kategorií, ale nejvíc mě oslovují texty, ve kterých se prolínají milostné motivy s přírodními, přírodní se spirituálními a podobně. A nakonec i lyrika s epikou. Samozřejmě žádná báseň ani básnická kniha nemůže postihnout prožívání člověka v jeho celku, ale vnímám to jako určitou svou touhu jako čtenář i jako autor.

Vojtěch Vacek, básník
1. Současná česká poezie je velmi rozmanitá, ačkoliv lyrika dlouho dominovala a stále převažuje. Autoři – ať už programově nebo intuitivně – touží objevovat cesty vymykající se těm, které už dobře znají. Přichází nové impulzy k řešení a mění se i způsob, jakým přemýšlíme o světě kolem a o své roli v něm – a to vyvolává nutkání k obměně přístupů. Jde o přirozené vlnění.

2. Pokud vznikne lyrická báseň, která bude vyčpělá, zkostnatělá či zapůsobí anachronicky, pak za to rozhodně neponese vinu její lyričnost, nýbrž autor.

3. O nátuře mých textů se většinou rozhoduje až během psaní – neformuluji rezoluce, spíš se po něčem pídím a to si pak, do značné míry, samo určuje svou formu. Vznikají tak texty, které si neumím ani nepotřebuji jednoznačně zaškatulkovat – každý z nich je samostatná osobnost s vlastním charakterem nezávislým na své lyrické či epické příslušnosti.

Vít Slíva, básník
1. Nemyslím, že by převažovaly.

2. Rozhodně ne! A “aktuální” samozřejmě nemusí být.

3. Vznikají. U mě je to lyrika převážně milostná (resp. “vztahová”) a existenciální (resp. reflexivní).

Martin Švanda, básník
1. Nevím, zda převažuje v současné poezii příklon k epice. Nemám načteno zdaleka dostatek současných sbírek k tomu, abych to mohl zhodnotit. Epiku v poezii mám však spojenou s delšími básnickými útvary nebo delšími básněmi, které popisují příběhovou formou (reálnou, smyšlenou) nějakou událost či děj. Tento typ tvorby, která popisuje, líčí a doslovně vysvětluje, je mi vzdálený. Mám dojem, že by mnohdy bylo lepší, aby autor napsal svůj text do odstavce a mluvilo by se (co já vím) o básnické próze. Bylo by to fér vůči textu.

2. Ne.

3. Je mi blízká poezie, která je spojená se schopností obrazotvornosti a imaginace. Na odstínech mi tolik nesejde. Mám rád poezii Ewalda Murrera (lyricky třeba ve sbírce Tma se mě dotýkala). Což je zrovna autor, který je schopen do formy minipříběhu nalít svou fantazii, a vytvořit tak magický obraz s působivou atmosférou.

Věra Rosí, básnířka
1. —

2. Tak ji určitě nevnímám. A ano, báseň by určitě měla být aktuální. Tím nemám na mysli nějakou politickou či jinou “angažovanost”, ale prostě to, že báseň musí být výrazem toho, co zaměstnává nitro autora, co je pro něj opravdu naléhavé a aktuální – ať už je to spiritualita, milostný vztah nebo válka nebo nakonec ta politika -, pokud se má dotknout i někoho dalšího, něco v něm vzbudit, pokud v tom má být život. (A určitě lze psát i vzpomínky – pak je tam aktuální to vzpomínání. Dodám pro úplnost.)
A taky je v nějakém smyslu asi potřeba psát “aktuálním jazykem“, čímž mám na mysli, že si dost dobře neumím představit, že by básník veršoval stejně jako Neruda, ale divil se, že to nemá stejný úspěch.
Pokud byla otázka myšlena tak, že by lyrika měla odrážet aktuální společenská témata, tak to si vůbec nemyslím, že by “měla”. Může, nemusí. Je mnoho důležitých témat, vně i v nitru člověka. A byla by nuda, kdyby všichni psali o tom stejném.

3. Nikdy jsem asi poezii takto neškatulkovala… ani jako čtenář, ani jako autor, i když samozřejmě taková směrování existují. Ale nedokážu říct, že bych některé upřednostňovala. Spíše mi jde o to, jak je ta báseň napsaná, jestli jde do hloubky a něco vlastního ve mně vyvolává, nebo ne. Mě třeba zajímají vztahy – různé druhy vztahů, což se může vejít snad do všech uvedených kategorií.

Martin Skýpala, básník
1. Nejsem literární vědec, abych sledoval veškeré aktuální dění. Subjektivně mě zajímá spíš otázka identity člověka. Tady si těžko vystačíme s nějakou podvojnou kategorizací typu lyrika vs. epika. Jsem citlivý na tematický posun od kritiky jazyka (verše) ke kritice identity (subjektu). Pro mě jsou zajímavé verše autorek, jako je Magdalena Šipka nebo Marie Feryna. Zdá se mi, že odkrývají něco velice podstatného, co má skutečně revoluční potenciál, a proto je respektuji. (Navíc jsou jejich básně zpravidla skvěle napsané).

2. Lyrika nemá být taková či onaká, lyrika je bezprostřední výraz vztahu člověka ke světu, zastavený v čase, v tomto směru je samozřejmě aktuální, protože vyjadřuje konkrétní situaci člověka v konkrétním okamžiku. Vnímám ji jako cosi proměnlivého a neustále se přesouvajícího, s tím, že tu „skutečnou“ jsme, myslím, už dávno ztratili. Vnímám ztrátu “magického aspektu“ lyriky.

3. Samozřejmě vznikají básně nejrůznějších odstínů či směřování. Upřednostňuji dobré básně ve všech podobách, jakou cedulku dostanou, je pro mě irelevantní.

Klára Hůrková, básnířka
1.–, 3.–

2. Lyrika rozhodně není anachronická, ani vyčpělá či zkostnatělá. Naopak je v současnosti prostorem pro experiment a svobodnou práci s jazykem. V tomto ohledu je spíše výzvou – básníkům i čtenářům. A někdy na nás klade až příliš vysoké nároky. Takže si myslím, že něco obsahové aktuálnosti jí vůbec neškodí. Když v době pandemie spousta básnířek a básníků reagovala na nouzový stav tím, že jej tematizovala ve své tvorbě, vznikaly často zajímavé texty, které se dotýkaly existenciálních problémů této kolektivní zkušenosti. – Jsem ale přesvědčená, že skuteční/dobří básníci a básnířky ve svých textech vždy reflektují svět kolem sebe a nebabrají se pouze ve vlastních citech, případně ve vlastních narcistických jazykových experimentech. Takže dobrá lyrika je v jistém smyslu vždycky aktuální…

Dominik Bárt, básník
1. Nelehké otázky k přemýšlení! Ta „absolutizace tématu“ či „projektový přístup“ a to, co za tím tuším, není v literatuře novum, a je-li v současnosti básnických knih tohoto typu hojněji, je to v rámci pestrosti jen dobře, jistě to souvisí i s expanzí nových médií. Snad se tím přiblížíme opět více k patrnosti rozdílu mezi básnickou sbírkou a básnickou knihou – což je ale situace paradoxní, protože i mnohé básnické knihy, které mají takto vyhraněnou poetiku, jsou konceptuální anebo formou i obsahem maximálně jednotné, ucelené, mívají stále pod titulem ono „básně z let…“.

Příklon k této „absolutizaci“ tématu nemusí zároveň vést k epice a nezřídka k ní ani nevede (např. Borkovcův Herbář k čemusi horšímu, Bínové Mezera je prázdné místo, Zajícovy Peníze). Typ lyrických básní, v níž pak tato konceptualizace či „absolutizace tématu“ k té epice vede, se nazývá lyrická sekvence, jež je tedy sérií propojených básní, v nichž lze rozeznat minimální či i širší narativ; emblematickým a klasickým příkladem jsou Petrarkovy Sonety Lauře, v české poezii by šlo např. o Škrobovu Zemi slunce, Stuchlého Potkat jelena.

Jonathan Culler ve své nedávno v českém překladu vyšlé Teorii lyriky vzpomíná pojetí lyriky Rolanda Greena (který však nehovoří o lyrice, ale šalamounsky o „lyrickém diskurzu“). Ten lyriku definuje jako dialektickou souhru rituálních a fikčních fenoménů. V některé básnické tvorbě je tedy dominantní ona rituální modalita, v jiné pak ta fikční – a některé knihy pak stojí na signifikantním vyváženém, ale neustále se zároveň měnícím napětí obou pólů, zde mě napadají sbírky Teodora Kravála, zejm. poslední Řez rybou, nebo Někde za Truchlovem Zbyňka Fišera. I když je však v těchto básnických knihách nebo jednotlivých básních zřetelný narativní prvek, nejde vždy o dominantu básně, a tedy i proto nejde o epiku, např. ve Vackově knize Měňagon to nejvyšší, co sbírku charakterizuje, není její narativnost, eventuálně fikčnost, ale je to její sugestivní styl bajky a mýtů, Vackova pohádkově mytická a přírodu personifikující imaginace. Básně, v nichž pak převládá fikční modalita, již nejsou lyrikou, zde bychom hovořili např. o Silážních jámách Danila Hradeckého, o Zápiscích z garsonky Pavla Novotného či o poslední sbírce Zbyňka Fišera.

2. Lyrika je – oproti epice, fikci – vlivem dominance své rituální modality a svou povahou performance vyjádřením se o našem aktuálním současném světě (tak ji aspoň pojímá zmíněný Green, Culler a Hamburgerová a já s nimi souhlasím, jde o protinázor k nové kritice, která lyriku převážně interpretovala, a to jako fikční mimetickou promluvu fikční fyzické persony, tzv. subjektu). A právě proto je jedním z nejživějších a nejpohotovějších forem literatury, zvláště pak v české literatuře zdá se, že poezie ve srovnání s prózou v současnosti mnohdy reaguje pohotověji na okolní dění, a to ve světovém měřítku, že jde „více se světem“.
Se samotnou lyrikou jako s pojmem je ale příliš široce a vágně nakládáno, protože dodnes nemáme její pevnou konsenzuální teorii a pojetí (lze-li to vůbec s lyrickou poezií!…). Většinou se označení „lyrický“ totiž používá často na cokoliv, co je citlivé, meditativní, „myšlenkovo-pocitové“, ne dějové, což ale je velmi nepřesné; a navíc je nezřídka lyrika ztotožňována s poezií samotnou. Lyrika je specifický žánr poezie s dlouhou tradicí trvající od starověku, který má specifické znaky a aspekty: onu dominantní rituální modalitu, povahu performance (výpovědní akt, tedy událost, o našem současném světě), hyperbolu, specifický výpovědní aparát s tzv. lyrickou přítomností, lyrické oslovení a důraz na jazyk, rytmus, hudebnost. (K oné tradici: stejně jako například má téměř už dvou tisíciletou tradici to, čemu od zvl. 60. let 20. století dodnes říkáme experimentální poezie — i ona je zde od starověku, od pozdní antiky pak v konvencionalizované, ustálené podobě, z níž víceméně vycházíme dodnes, jde tedy, provokativně, ale patřičně řečeno taktéž o tradici, ne tak docela o experiment; zde bych, přemýšlím nahlas, hovořil spíše o experimentálním přístupu, nebo lépe o intermediálním přístupu, poezii?).

Culler v Teorii lyriky konstatuje: „[…] do lyrické domény básně v próze rozhodně neřadím: lyrikou míním verše, v nichž zásadní roli hraje rytmus, a ochotně uznávám, že mnozí moderní básníci, kteří se označení ‚lyrika‘ s ohledem na jeho provázanost se zvukovými vzorci a verbální intenzitou vzpírali, dokázali vytvořit poezii, pro niž označení ‚lyrika‘ není případné“. Souhlasím s Cullerovým komplexním nazíráním na lyriku jako na specifický žánr s tradicí; v jeho pojetí, podobném Greenovi a Hamburgerové, tak například Pochův Poltergeist není lyrikou, stejně jako zmíněný Hradecký nebo nejnovější Fišer. Jenže o co ale jde? Zde nám chybí pojmenování a terminologie, jsme pozadu.

3. Narazil jsem na (možná trochu „halo efekt“) myšlenku, proč se lidé nebaví o čtenářské zkušenosti s lyrikou tak, jako nadšeně, vášnivě a přirozeně rokujeme o oblíbené hudbě a písních. Snad právě vlivem nové kritiky a výuky poezie na školách, které nás naučily, že báseň je něco k interpretaci, že ji musíme chápat a hovořit o ní, vyjádřit na ni názor. Ale jak chceš rozebrat báseň, která rozebírá tebe? Lyrika právě snad není hlavně o pochopení (interpretaci), ale jako hudba o vychutnání si těch prostředků, jimiž působí (poetika), o recepci, o té mnohoznačnosti a významech, které mnohdy z básně ani logicky nevyplývají, protože lyrická báseň je událost.

Jinak s touto tradiční kategorizací lyriky jsem osobně spíše opatrný, beru ji jako návodnou, pač je mnohdy spíš oklešťující a je to s ní ošemetné jako s definicí samotné lyriky (funkčnější kategorizování mi přijde to, které stvořil Northrop Frye a o němž se také Culler v Teorii zmiňuje). Definuje lyrickou báseň úplně stejně, jako když řeknete, že máte prostě rád/a postpunk nebo jazz.

Klára Goldstein, básnířka
Dovolím si reagovat souhrnně na všechny otázky. A začnu také otázkou. Je vůbec nutné v dnešních souvislostech lyriku a epiku oddělovat a pokoušet se definovat jednu bez druhé? Když bez sebe navzájem nedávají smysl? Jistě je pravděpodobné, že určitá témata si vynucují určitý způsob uchopení, ale mám za to, že většina z nás myslí prvotně na to, co musí vyjádřit, nikoli na to, v jakém bodě lyricko-epického spektra se právě pohybuje. Zásadní je, pokud sdělení či něco za ním tne, zaútočí nebo podnítí. Což může obsáhnout jak lyrika, tak epika. Mně osobně je navíc to třídění poněkud cizí a navzdory studiu bohemistiky, a nebo spíš právě kvůli němu mám dojem, že mi můj intuitivní přístup k daným věcem zbytečně deformuje. Z hlediska čtenářky poezie vnímám totiž nějaký příběh a jeho epický či epizující hlas naprosto za vším, a on také téměř za vším je. Byť k jeho odkrytí vede často cesta lyrická. Zcela subjektivně to pro mě má paralelu v hudbě: některý životní moment mě nasměruje do bouře a lyrického chvění Beethovenovy Pastorální symfonie, jiný třeba k epické šíři Janáčkova Tarase Bulby. K životu potřebuji obojí.