Ladislava Nebeského jsem poznala jako svého pedagoga na tehdejší katedře obecné lingvistiky a fonetiky FFUK v Praze. Pokoušel se nám, z většiny pro matematiku nenadaným, vysvětlit to, co bylo potřeba pro pochopení některých zejména syntaktických teorií, v několika náročných semestrálních kurzech. Domnívali jsme se, že je matematik a syntaktik – a to bylo samo o sobě fascinující.
Ve výkladu jsem plavala, přesto mě Láďa fascinoval – svou erudicí, ale také svou jemností, byl člověk nesmírně graciézní, elegantní a ve všem pečlivý – s velejemným úsměvem a decentní gestikulací a příjemným hlasem. Každou větu měl pečlivě sestavenou, člověk mohl téměř pozorovat, jak se mu slova s absolutní přesností řadí v mysli, než je vysloví. Nepoužíval při výkladu žádná slova navíc, věty řadil s neúprosnou dokonalostí logiky za sebou. Přesto v něm bylo něco mile pobaveného. Vzpomínám, jak se mi jednou snažil zcela marně v kabinetu vysvětlit čtvrtý a pátý rozměr – prostředí, v němž s lehkostí a přirozeností pohyboval.
Měl se mnou velkou trpělivost.

Byl to muž velmi laskavý a pozorný, neokázalý a skromný, bez ohledu na oslňující intelekt: později, když jsme se více seznámili, jsem s ním mohla hovořit osobněji, mluvit o jeho tvorbě a životě, ale také jsem mohla docenit (a to člověk musel pátrat!) to, co dokázal v oboru matematiky – publikoval ve světově proslulých matematických časopisech své vlastní příspěvky k nejrůznějším matematickým směrům a teoriím, na které nikdo z nás ani nedosáhl, a to v době, kdy to skutečně nebylo běžné.

Vzpomínám také, jaké překvapení nám studentům lingvistiky přichystal, když byl představen jako experimentální básník! Neměli jsme tušení. V proslulé přednáškové místnosti číslo 18 na pražské „fildě“ na konci 90. let představil nejen svou tvorbu z let 60, binární básně, ale také své úplně nové básnické plody: po tak dlouhé době se totiž v 90. letech k poezii vrátil. Od té doby neustal v tvorbě až do nedávné doby.

Měla jsem to štěstí, že jsem mohla Láďovy práce zahrnout do našeho speciálního čísla almanachu Wagon, věnovanému experimentální poezii, z nějž posléze vzniklo speciální číslo revue Pandora (srpen 2007), s tímtéž zaměřením. Také jsem mohla Láďovy práce ukázat lidem v podobě výstavní, když jsem připravila expozici Básnivá koláž v Galerii Ve Smečkách. Bylo opravdu dojemné vidět na vernisáži této výstavy všechny osobnosti generace experimentální poezie 60. let, včetně Bohumily Grögerové nebo Běly Kolářové, Jiřího Valocha a mnoha dalších autorů, včetně těch ze střední a nejmladší generace experimentátorů.

Osobnost Ladislava Nebeského nám všem bude chybět. I těm, kteří třeba nemuseli všem jeho básním porozumět, nahlédnout všechny stavební principy, které Láďa doslova vymyslel a v nich poté tvořil cykly básní, jimž se nepřiléhavě říká „vizuální“: i ti, kteří je totiž jen „viděli“, z nich museli mít uspokojující estetický zážitek. O eleganci, čistotu a krásu totiž šlo Láďovi v poezii kromě novátorství a hravosti možná nejvíc.

Toto číslo Ravtu je Láďovi plně věnováno. Jeho nekrolog napsal Jan Šulc. V bloku poezie najdete ukázky z Láďovy tvorby z různých sbírek a tvůrčích období, zejména z nejplodnější etapy kolem r. 2010, ale i z proslulé antologie Vrh kostek.

Za konzultaci děkujeme Šárce Šavrdové a paní docentce Ivě Nebeské.
Za dlouhodobé vydávání Láďových sbírek a za ochotu z nich pro nás připravit skeny děkujeme Janu a Šárce Šavrdovým.