Ivan Wernisch

Pernambuco

Reflektuje Milan Ohnisko

Wernisch v několika po sobě jdoucích sbírkách z 90. let v medailonku uváděl, že „až vyroste, bude námořníkem“. V té době byl ovšem už dávno kapitánem.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 14/2018

Zlí nalevo, dobří vpravo

 

Když Ivan Wernisch předloni dopsal sbírku Tiché město, měl jsem jako její redaktor pocit, že upíjím víno vysoké kvality. Nemálo mne proto udivilo, když literární odborník Karel Piorecký na knížku i jejího autora vystřílel zásobník posměšných výroků, které korunoval těžko pochopitelným tvrzením:

Wernisch je tak trochu Zdeněk Svěrák české poezie.

Opravdu?

Svěrák jako divadelník, prozaik, textař a filmový scénárista produkuje dobrou náladu, sentiment, laskavost, „člověčinu“. Hladí své publikum po srsti. Pro Wernischovu tvorbu je naopak charakteristická nejen hravost, ale taky svíravá melancholičnost nebo nelítostná burleska. Některé jeho básně jsou temné jako díra v zemi, najmě ty o válce. A že oba používají rekvizity starých časů? Zajímavý postřeh. Jen těžko říct, o čem svědčí. Tou samou kudlou můžeš vyřezat z vrbového proutku píšťalku, ale taky si rozšmelcovat zápěstí.

Tiché město jsem zkrátka vnímal jako skvělou knížku a začal být rychle zvědav na tu další. Zakotvila v knihkupectvích letos v máji, vypadá jako otřískaná zaoceánská loď s vyšisovaným nápisem Pernambuco na zádi a přivezla náklad v rozsahu dvou dnes běžných sbírek. Obsahuje vycizelovanou kompozici jednotlivých oddílů, četné významové a výrazové mostky mezi básněmi, nejrozmanitější střapatosti i místa hluboce tichá.

Pernambuco – stejně jako celá Wernischova tvorba – sestává ze dvou základních poloh, nevážné a vážné. Přesněji řečeno groteskní a melancholické. Ty se buď všelijak mísí, vrství a prolínají, nebo jsou servírovány v čisté podobě.

Starý muž stojí na hlavě a žebrá. Rád bych jej obdaroval, ale nevím, jak vhodit mince do klobouku, jejž drží v napřažené ruce.

čtu v básni „Fata morgana“ a hlasitě se směju. Když otevřu knížku znovu, narazím na podivně jitřivou báseň „Lavinia“:

jejich nohy se jen zlehka dotýkaly mořského dna.

A jako by hlubina dna ani neměla, muž k ženě, její ruku ve své, takto hovoří:

Chtěla bys dál, dál do dalšího světa, chceš pokračovat v cestě, a já mám strach. Bojím se hlubší hlubiny a temnější tmy.

S tmou má Wernisch důvěrný vztah odjakživa. Možná vůbec nejkrásnější básní Pernambuca je pro mne báseň „Na noční řece“, jejíž první polovina zní takhle:

Na noční řece stojí loďka s rozsvícenou lucernou na přídi, / v loďce muž a žena sedí proti sobě, / muž roztáhl akordeon a otvírá ústa… / žena klopí zrak a ruce složila do klína. / Tma kolem nich je měkká, měkoučká, / a v načechrané černé hladině / obráží se jen trocha světla z lucerny, / nic víc.

Říkává se o někom, že píše celý život jednu knihu. U Wernische jsou to motivy, kterým je věrný. Například nenaplnitelné vztahy k ženám či pocit bezdomovectví vzdor střeše nad hlavou. Jeho básnická dikce prošla a prochází proměnami: jazyk sbírek z let šedesátých je odlišný od toho, k němuž co zapovězený autor tíhl v samizdatu (viz torstovský konvolut Blbecká poezie), a zase jiná je řeč sbírek z let devadesátých a dalších, jež dozrála až k dvěma posledním knížkám, výrazově opět nějak specifickým. Není možná od věci připomenout, že Wernisch je jedním z básníků, kteří během svého života přešli hranice mezi dvěma výrazně odlišnými myšlenkovými, potažmo uměleckými směry – modernou a postmodernou – a dosáhli tvůrčího věhlasu na obou územích. Jiří Trávníček v doslovu k druhému vydání asi už navždy nejslavnější Wernischovy knihy Zimohrádek (1965, 2004) k tomu trefně znamená:

Jedná se o ten velice pozdní květ modernismu, kdy ještě bylo možno věřit, že umění a kultura se dají vnímat obecně sdílenou optikou.

Co je pryskyřicí Wernischových sbírek napříč časem? Tmelem jeho poetiky? Bezpochyby sen. Sen jako zdroj nejistoty, pitoresknosti, touhy a úzkosti. Zřídlo vší hrůzy i směšnosti (Ladislava Klíma měl ty dvě jak známo za sestry). Probouzení se na jiném místě, matoucí dejà vu, prožitky „věčného návratu“, existenciální kolotoč.

,Kdoví, co je tu vlastně skutečné,‘ opáčil Filibert, jenž v jeho hlase postřehl hořkost.,

čteme v preludiu k básni „Cesta“.

Wernisch je v hlubších polohách svého díla básníkem ontologické nejistoty: skutečnost citelně skřípe, dny se houpou jako loď, mluvčí básní jsou často plni podezíravých pochyb o čase i věčnosti, ať už je artikulují jakkoli zoufale či směšně. Stále cosi urputně hledají, před něčím prchají, trpí psychickou nauzeou. Osud si s nimi hraje stejně, jako si hrají vlny s lampionem u přístavní hráze, jednou je to opilec s hlavou na stole, jindy třeba zmatený kouzelník jménem Amatrius v básni „Čaroděj“:

Teď právě spí a zdá se mu podivný sen. Ve vysokém zrcadle hoří strom ověšený kabáty, klobouky a holemi, zrcadlo se kroutí, z domu se vykolébal vycpaný medvěd s tamburínou, lidé výskají a vyhazují z oken talíře, plameny tleskají a nějaká paní se k Amatriovi sklání, hladí ho po hlavě a říká: Vendelíne, můj nešťastný chlapečku, co ty si počneš na světě, až tady nebudu.

Vrcholem této nejistoty provokativně překlopené v jistotu je poslední, kratinká báseň sbírky. Může být čtena ledasjak („báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář“, napsal Wernisch v jednom editorském textu). Ať už ji ale přečtete jakkoli, rozhodně vás nenechá zaklapnout knížku s písničkou na rtech. Jmenuje se „Poslední soud“ a má razanci dobře mířené facky:

Zlí nalevo, dobří vpravo / a všichni do sprch. // Bůh je spravedlivý.

Smrt je jistá, život nejistý – natož ten zbásněný. Vždyť i onen dobrodruh na útěku, jenž chvíli topil v kotelně Pernambuca, byl ve skutečnosti plně spořádaným strýčkem, který o svých dobrodružstvích toliko bájil návštěvám u bábovky a kafe. Jenže pozor! O pár domů dál úsměv rychle tuhne, neboť jiný strýček v dialogické básni „Podzimní rêverie“ je podle všeho doopravdy šílený a celý od krve. Zdánlivá groteska má strhující dynamiku a patří k básním, které v čtenáři uvíznou jako tříska. Zároveň jde o jednu z oněch „putovních“, jev pro Wernischovu tvorbu příznačný: například komicko-halucinačně-zběsilý text „Penthesilea“ ze sbírky Na břehu (2014) využil i ke stavbě Tichého města (2016), báseň „Obehrán“ z téže sbírky pozval do Pernambuca a zmíněná „Podzimní rêverie“ má pro změnu původní domov v knize S brokovnicí pod kabátem (2014), kde vyšla pod názvem „Rêverie“ (francouzsky snění, chiméra, přelud, sen…).

Wernisch v několika po sobě jdoucích sbírkách z 90. let v medailonku uváděl, že „až vyroste, bude námořníkem“. V té době byl ovšem už dávno kapitánem. Námořníkem se stal před sedmapadesáti lety, kdy se vydal na moře s prvotinou Kam letí nebe (1961). Od té doby jsou jeho básnická dobrodružství v nepřestajném pohybu. V pohybu nervním, hledačském. Výmluvné je v této souvislosti motto Pernambuca, citace z Ladislava Klímy:

…kdo nechodí v noci do lesů schválně za tím účelem, aby tam viděl oreády, ten pověsiž lyru na hřebík!

Chviličku.
Načítá se.
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Jáchymem Topolem

    Tohle taky zvládnem

    Ptají se Vojtěch Němec a Milan Ohnisko

    Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2018
  • Rozhovor s Michalem Maršálekem

    Slovo za ticho!

    Ptá se Milan Ohnisko

    Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2018
  • Tvárnice
    Rozhovor s Olgou Stehlíkovou

    Poezii preferovat nehodlám

    Ptá se Milan Ohnisko

    Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2018