Na naši schůzku jsi, Martine, přišel z Divadla Na Zábradlí. Zkoušíš tam něco?

Ano. V Divadle Na Zábradlí jsem byl vyzván k tomu, abych složil hudbu k představení, které se jmenuje Uvnitř banánu. Je to hra inspirovaná některými osudy v knize Pavla Klusáka, většinou jde o příběhy hudebních outsiderů. Při bližším ohledání jsou to pozoruhodní umělci.

Ty toho děláš ovšem hodně. Jsi sólový písničkář, filmový a televizní herec, vyrábíš koláže, moderuješ. Nejvíc jsi ale známý jako zpěvák, kytarista, skladatel a frontman skupiny Květy. Zaujalo mě, že jsi tuhle kapelu založil už na základce. Takže jsi šílení od Múz – abychom citovali Platona, byť ten mluví o básnictví – zakoušel už jako dítě?

Bavilo mě organizovat myšlenky i to, co se bude dělat v kolektivu. Nebyl jsem sportovní dítě, matematik ani rebel. Řekl jsem klukům, že založíme kapelu, půjčíme si někde kazeťák, koupíme kytaru, vyrobíme bicí. Pak jsem psal texty k písničkám. Každý týden jsme vymysleli třeba deset příběhů, sepsali je a nahráli v garáži. Já ve škole přemýšlel, jaký té kazetě udělám obal. Kreslil jsem naše logo po sešitech. Úplně mě pohltila možnost být takhle aktivní.

A kdy sis s naprostou jistotou uvědomil, že jsi umělec a že chceš jako umělec prožít svůj život? Bylo to už tehdy?

Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, co budu jednou dělat. Ale buď jsem se mohl nudit, nebo něco zkoušet. Rodiče nic nechtěli, měli svoje starosti, stejně jako brácha. Ještě než jsem začal psát texty a dělat hudbu, chodil jsem jen tak venku. Nekonečné kilometry. Jen tak kopat do šutrů a házet klacky. A pak najednou jsem u toho courání začal koumat, co budu druhý den zpívat. Trošku jsem se zasnil a uteklo mi u toho třicet let. Takhle dlouho mám kapelu Květy.

Teď mě napadla otázka, na kterou jsi musel už nesčetněkrát odpovídat, ale mě by to vážně zajímalo. Proč Květy?

Chodil jsem do knihovny na konci ulice a četl si tam. Ztratil jsem průkazku a nezbývalo mi než sedět přímo tam a listovat. Dny byly tehdy nekonečně dlouhé. A jedna knížka byla o hippies, přezdívaných „květinové děti“. Psalo se tam, že hrají divokou improvizovanou hudbu a prakticky nazí se válí na sluníčku s holkama. To mě jako teenagera nadchlo a kapelu jsem pojmenoval podle toho.

To chápu. V jednom rozhovoru jsi řekl: „Jednoduše se zajímám o energie druhých. Každý máme jiný vibe, jdou z nás odlišné emoce. Rád pozoruji lidi na ulici, mluvit je radost. Nesouvisí to ale s konkrétním tématem, protože nemám problém vést rozhovor stejně s kapelníkem dechovky jako se zpěvákem metalové skupiny.“ To je mi hodně blízké, až na to slovo vibe bych to podepsal. Chci se tě zeptat na něco úplně jiného, ale napřed se tě zeptám na to, jaký je tvůj vztah k módním anglicismům v češtině? Proč si neřekl místo vibe třeba vibrace nebo vlnění?

Když Péťa Fiala z Mňágy a Žďorp stojí na pódiu a řekne: „Díky, oh my God, vy jste skvělý!“, tak je to prostě roztomilé. Někdy to občerstvuje konverzaci. Ale když sedím někde se synem svého kamaráda a ten mi řekne: „Hele mám se fajn, jsem trochu sad a teďka už trochu in a hurry, že jsem on the way domů late,“ tak si říkám: Hele, to už je na mě možná moc. Ale vnímám to jako se sprostými slovy. Ani s nimi se to nedá generalizovat. Někdo mluví sprostě a je to lahodné, má to přitom šmrnc. A někdo mluví jenom trošku vulgárně a už je to nepříjemné.

Rozumím. Primárně jsem se tě chtěl v souvislosti s oním citátem zeptat, na kolik se ona energie druhých propisuje do tvé tvorby? Mně totiž čím dál tím víc připadá, že pozorovat lidi na ulici, míněno symbolicky i doslova, je vůbec základní podmínkou tvorby. Že čtení z povrchu, jehož podmínkou je čisté vidění, je nejen důležité, ale pokud jde o tvorbu, přímo klíčové. A vždy spolehlivé, na rozdíl od konceptualizování, které je vždy ošidné. Souhlasíš s tím?

No, možná neodpovím přesně na to, na co se ptáš, ale přijde mi, že vlastně je mi třiačtyřicet a že se děje takový trošku úlevný okamžik, že se čím dál míň dívám do zrcadla a čím dál víc se dívám po ostatních. Protože když mi bylo dvacet, mám pocit, že jsem byl absolutně posedlý sám sebou. Spousta uměleckých děl má v sobě sebestřednost až do nebe volající a já je mám rád, protože to má zároveň i drive. Ale mě už tolik nerajcuje fňukat, řešit se, myslet si, že jsem střed planety. Ne že bych se chtěl stát zenovým mistrem, ale je hrozně fajn se na lidi dívat a nedělat si předsudky, nebýt předpojatý a víc a líp pozorovat. Je v tom zdroj zábavy a také úlevy.

A registruješ, že se tahle změna, kterou popisuješ a která je spíš procesuální než skoková, jak jsem pochopil, odráží i v tvé tvorbě?

Jo, rozhodně jo. Protože nepotřebuju ty věci tak vyhrocené, nepotřebuju jen černou a bílou. Najednou mě fakt okouzlilo to spektrum barev mezi tím. Pořád píšu písničky o lásce, o zlomeném srdci, ale snažím se tam mít humor nebo být nad tím. Mluvit o pocitech s míň hysterickým zápalem než dřív. Také se mi úplně smazal pocit, že široce oblíbené věci jsou míň kvalitní. V osmnácti jsem všem říkal, že čtu Kafku a poslouchám The Plastic People of the Universe. Ale zároveň jsem si doma tajně pouštěl písničky Pavla Bobka!

Nikomu to, prosím tě, neříkej, ale já poslouchám tajně Matušku.

No tak hele, udělej coming out! Budeš se divit, kolik lidí je na tom podobně.

Téma čísla Tvaru, do něhož děláme rozhovor, zní: Co je dnes literatura? Takže do něj skočme rovnýma nohama. Co je dnes literatura pro Martina Kyšperského? Je to, uznávám, poněkud generální otázka, ale věřím, že to zvládneš.

Velká otázka! Ale dobře. Je to slovo, to vím, jen si nejsem jistý, jestli ještě musí být na papíře. Bob Dylan dostal Nobelovu cenu, ale všichni znají jeho poezii jen s hudbou. A já také přišel ke spoustě věcí skrze ni. Egon Bondy, Ivan Wernisch, Josef Kainar… Objevil jsem jejich básně až potom, co jsem je znal z písniček. Čtvrt století si kupuju poezii, čtu ji dychtivě, také jsem už mlsný, ale toužím pořád být v tom pocitu nekonečna a důvěrna, co u ní mám. Literaturu faktu nezvládám. Neumím se na ni soustředit. Ale naopak beletrii hltám.

Dlouho jsem si myslel, že největší hřích literatury je nuda. Jenže ani to nejde říct. U některých knih jsem se často nudil a zároveň je miloval. Největší slast je dobře napsaný román. Vlezu si s ním do postele a nic mi pak nechybí.

Vrníš si…

Jo. A ještě chci říct: všichni tvrdí, že mladí lidé nečtou. Ale to je zase to zobecňování. Někteří nečtou, někteří čtou.

A co takzvaná „instapoezie“? I tento fenomén vnímáš vstřícně?

Když čtyřicátník řekne: „Toto je nekvalitní, pořádná literatura je jinde. Toto už tady bylo a bylo to navíc lepší!“, v té chvíli je úplně mimo. Každá generace si nachází svůj zdroj. A pro mě je daleko zajímavější přiznat, že jsem v něčem nezkušený a starý, ale zvědavý. Nepochybně mají mladí spoustu poezie na sociálních sítích nebo v rapu. Je to fascinující.

My dva máme jednu společnou velikou lásku, která se jmenuje Ivan Wernisch. Jaká je geneze tvého vztahu k jeho poezii? 

Na základní škole jsme měli čítanku číslo 4. Myslím, že měla takový červený obal a uvnitř byly ukázky z literatury 20. století. A byl tam Ivan Wernisch se svojí básní „Žabomyš“. „Kouří se z brambořišť nad rozválenými sklepy. / Žabomyš. Přeběhla / k zasuté stoce.“ Nebo nějak tak to tam je. A já jsem to četl a měl jsem pocit, že přesně tohle bych chtěl napsat také anebo že bych v té básni chtěl chvilku prozkoumávat terén. Pak přišel deštivý den a ten mě vtáhl do pasáže Alfa, v níž stál antikvariát s knihami od země po strop. Procházím očima ty hřbety a najednou: Wernisch!

A která jeho sbírka to byla?

Bylo to Doupě latinářů a já žasl. Bylo to velmi vtipné, místy dojemné. Stal se ze mě velký příznivec, protože tehdy byla k sehnání ještě kniha Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové a to byly knihy, které psal nejlehčí rukou. Kdybych četl Zimohrádek, asi bych se tak nenadchnul.

Začal jsem některé básně zhudebňovat pro kapelu Čvachtavý lachtan. A vzpomínám si, že jsem šel na autorské čtení Ivana Wernische v Huse na provázku. Donesl jsem mu CD s nahrávkami, chtěl se tím pochlubit, ale maskoval jsem to za žádost, zda můžeme jeho texty zpívat a třeba i vydat oficiálně.

A jak reagoval? To mě ohromně zajímá.

On se na mě díval s tou svou sošnou tváří a mocným plnovousem, nepohnul jediným svalem v obličeji. A pak řekl:

Vy tedy žádáte moje svolení k tomu vydání. Vezměte si tužku a já vám budu diktovat. Nuže… ‚Já, Ivan Wernisch, dávám tímto panu, pište své jméno, doživotní svolení jakkoliv nakládat s mými texty. A to i v případě, že bych se v budoucnu zbláznil a popřel to.‘ 

Výborné! No a pokud jde o poezii jiných autorů? 

Byly jich zástupy. Pamatuji si třeba, že na mne udělali velký dojem beatnici. Od Hraběte a jeho hořkosladkých jazzových stýskání až po Ginsberga, což zase vonělo starou Amerikou a dobrodružstvím. A speciální lásku mám ke knize Na vlnách TSF od Jaroslava Seiferta. Vyšel tehdy reprint toho krásného kusu, co graficky stvořil Karel Teige, a to jsem si prohlížel a četl pořád dokola.

A pokud jde o současnou nejmladší a mladou českou poezii, sleduješ ji nějakou měrou, nebo tě někdo třeba i zaujal? Nebo spíš to jde mimo tebe?

Líbí se mi Rosálie Wernischová. A také jsem si užil sbírku Pavla Zajíce. A skvělé jsou Básně na děrné štítky od Radka Malého. Ale ten je z mojí generace. Určitě jsem četl další věci napsané lidmi okolo dvaceti, jenže jsem sklerotik a nic mě teď nenapadá.

Říkáš si to, neboť ty sám jsi také básník a jsi spoluautorem sbírky Marťanské lodě, v níž mě zaujaly tyto verše: „dnes sestupuje rozhovor / do první komnaty / činné sopky“. Jaká to byla zkušenost psát básně jako rozhovor?

To bylo dvouleté intenzivní období s Alenkou Černou, která byla hypersenzitivní, což byl asi i důvod, proč se rozhodla předčasně odejít ze světa. Jeden týden s ní byl jako tři měsíce. Bylo to ode zdi ke zdi, ale když jsme byli zrovna nahoře, měli jsme ze všeho radost a zjistili jsme, že nás oba dva strašně baví si vytvořit tady a teď nový svět jenom ze slov. Seděli jsme u stolu, seděli jsme na zastávce, seděli v kavárně, seděli jsme v posteli a najednou jsme vykřikli: „Pojďme rychle psát!“ A úplně jsme viděli, jak se nám nad hlavou tvoří neznámé obrovské město, které má nepředvídatelnou architekturu, v němž se každou vteřinou všechno mění jako ve snu. A bylo nám jedno, co z toho bude, pinkali jsme si slova, říkali jsme si, jestli to vyznívá zábavněji takhle, nebo takhle, opravovali jsme si to navzájem a byli jsme nadšení z toho, že se můžeme takhle koupat v nekonečnu.

Psal jsem písničkové texty, což je jiná disciplína, ale takhle se otevřít a odpálit tu rachejtli surrealismu, to nás bavilo jenom spolu. A vůbec nevím, jestli to pro někoho jiného má nějakou hodnotu, ale pro mě to mělo velkou…

Čím se liší psaní básně od psaní písňového textu?

Text písně musí mít nějaký háček. Napadne mě, o čem to bude, jaký se má v písni schovat příběh. Zaznamenám si to a pak rozvíjím, vybrušuju, měním podle hudby. Není to na papíře tak suverénní a lehkonohé jako dobrá báseň. Ale zároveň to také nesmí skřípat v hubě a šustit moc velkou chytrostí, neobratností.

V rozhovoru pro Český rozhlas jsi řekl: „Aniž bych měl zkušenost s drogami, nekouřím ani trávu, mívám někdy silné pocity, pro které není lehké najít přesná slova, ale například tam patří něco jako smazání identity. Jako bych já byl můj otec, jako by můj děda byl můj syn. Zní to švihle. Nedokážu to popsat. Možná jsem švihlej, ale mně to švihle vůbec nezní, naopak.“ Stavy rozšířeného vědomí tě nelákají? Obrovská spousta muzikantů, včetně jazzových a rockových bohů, na drogách strávila velkou část kariéry.

No jo, asi se bojím ztráty kontroly. Drogy dokážou úplně odpálit mozek a já bych ho rád ještě použil na pár věcí. 

Mohl bys prosím rozvést svá slova: „Jako bych já byl můj otec, jako by můj děda byl můj syn.“ To zní skutečně trochu jako na LSD, kdy se pocit odděleného já dočasně rozšíří do všech světových stran, nebo naopak úplně zmizí.

Jednak jsem v dětství býval často dost marod a vzpomínám si velmi dobře na horečky a to, jak jsem se v nich cítil odhmotněný. Viděl jsem místnost z výšky, jako bych v ní létal, vnímal jsem úplně jinak prostor. Palec byl nekonečně veliký, hlava se nafukovala a letěla barevnými výjevy. Moji rodiče se ztráceli, nevěděl jsem, jestli slyším hlasy, nebo se mi to jen zdá, jestli mluví oni ke mně, nebo mluvím já skrz ně. Opravdu to bylo divné.

A něco podobného se mi trochu vrátilo v dospělosti. V důsledku vyčerpání se mi zhroutil pocit vnímání času, zvuku, pohybu, a nakonec i sebe sama. Bylo to jako šílený trip.

A další pocit je, že mám opravdu stavy, kdy jako bych viděl do svého otce, jako bych to byl jen já v jakési kosmické masce, v triku, který umí čas a vesmír. A také jako bych se držel za ruce s lidmi, co tu už nejsou.

Vím, že to zní pošahaně…

Neřekl bych. Jakou roli v tvém životě hraje to, čemu se říká spiritualita?

Například jdu do pekárny a v té pekárně stojí paní a prodává rohlíky. Řeknu jí: Já si vezmu dva rohlíky. A ona řekne: Ty bílý, nebo ty hnědý? A já řeknu: Ty hnědý. A ona říká: Dobře. Dá mi ty rohlíky a já v té chvíli najednou cítím jakési prudké štěstí z toho, že existuje Bůh mimo veškeré chlívečky všech náboženství. Nedokážu pochopit řád světa, ale vnímám, že tu je. V situaci, kdy si kupuju rohlíky, je všechno krásné. Paní dělá svou práci a je spokojená, já se brzo najím, oslavuju existenci jídla a toho, že jsme tu, abychom ho přijali, okolo je mír a souhlas se vším, zaplavuje mě radost a nevím proč. Nemám z ničeho strach, cítím jenom vděk.

To se neděje v kostele nebo na svatých místech, ale v ušmudlaném pekařství, na zkoušce s kapelou, na cestě vlakem a podobně.

Já ten prožitek znám. Jako by úplně všechno bylo neuvěřitelně živé.

Ano, okolo tebe a v tobě je život. Je to tu jen na chvíli, nebo navždy? Nikdo neví. Ale každopádně je tu právě teď ta chvíle. Tomu se asi říká být přítomný a myslím si, že vrchol spirituality musí být jen a jen v tom, že nejsme schopní věci zachytit rozumem, ale jsme schopní je procítit.

Dáváš na Facebook často sny. Čím pro tebe sny jsou?

Především zábava. Málokdy se mi zdá něco pořádného a delšího. Ale když ano, tak to stojí za to. Navíc to potvrzuje i to, co jsem před chvílí řekl. Po probuzení popisuju sen, jenže upřímně vím, že mi zůstal v rukou jen jeho kousek, a navíc na něj nemám přesná slova. Slova jsou málo, silnější je vždy atmosféra. A to jsme opět u toho, o kolik je silnější náš prožitek než naše schopnost něco popsat.

Snům přisoudila robustní význam psychoanalýza, a tak mě napadá, chodil jsi někdy na psychoterapii?

Chodím – sice s pauzami, ale zato už víc než deset let. Je to skvělé. Především mě někdo dokáže poslouchat hodinu v kuse a nemotat do toho sám sebe. A pak že mi dělá průvodce po vlastní hlavě, ve které je strašáků víc než v nějakém domě hrůzy na pouti. Dostali jsme se párkrát dost daleko. A cítil jsem úlevu. Bez psychoanalýzy bych nejspíš spoustu věcí nedokázal zpracovat.

Můj psycholog byl také vždycky vtipálek. Občas se mě zeptal, jak že se vlastně mám. A když jsem řekl, že to je strašný, tak se pokaždé upřímně a nahlas rozesmál. To mi pomáhalo!

Anna Beata Háblová mi poradila, abych se tě zeptal, jestli si do deníku, z něhož dáme k rozhovoru ukázku, zapisuješ úplně všechno, co se ti děje, nebo jestli tvé deníky podléhají autocenzuře, protože je jednou bude někdo číst?

Strašně rád bych nejmilejší Aničce přiznal, že ty nejzhýralejší partie svého života z deníku vytěsňuju, ale bohužel to má háček v tom, že já si píšu rok a půl deník pouze z koncertů. Kam jedu, jaká je nálada v autě, co říkají kluci, kde máme hrát, co do sebe házím na baru, jestli mě bolí záda a jaká pumpa má jak moc gumovou bagetu. Tam není co skrývat.

Kdybych měl psát deník denně, tak to nedokážu. Asi by mě to ani nebavilo. Také nechci mít ten papír jako místo pro fňukání. Chci se naopak tím rozveselit a uvědomit si, že se dějí okolo věci, co jsou fajn.

Máš svůj oblíbený vtip?

Mám rád vtipy s Chuckem Norrisem. Když Graham Bell vynalezl telefon, měl už několik zmeškaných hovorů od Chucka Norrise!

Jak se díváš na požadavek korektnosti nebo uvědomělosti v humoru? Aktuálně je to, zdá se, velké téma.

Ať prosím nikdo nikomu neubližuje a ať si každý dělá humor, jak chce, pokud to jiný lidi potěší. Je mi protivná představa, že by se to mělo nějak vůbec řešit.

Dočetl jsem se, že skládáš také scénickou hudbu pro divadlo. Už jsme to ťukli na začátku, ale když to zobecním, tak by mě zajímalo, jaký je rozdíl v tom skládat hudbu pro divadlo a skládat hudbu takříkajíc pro sebe?

Absolutní rozdíl. Já se dosud Na Zábradlí nezeptal, proč si najali mne. Jestli mají rádi Květy, nebo jestli slyšeli něco scénického, co jsem dělal jinde. Ale není to tak, že bych tam házel moc kyšpersko-feelingu, snažím se spíš napsat písničku tak, jak si myslím, že by ji složila postava ve hře, co chce říct něco o sobě. A nejvíc práce tam mám s motivy, které se pouští jako předěly nebo pod některé scény. To je jiná disciplína než písně. Děje se toho na scéně tolik, že stačí často velmi minimalistické motivy. Ještě zkouším i s herci, oni se vrhají na nástroje, já je usměrňuju. Jsou šikovní a myslím, že je to baví.

No, koho by to nebavilo, mlátit třeba do bicích?!

Je něco, o čem bys rád mluvil a já se tě na to nezeptal?

O Mikešce jsme mluvili?

Ne.

Budeme mluvit o Mikešce. Máme doma kočičku Mikešku a chtěl bych o ní říct, že to původně byla kočička mé tehdejší dívky Báry, která ale bydlela u její maminky, a když si ta maminka našla pána, co měl bernardýna, tak musela Mikeška z domu. A potom šla Mikeška k babičce Báry, ale babičce umřel jezevčík, kterej uměl sundávat ponožky, a Mikeška se prostě s babičkou nekamarádila, protože babička myslela, že Mikeška bude jezevčík číslo dva. Takže od babičky šla k Báře na chatu, ale Bára na chatě nebyla a Mikeška tam dostávala od sousedů mlíčko a vztekala se, že tam je sama, takže nakonec šla Mikeška ke mně a byla tak zoufalá, že si vykousala všechny chlupy na bříšku a všude mně čůrala a taky kadila po kuchyni. Ale společnými silami a asi desetiletým úsilím a láskou se z nás stali super parťáci. Nakonec mám doma asi čtrnácti až patnáctiletou kočičku Mikešku a je to jeden z mých nejlepších přátel.

V písničce „Do tmy“ zpíváš: „Řítíme se do tmy / tou největší rychlostí / co bude dál, to nikdo neví / nejsou žádný mapy / člověk na cestě vidí / bolest a šílený věci / míjíme děravý vraky / už ani nesvítí hvězdy / ale my řítíme se do tmy / řítíme se do tmy / k ledovýmu černýmu srdci / řítíme se do tmy.“ Pokud jde o budoucnost lidstva, jsi člověk naděje, nebo skepse?

Jsem optimista z hlediska budoucnosti světa. Možná lidstvo po nějaké době zmizí. Doufám, že dřív, než zničíme celou přírodu. Ale něco bude dál. Ta písnička zní temně. Rád čtu post-apokalyptické příběhy. Všechno se v nich zjednoduší na touhu přežít. Jsou už jen primární instinkty. V realitě bych nechtěl, aby se to stalo, ale v literatuře to je fajn. Otevřu si Malevil nebo Den trifidů nebo Cestu a hltám to. Jde tam o všechno.

A v tom textu jsem chtěl také říct, že jde o všechno. Není tam „Možná se řítíme do tmy“. My se do ní opravdu řítíme a jedna věc definitivně odpadá: nejistota.

Paradoxní katarze?

Ano, ano, velká katarze. Postava toho textu se dívá do tváře strašákovi a musí s tím nějak naložit.