I díky onomu prolínání různých sfér, ve kterých se pohyboval, zachycuje Karel Hrubý spíš svět, v němž lidé řeší vlastní dilemata a strasti, místo aby se výrazněji uchyloval k dějinným zobecňováním.

Poněkud přeháněje by se zato dalo povědět, že balkánští či vojvodinští vesničané (povýtce mladšího věku), jejichž přirozené životní peklo tu spisovatel neúprosně a zároveň s porozuměním zpodobuje i se sebemrskačským úsilím ho reflektovat, vnímají svůj život jen od pasu dolů a také ho žijí jen od pasu dolů.

I přestože vám Torčík naservíroval víceméně přehlídku beznaděje, cítíte, že postavy chtějí milovat, on nakonec i ten děda prosí za odpuštění a i té upracované matce, kterou sužují migrény, věříte, že svého syna miluje, jen už nechce čelit další „nenormálnosti“, jako jsou jeho homosexualita nebo vztah s „cigánem“.

Jako učebnice psychopatologie malé české rodiny to je působivé, jako vzpomínkové album osmdesátých a devadesátých let s dobře odpozorovanými detaily doby dokumentárně cenné. Jako celek to však postupně jede čím dál více samospádem stereotypů, v kolejnicích, které už známe.