První telefon k nám dorazil někdy v osmdesátých letech. Sluchátko – velkého raka bez známek života – zvedla máma, a poslouchala, jak do něj na druhé straně funí zabiják. Pár vteřin naslouchala. Půl minuty. To už byla doba; ten druhý by měl dávno něco říct. Máma neříkala nic, nezeptala se, komu volá ani jak se jmenuje. Jen poslouchala jeho těžký, mohutný, přerývaný dech. Půl minuty. Minutu. Tři.

Trpělivost přinesla růže. Osoba na druhém konci linky – ať už to byl kdokoli – se konečně vyslovila. Řekla, že se chystá vraždit. A řekla: jen se klidně množ, ale děti ti vezmu; ty, co jsou naživu, i ty, co teprve přijdou. Máma nic neříkala, levou rukou si masírovala břicho. Přijdu si pro ně – slova se prodírala odlivem jeho dechu. Přijdu si pro ně.

Někdo nosí zbraň, někdo zas jiný účes. Vidím to i u nás v ulici; nejrůznější lidé kmitají sem a tam; někdo spěchá do loutkového divadla, jiný zas na Akademii. Každý vědec, který vypadne z kabinky, tvoří jednu tlustou slzu páternosteru.

Brnící, zaneprázdněné tváře nad pečlivě nalakovanými dubovými stoly, se šuplíčky, ampulkami, noži na papír. Poslouchají. Takhle se dokážou hrbit už jenom sloni. I tohle je součástí dekády, dokonce do té míry, že ji to přežije; tihle všichni volně přejdou do té následující, a dokonce tuhle svou bravuru ještě jednou nebo víckrát zopakují – světci na piedestalech svých vratkých židlí provegetují celou jednu éru.

Telefon znovu vyzvání. Tentokrát už je nám šest, mně a dvojčatům. Ve třech se placatíme v nafukovacím bazénku, který zabírá celou plochu pokoje. Nečinně vyčkáváme, co nám naše životy přinesou, až nám nakouknou do oken. Nic se však neděje, telefon zvoní a z bazénu je těžké vylézt, během všech těch let končí každá naše snaha se z něj vyhrabat, proletět ložnicí, vyhrabat se na štokrle, a pokusit se odsud, s napnutím všech svalů vypulírovaných jako malé rourky, dosáhnout na obří sluchátko, neúspěchem. Špicujem uši, a stane se z toho naše nová dovednost. Posloucháme mámu, jak telefonuje. Telefonáty jsou častější, mámin hlas se změní – dneska bych řekl, znetvoří – a my podle něj zanedlouho dokážeme vymalovat vlnovky na pískací hrdla gumových kačen. Jsou dny, kdy nám volá Zodiak.

V tyhle dny se nemění jen mámina tvář. (Můžeme nahlédnout i do hlubin její přirozené nesouměrnosti, před očima nám vykvétá a tence se hloubí předčasnými, třaslavými vráskami, sledujeme její ruce a prsty, její tělo nevidíme, ruce však ano, a pozorujeme, jak jí během jediného dne z prstů i cosi zmizí, její plovací blány se tenčí). Tohle není jen proměna – je to zmizení. Měníme se. Voda na koupání se pomalu vypaří, plast opotřebuje, vypukne škola. Místo dálkových ovladačů penály, místo mastných kříd tužky.

Místo velkých barevných pláten pečlivě linkované sešity, do kterých ohýbáme svá pokroucená písmenka. Psát už umím, ale písmena zatím nedokážu vykreslit tak, jak to po mně chtějí. Píšu, čtu, ale mé změti klikyháků budí u paní učitelek jen pohoršené pohledy. Víc pochopení nenajdu ani dole v jídelně; přistrčí mi zákusek, jako lidé, co vycítili vaše nedostatky.

Doma zvoní telefon i v časech, kdy tam není nikdo, kdo by ho zvedl. Zodiak je netrpělivý. Jak snadno uběhne takové desetiletí. Velké sluchátko vyzvání jako nějaký vyřazený chirurgický nástroj; poskakuje a mrská sebou jako každou středu žáby. (Nenávist ke kabinetům, zkumavkám i úhlopříčkám vypukne naráz).

A pak přijde ta neuvěřitelná chvíle. Jsem doma sám. Nevím, kde jsou ostatní, nejsou nikde. Nevím ani, kolik nás vlastně je. Snad tři nebo čtyři, ale může nás být klidně i osm, občas tu je osm nebo deset lidí, nevím. Teď tu není nikdo. Jsem ve svém pokoji, obklopen nejrůznějším plastem, myslím na domácí úkol, na učitelky, na oběd. Telefon zazvoní. Vím, že je to ten, co může za máminy vrásky, za náš bazének, za tety ve škole. U telefonu je Zodiak. Zvoní, vrže, pomalu, loudavě, rázně, jako štěrk pod pásovými koly. Zvoní telefon, černý rak. Stojím bez hnutí, myslím na to, že vyzvánění musí brzy přestat, ale nepřestává, a čím víc na to myslím, tím delší jsou pauzy, ale zvonění neustává, a když se mi zdá, že další už nepřijde, ozve se znovu. Proběhnu místnostmi, salonkem, sehnu se pod lustrem, otevřu poslední dveře, stoupnu si na stoličku, čekám. Jestli zazvoní znovu, zvednu ho. Ale on už nezazvoní, skončilo to, tak dlouho jsem otálel, že už znovu zazvonit nemůže, určitě neexistuje nikdo, kdo by to zkoušel tak dlouho. Jaké to máme vysoké police na knihy, řeknu, když se rozhlédnu po shnilých větvích. To je ale špinavé okno, šedá ulice. Kam se všichni poděli.
Slezu ze židličky, tedy už už bych z ní slezl, už zvedám levý nárt a hledám parkety, na které mám stoupnout, když se telefon ozve znovu.

Zvednu ho.

Supění. Vzdálený šum letního přístřešku. Motýli. Klece. Psi. Pobřeží s rákosím, ostré, diskrétní světlo zacházejícího slunce. Namáhavý nádech.
Kdo tam, ptám se.
Dýchání.
Ty jsi její syn, viď, řekne nakonec.
Výborně, dodá.
Vím, kde bydlíte.
Vím, kdo jste.
Vím o vás všechno.
Ještě pár týdnů, a přijedu.
Možná že i dřív, zdejší noci už jsou chladné.
U vás je teplo.
Slyšel jsem, že u vás je teplo.
Dokážu si představit, jaké to tam asi je.
Ale radši to neudělám.
Chci to vidět na vlastní oči.