Moje srdce je rozstřílený lazaret, pravil a s protivnou sdílností se pustil do obšírného, místy srozumitelného výkladu: Jeho alkoholismus je prý vodní povahy, podobně jako alkoholismus Poeův, a to se všemi důsledky. Všechna voda na světě je odpadní voda, všechny bystřiny pění výkaly, všechna jezera jsou ve skutečnosti morovými mokřady. Dům Usherů se v souladu s tímto duševním nastavením zcela přirozeně potápí do samé podstaty hmoty, do kalové laguny v krajině věčných jedovatých hlh, pardon mlh. Proti tomuto zhoubnému modelu staví Gaston Bachelard záviděníhodný živel ohňového, třeskutého pijáctví. Pro něj zapovězená komnata! V hlavě ohňového násosky se pořádají večírky s divoženkami, v měsidlech a bowlích tancuje na hladině silného punče modrý plamen, běžnými rekvizitami prožívání jsou salamandři a veřejně prospěšní kouzelníci. Jako vzor a génius alkoholu ohně bývá uváděn Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, už rozmach toho jména stačí, abychom se my, ponuří bažináři, zalkli závistí, ostatně kdo ví, jak se jmenoval, než se napil. Teď si nevzpomíná, jestli se taky upil k smrti, vyloučené to není, pokud ano, byla to šťastná smrt, v zásadě lechtivá anekdota, v níž barvami planoucí veselý papoušek jednou omylem vytasil špatnou planetu. Podle lékařů, pokračoval básník, prý navíc trpím vzácnou formou paranoie. To je omyl, netrpím, svůj raritní stihomam miluju! Do pocitů pronásledování jej vrhají i ty nejnevinnější podněty, například letmý pohled na rozehranou šachovou partii, do které mu přece pranic není, vždyť šachy vůbec nehraje… Na léčení a vůbec do blázince ho prý dostala láska. Láska a poměry v zemi. V literárním provozu. Jeho návrhy, ať milostné nebo literární, byly vždy bez výjimky nemilosrdně zamítnuty, zardoušeny. Celý život se pokoušel správně milovat a dobře psát, ale nemělo to být. Jako milovník nemohl objektu svého citu nic nabídnout. Ani sebe ne, ne bez pocitu hluboké hanby. Postrádá totiž jakékoli občanské povolání, přesněji řečeno chybí mu výdělečné, provozní zařazení. Být jen básníkem je otřesné. Neschopnost udělat ze sebe dva lidi, tedy především toho prvního, který by docházel smířeně, ba s chutí do zaměstnání a odevzdával svou mzdu tomu druhému, aby tento mohl přemýšlet a žít, tuto neschopnost nikdy neprolomil. Každý básník v této zemi se může pochlubit, vykázat nějakou vhodnou živobytnou kvalifikací, on nikoli. Být jenom básníkem je subjektivně pohroma a objektivně lhostejná, kuriózní groteska. Většinu života se stydí za to, že není jen dělník, jen provozní ředitel. Až konečně umře, bude jen mrtvola a tak dojde poprvé v jeho životě k sjednocení žalostných a ve své oddělenosti trýznivě neživotných částí, krása a dobro se konečně ujmou své vlády. Milénium, vyslovil zasněně. Ale to je při jeho nevšedním, protivném, nepřátelském tělesném zdraví pouze vzdálený sen. Mezi ostatní účastníky literárního provozu nikdy nezapadl. Vždy jen z povzdálí trpce a závistivě přihlížel, jak si tito borci s úsměvem, který dokonce ani nepředstírají, tu a tam odskočí ze svých veselých nebo smutných, v každém případě však zajištěných existencí, zveřejní své dobré nebo špatné, v každém případě však poučené verše, aby se následně znovu ponořili do práce na svých úspěšných, případně zhudlařených, nicméně reálných, funkčních životech. On si žel nemá odkud odskočit. K tomu básnické festivaly, veřejná čtení, kam veřejnost nepřijde, stipendijní pobyty a ligové soutěže! Jen klid, snažně vás prosím, nechcete se napít vody? Básník se poněkud upokojil, aby dal najevo, že vodu nepotřebuje, ale pokračoval. Nikdo nemůže tvrdit, že jsem se práci vyhýbal, jsou zde ostatně, jak se strašidelně říká, zápočtové listy. Ale musím říci, že do každého svého zaměstnání jsem docházel nedobrovolně, vlekl se tam jako na nucené práce a nechápavě záviděl lidem, kteří směnu začínali s úsměvem a končili s klidem, aby ve volném čase přehodili výhybku a věnovali se sobě. Ti žili nevědomky opravdu hygienicky, na rozdíl ode mne, zabředával hloub a hloub do svých doznání básník. Rašeliniště, slatiniště, mokřad. Prací, kterou vykonával, se nedokázal jaksepatří zaujmout, protože mu v hlavě a srdci nepřetržitě rejdily přeludy možných veršů a z nich sestavených knih, avšak realizaci těchto přeludů se ve volném čase věnovat nemohl, zcela pohlcen vidinou další, hrozivě a s duněním se blížící prózy pracovního dne. Z přeludů a vidin, jak vidno, nevytáhl paty. Když nakonec sebral odvahu a ze zaměstnání vystoupil, situace se ještě zhoršila, neboť pokud do práce nastupoval jako do solných dolů, na půdu úřadu práce a jiných spřažených úřadů určených k trestání nezaměstnaných vstupoval jako do olověných komor. Tyto úřady vnímal prý s nezvladatelnou štítivostí jako popraviště, kde vládne bezděčný, nevinný sadismus neosobní papírové moci a kde mu byl periodicky jednou do měsíce upraven trest smrti na doživotí. V Německu prý ve 30. letech fungoval dokonce Amt schönheit der Arbeit, úřad krásy práce, což skurilní povahu těchto institucí a institucí vůbec podle něj pádně, i když bezmocně ilustruje. No nic. Navzdory všem protivenstvím a ústrkům nakonec, po letech i před sebou samým pečlivě utajené myšlenkové práce, přece jen něco dokázal, ale něco přesně opačného, než po něm žádaly solné doly společnosti výměnou za chleba. Vydal knihu, vstoupil do literatury a to byl konec, který se neskončil do dneška. Literární provoz, i ten na úrovni, je, jak s údivem zjistil, jen podřadné, malomalomaloburžoazní, dětinské, inertní, vúdúistické divadlo, kam svět nesmí. Všechna ta literární setkání, ve skutečnosti večírky kolektivního solipsismu, pořádané bezpečně zaměstnanými výletníky do poezie nikoli pro veřejnost, nýbrž pro bezpečně zaměstnané, případně penzionované výletníky tamtéž, skýtají otřesnou, útrpnou podívanou. Člověk, který tam vstoupí poprvé se dlouho nemůže zbavit dojmu, že zabloudil do představení, které potají sehrávají šatnářky a kulisáci ve chvíli, kdy kompetentní herci odešli do baru. I odcházel do baru za nimi, aby je ani tam nenašel. Nehledal bys mě, kdybys mě nebyl našel, říká Bunin a flaška rumu… Proti své vůli musí uznat, že mezi literáty uvězněnými v jejich dost tísnivém skleníkovém biotopu panuje při vší řevnivosti a nevyhnutelném autorsko-nakladatelském darwinismu rovněž pozoruhodná, nečekaná solidarita. Nevychází z údivu, když mu sem, do blázince, dorazí čas od času soustrastný balíček od osoby, jejíž jméno zná pouze z obalu knihy, kterou nečetl. Tyto zásilky jej hluboce dojímají, dokud jej hluboce nezklame jejich obsah. Jsem nevděčný hajzl, no a co, osopil se na mne. Tito andělští kolegové mu zhusta posílali komodity, o které nestál a nad kterými zajásal jen z pocitu, že je pocit vděčnosti namístě a že jeho reakci sleduje Bůh. Bylo to utrpení, když nacházel v balíčcích čokoládu v době, kdy vášnivě kouřil a naopak cigarety nyní, kdy už o tabák nestojí. Dobrá, dobrá, uznávám, podstatné je gesto a to je bez výjimky krásné, i když třeba staví lešení kolem budovy, která se už sesunula k zemi. Literáti jsou vesměs slušní, štědří, nápomocní lidé a krása jejich solidárních aktů vynikne právě tehdy, když si uvědomíme, že i tomuto světu literatury, jako každému světu, vládne plecitý ďábel. Vrch má i zde, jako v každém odvětví, kde zakázku získají jen ti nejprotřelejší šíbři, nelítostná konkurence. Nejstrašidelnější jsou výběrová řízení při udílení cen a tvůrčích, stipendijních pobytů. Zatímco nad festivaly a veřejnými čteními můžeme jako nad poněkud groteskním teambuildingem povýšeně ohrnout nos, v těchto soutěžích už se hraje naostro, na ostří soustružnického nože. Vaudevillové castingy! Nebudu se pouštět do podrobností, řekl, protože bych si je ve své tvůrčí zlosti musel vybásnit a při své tvůrčí ješitnosti přelakovat těmi nejjedovatějšími barvami a pak bych toho třeba ke všemu ani nelitoval. Řeknu jen tolik, že mě osobně moje krajní nezkušenost a zelenáčství v zadávání stipendijních projektů předem vyřadily ze hry. Dovolil jsem si ve svém zadání uvést, že hodlám během tvůrčího pobytu napsat knihu! Komise pukla smíchem vedví, nejel jsem nikam. Nemohl jsem tehdy přirozeně vědět, jak naprosto se můj záměr míjí se skutečnými cíli těchto beneficií. Představa, že by někdo z frekventantů družebního zájezdu zatoužil za jejich peníze psát, taková představa leká stipendijní výbor ze všeho nejvíc. Literát hostující země má za úkol družit se s literáty hostitelské země, tečka. Cokoli nad rámec této povinnosti vyjma krátkého referátu, který nikdo nečte a kde šťastlivec shrne, zda a do jaké míry se utužily spiklenecké, esoterické vazby mezi kulturními národy, je prudce nežádoucí. Na tuto zasvěceneckou hru prý ve své sebevražedné naivitě nemohl přistoupit a to byl další konec… Ne, nechtěl se vzdát. Bál se nemít a k tomu navíc nebýt. Dlouho si ze všech sil odmítal připustit svůj útlum krát krizi krát debakl, posvátné ticho ve vykřičeném domě. Časem ale přeci musel uznat, že samotná ctižádost psát, tvořit, byla jeho životním omylem vedoucím neomylně k životu někde pod mostem a smrti někde u plotu… Zakotvil v blázinci. Psát už nehodlá. Vůbec toho hodlá už jen velmi málo. Jediné, z čeho má opravdový strach, je vyléčení. Bývá strachy bez sebe z představy dne, kdy jej s úsměvem a dojatě jako zdravého jedince předhodí světu výroby. Jistě chápete, poznamenal, jak mi je a jak nahlížím na léčbu, na smysl terapeutické práce. Co jiného je každý lékař než pasák pracovník agentur a továren? Lékař ve své dílně-ordinaci nedělá s pacienty nic jiného, než že je kalibruje jako dílenské nástroje. Každý den navrátí kapitálu tolik a tolik výrobních prostředků, to je celé. Vyléčí vás ne proto, abyste byl zdravý, ale proto, abyste byl opět s to zvesela nakráčet do rafinérie nebo zinkovny. Připomněl jsem mu, že jsou na světě i jiné druhy výdělečné činnosti než práce v průmyslu. Zeptal se, jestli jsem nespadnul z hrušky. Přežily už jen zinkovny, povzdechl si. Namítl jsem, že znám lidi, kteří udělali vědeckou kariéru, vyučovali na školách, věnovali se archeologii, jiní úspěšně profesně rostou v okrasném a zoologickém zahradnictví, kadeřnictví, metařství a technickém služebnictví vůbec, atakdále. Všechno subdodavatelé zinkovny, pevně prohlásil básník. Nebo chcete-li velkého, univerzálního solivaru, upřesnil. Aha, takže metafora. Dost se mi ulevilo. Žádná metafora, miláčku, naopak! Všechna vámi jmenovaná zaměstnání, to jsou právě ty lstivé metafory pro společné dílo zkázy. Nebo naopak záchrany, což je ovšem pro pozorovatele, jenž se nachází pod věcí, jedno a totéž… To je zhruba všechno, co jsem vám nechtěl říct. Teď ať mě třeba pohltí zinkovna. Ano. To je všechno, můj život je dutý, zakončil. Bezohledně, významně jsem se díval směrem ke dveřím pokoje. Nevěnoval mému gestu pozornost, kterou zasluhovala. Zmínil jste, že vás do blázince dostala literatura a láska, připomněl jsem mu neopatrně, protože jestliže jsem celou dobu přemýšlel nad tím, jak se ho zbavit, pak právě tahle poznámka byla kardinální chybou. Na druhou stranu, nechat si ujít příležitost vyslechnout výklad o tom, jak někomu láska zničila život, všechny ty privátní, choulostivé detaily, to každý nedokáže. Nechtěl jsem už slyšet ani slovo, ale přirozený, zdravý sadismus se ozval a byl v tu chvíli silnější než já. Básník se odmlčel skutečně jen na okamžik, jen aby synchronizoval a s novou vervou roztočil svůj šlejf: Lásku prý neumí, vždycky v ní propadal. Reparáty nebyly k ničemu. Na vině bylo přirozeně jeho záškoláctví, čili nemístný ostych. Ušlo mu, že první, telecí milostná vzplanutí je třeba chápat a provozovat jako kolektivní sport, a to ho diskvalifikovalo. Nezávazné hromadné hlazení po srsti maskované dospěláckými sprostotami mu bylo proti srsti. Takzvaný milostný cit je vůbec paradoxní afekt a on co nejrozhodněji vystupuje proti všude a stále omílanému tvrzení, že láska slouží rozmnožování, že ho podporuje. Co se jeho týče, s touto školometskou pitomostí se nemůže ztotožnit. K onomu slavnému udržení rodu, neřkuli druhu u něj sloužil ještě tak chlast, ale rozhodně ne láska. Protože se vždycky cítil sám proti celému světu, chápal, pochopitelně mylně, partnerství muže a ženy jako bezpodmínečné, úzké spojenectví, spásnou alianci pro svět, to znamená proti všem osám zla ve světě, od přirozené úzkosti ze života, přes minová pole reklamních kampaní, vražedné úklady výhodných úvěrů, hrůzy pracovní povinnosti až k naléhavým svodům dobrovolné smrti. Čili přepjatost, které ženy, o které křečovitě usiloval, nemohly rozumět. Kdyby byl homosexuál, ušetřil by si mnohá protivenství. Ale ani homosexualita už dnes tolik netáhne, sláva teplých coming-outů je minulostí. Po normálním gayovi fena neštěkne. Takhle transgender, to je dneska živnost, to je kasacink… Být bez ženy pro něj opravdu neznamenalo být takřečeně svobodný a bez závazků, nýbrž, jak se říká mnohem významuplněji, bez vztahu byl single jako atom hnoje v cisterně parfému a do své singularity se také zhroutil. Smrděl svými světonázory kam přišel. Mít v průkazu totožnosti v rubrice stav slovo svobodný pro něj značilo pouze svobodu rozhodnutí včas skoncovat se životem. S takovými nápady se ovšem není co divit, že z každé své milostné kampaně odcházel z bžundou, že metoda pokusu a omylu se vezla po linii pokus a omyl, omyl a omyl, omyl a konec. Opětovaná láska je pro želvího samce jako on limitní pojem, rozumí se limitní k nule. Svůj náměsíčný přístup k ženám neumí změnit, tudíž se selhání a zklamání nevyhnutelně opakuje jako deziluze z předvolebních slibů. Nechá se vždy znovu nepoučitelně polapit ideou divizny a neprohlédne, že jde o vyzobanou slunečnici. Jaký div, že se to vždycky potopí jako atlantýda… Uprostřed marné, neopětované zamilovanosti nastane okamžik, kdy si nejprve uvědomí a pak nahlas řekne tohle je konec, zazní to jako konečný rozsudek. Ta slova si potom opakuje i pět, sedm let. Tohle je konec, tohle je konec a konec nikde. Až do další posvátné krávy, jejíž přelud vytlačí ten předcházející. Je to život v betonových botách na dně Máchova jezera. Naopak zoufalému, ale šťastně zamilovanému muži přináší prý pouhé pomyšlení na milovanou ženu úlevu v neutuchajícím, válečném, zákopovém běsnění obklíčeného, o holé přežití nevolníka zápasícího vědomí… Často ovšem totéž pomyšlení ono běsnění naopak vyvolává… Musíme si zachovat srdce, protože nás celý život obelhává. Mozek je naopak granát, který je radno včas odvrhnout, vrhnout mezi přibližující se hordy přátel, než nás pohltí jeho bílý, kryogenní plamen. Ale to se nestává. Bezpodmínečná zamilovanost patří mezi veteš 19. století. Máme na výběr: Buď vřelé přátelství na okraji bludiště, nebo přímočará mrdačka ve skříni… Býváme pak útrpnými svědky trapného nesouladu. Většina našich princezen kupodivu nadále vyžaduje v procesu svádění romantizérský prvek lyrického blábolení, ačkoli se samy instinktivně nabízejí jako zvlhlé, podřadné řezivo. Takový stav věci ovšem činí z milostného kolbiště ideální pole pro zaumné rejdy proškolených bohémů-bohemistů, kteří si ze svých vysokých učení odnesli zápočet nejen z intuice, ale i z instinktu. Mě osobně v poezii zajímají už jen autoři, kteří to nevydrželi, kteří se buďto zbláznili nebo zabili, míním vlastní rukou!, protože ti, o kterých se se směšnou pietou říká, že tragicky zahynuli, přišli téměř bez výjimky o život právě během svých lehkomyslných, zlovolných, promiskuitních rejdů. Jsou to sice kecy, nesmysly, co vám tady kážu, ale vidím, že to s vámi nic nedělá, tak co. Už jsme nesmyslům natolik uvykli, že nás ani nepobaví, ani nerozčílí, natož aby rozplakaly. Nanejvýš nesmysly odmítáme, čímž jim ovšem ubližujeme, a tím právě vydražďujeme k ještě zavilejší nesmyslnosti. Ale copak my: Už naši dědové – ne, zarazil se náhle, promiňte, že do toho komplotu namáčím vás a vaše předky, to je přirozeně další nesmysl. Vás nudím, sebe obelhávám a trestuhodně obcházím to, oč jedině jde! Zakecal jsem se, abych nemusel s pravdou ven. Pravda, ta důležitá, stěžejní pravda je totiž jinde, pravda jaksepatří trapná a bolavá. Už se jí dál nemohu vyhýbat! Takže poslyšte – zapomeňte všechno, co jsem vám tu tlačil do hlavy, všechen ten sentimentální šmorn o básnickém zápase a protivenstvích zlého světa. Ve skutečnosti jsem nikdy v životě nebyl ani tím, co jsem se domníval chtít být já, totiž umělcem a myslitelem, ani tím, co ze mě chtěli mít rodiče, přičemž každý z nich chtěl něco úplně jiného. Matka se bůhvíproč domnívala, že jsem výjimečné dítě a vedla mne tedy k tomu, abych se vzdělával a vyšvihnul. Otec instinktivně vycítil, že se hodím leda do válcovny plechů a mezi prosťáčky jako on, ale ani on, omájen mou zdánlivou genialitou, a které dítě už nepůsobí v očích rodičů geniálně, nevylučoval možnost, že bych se mohl vyšvihnout, udělat takříkajíc díru do světa, a tedy včas nezasáhl. Mezi svými vrstevníky jsem tíhnul k dětem z proletářských rodin, slastně nasávaje pokleslé mravy a způsoby řeči i myšlení, ale matka ve své ctižádosti mít ze mě někoho tato kamarádství všemi prostředky narušovala, ničila a manipulovala mne do prostředí lepších rodin, v jejichž ovzduší jsem se pak musel naučit dýchat jen násilím na své přirozenosti. Naučil jsem se to, ale nebyla to pravda. Vždycky jsem se ve společnosti těchto lepších přátel cítil nepřirozeně a musel se nepřetržitě hlídat, aby oni ani jejich snobští rodiče neodhalili mou pravou tvář, tvář rozeného proletáře po otci. Byl to zfalšovaný životní rozběh, který svou lživou a namáhavou ponurostí proniknul celou bytost nejistého dítěte. Nedokázal jsem se se svou rolí perspektivního člověka ztotožnit, ale ani ji odmítnout. A tak jsem se v životě pochopitelně nevyšvihnul, ale vymknul. Na pomyslnou zeď, jež mne dělila od ráje lepšího společenského postavení, jsem se byl s to vyšvihnout jen jednou nohou, tu druhou už jsem nahoru nedostal, abych mohl z jejího hřebene seskočit na druhou stranu. Zůstal jsem na té zdi nedůstojně viset a nenašel se nikdo, kdo by mi pomohl buď nahoru, abych zeď překonal, nebo naopak dolů, aby mi jako neposlušnému děcku naplácal na holou a poslal mě zpátky tam, kam bezesporu patřím, mezi sobě rovné prosté lidi, do bezvýznamného, jednoduchého štěstí proletariátu. Dopadlo to jak to dopadnout muselo. Školy jsem nedokončil a z továren mám hrůzu. Nikde nejsem doma, nikde se necítím přirozeně, patřičně, na svém místě, ve svém živlu. Z Dolního Dělníkova jsem odešel, ale cestou do Horních Profesorovic jsem zabloudil v mlze. Nikde nejsem doma, opakoval tvrdě. Jenom v prdeli, tam ano, v hajzlu, panáčku… Namítl jsem, že se mi jeho příkrý odsudek vlastního života jeví poněkud nadsazený, vždyť přece ať je tomu jakkoli, vytvořil respektované, kritikou i čtenářstvem přijaté dílo. Řekl, že tenhle fakt vůbec nic neznamená. Dobře básnit prý umí od přírody všichni lidé, jen je prostě nenapadne obětovat básnění a vůbec umění svůj čas. Jsou natolik zavaleni, pohlceni jinou prací a skutečnými radostmi a strastmi života, že to jednoduše nezkusí. Kdyby to zkusili, zjistili by, že to umí výborně a strčili by všechny ty zázračné bohemisty s jejich proškolenými sterilitami do kapsy. Vypálili by jim příslovečný rybník. Vůbec všichni uznávaní umělci by se mohli jít utopit do vypáleného rybníka, neboť s malováním, hudbou, zpěvem se to má stejně… Podíval se hodinky, které neměl a zaútočil na mě zlostným, nesmířeným úsměvem. Zdržel jsem vás od práce na vašem vlastním bezdomovectví, řekl smutně. Nedělejte to, zaprosil téměř něžně, nechoďte tam, vraťte se domů. Já už jdu, uzavřel. A skutečně. Aniž jsem ho musel důtklivě vyzvat, aby konečně odprejsknul, bez dalšího se sám sebral a odprejsknul z místnosti jak glazura z hrnce –