Lucie Faulerová

Barulka

A pak je zas dlouho jen tma, co mě nutí bdít, i když občas mě tak vyčerpá, že se propadnu do snů, kde je všechno obráceně, kde jsem já ta, co spadla ze střechy, a Barulka se mnou stojí před zrcadlem a říká – vidíš?

Beletrie – Próza
revue Ravt 4/2018

Když je noc a já mám zhasnuto a kolem našeho domu projede auto, zasvítí mi jeho reflektory do okna a roztočí mě po pokoji.

Roztočí všechny věci v mém pokoji, stůl a postel a židli a skříň. Ale já sleduju pokaždé jenom sebe. Ode zdi ke zdi.

A když za autem jede další, roztočí mě taky po pokoji. A když za ním jede ještě jedno, roztočí mě taky. Jenže tři auta za sebou projedou málokdy. Ale když přece jenom, sleduju, jak se můj stín honí za stínem před sebou a jak ho stíhá ten další za ním. A někdy chci natáhnout ruku a zkřivit ji do pařátu, co chňape do dálky před sebe, a chci ji chytit – tu před sebou, co chytá tu před sebou, co chytá tu před sebou. A ty stíny pak, jeden po druhém za běhu postupně blednou, to jak se reflektory auta vzdalují od mého okna.

A nejvíc mě mrzí, že tak strašně brzo všechny stíny vyblednou. A že v pokoji pak zůstane ta ještě strašnější tma. A mně se chce brečet, protože se téhle tmy bojím. Bojím se, že nenechala všechno kolem mě zmizet jen jako, ale že to udělala doopravdy, že není nic vidět, protože všechno, stůl a postel a židli a skříň, prostě všechno, sežrala.

A potom – nevím kdy, ale vím, že ne v tu chvíli, kdy mám strach – potom si nikdy nemůžu vzpomenout, jestli, když se moje stíny prohání po pokoji, jestli tu ruku opravdu natahuju a křivím do pařátu a chňapu do dálky před sebe, nebo ne. A myslím na to, že příště si to musím s tím chňapáním zapamatovat. Musím si to s tím chňapáním zapamatovat!

A někdy stojím vedle Barulky před zrcadlem. Vypadá stejně jako já. Barulka je můj nejoblíbenější člověk, asi proto, že jsme se narodily z jednoho vejce. Když jsou lidi z jednoho vejce, je to vždycky jiný, než když má člověk celé jedno vejce jenom pro sebe.

Někdy stojíme spolu před zrcadlem. Vidíš? Jsme pořád úplně stejný, říkám jí a ptám se v duchu na to, jestli se poznává, jestli ví, že se dívá do zrcadla, jestli ví, že vedle ní někdo stojí, a jestli ví, že ten někdo jsem já. A jestli ví, že ta vedle mě je ona.

Pamatuju si, jak jsme naposledy s Barulkou slavily narozeniny. Máma upekla velký dort a na něm byly dvě svíčky, každá pro jednu. A děda si z nás dělal srandu, že je nám dohromady padesát a že už mu šlapeme na paty. Myslím na to, jestli Barulka ví, že nám před týdnem bylo osmadvacet, a přitom jí říkám – vidíš? jsme pořád úplně stejný, a sleduju její tvář, jestli se – třeba jen maličko – pohne, jestli po ní přejede úsměv, třeba jen krátký záblesk nebo aspoň stín nějaký emoce, jestli se pohnou její rty nebo jestli zamrká v jiným rytmu, jestli vztáhne ruku k zrcadlu, zkřiví ji do pařátu a chňapne jí před sebe, aby chytila svůj odraz.

Ale Barulka nikdy nic neudělá.

A někdy mi do pokoje vtrhne vůně nebo zvuk nebo se mi oči zaseknou na důvěrně známé věci. Někdy mě ta vůně nebo zvuk nebo věc jedním tahem vyrvou z tady a teď a mrsknou se mnou do jinam a jindy a odtamtud zase do jinam a jindy. A znovu a znovu. Jako by mě ta tma tady v mém pokoji sežrala, jako by v posteli nechala ležet jenom schránu, ale obsah schlamstla a rozplivala po zdech, a přitom si, jak se jí zlíbí, vybírala, co vyplivne ven. Co jsem úplně od začátku a co jsem až do konce. Schránu nechává jako diváka a ze zdí si napne promítací plátno a místo stínů po nich běží filmový pás, vzpomínka za vzpomínkou, a jedna se sápe po té před sebou, která se sápe po té před sebou, která se sápe po té před sebou.

Jako když se z kuchyně linula vůně čerstvě upečené bábovky. A v tu chvíli se skláním s Barulkou před troubou, odraz dvou dívčích hlav ve dvířkách, uvnitř nasvícený plech s borůvkovým koláčem. Táta kdesi za mnou říká – tady to voní! už to je? A máma – to se zeptej holek. Barulka tvrdí, že ještě ne, já že už jo, přetahujeme se, dokud se neozve tátovo alenotak, holky, a dokud se ve dvířkách trouby neobjeví třetí hlava, nádherná hlava mojí mámy, a nepotvrdí, že už to vážně je. Jenže to už chňapka na mojí ruce bledne a mění se v lepidlo, já sedím na zemi v obýváku a s Barulkou vyrábíme papírový řetěz na Vánoce. Podává mi proužky barevných papírů, modrý a červený a žlutý a zelený a hnědý a nikdy ne černý, a já provlékám proužek kolečkem a slepuju jeho konce k sobě a ukazuju Barulce, jak mi prsty nejdou od sebe a ona se směje a pak zkoušíme slepit naše prsty navzájem, slepit se k sobě. Jenže to už na prstech nemáme lepidlo, ale hnědou barvu ze šťávy pampelišek, protože z nich pleteme věnce na dědově zahradě. Dáváme mu je pak na hlavu a on si hraje na to, že je víla, a táta nás spolu fotí. A máma nám pak drhne ruce v lavoru s horkou vodou, protože ta hnědá nejde vůbec dolů, vykřiknu – au, horký! Ale to už nekřičím kvůli horké vodě, ale kvůli vařícímu kakau a schrána poslouchá vlastní hlas, ten, co vyblednul, i ten, co se přihnal na jeho místo. A Barulka se kaboní a prská – fůj, škraloup, tak mi ho dej – natahuju se k jejímu hrnku se lžičkou v ruce. – Blé! – Ty seš blé! – Alenotak, holky… Holky! Holky!! – křičí táta a naše hlavy, moje a Barulčina, sebou trhnou, když na něj shlédneme ze střechy. A Barulčiny oči trčí ze tmy a točí se ve tmě, dokud nevyblednou a nezmizí.

A všechny ty vzpomínky vypadají tak, jak je znám, tak, jak jsem je už jednou viděla. Proto v nich nikde na zdech nejsem, ani můj stín, ale i tak chci zvednout ruku a zkřivit ji do pařátu a chňapnout daleko před sebe a dotknout se některé z nich, dotknout se jí dřív, než vybledne a zmizí.

A pak je zas dlouho jen tma, co mě nutí bdít, i když občas mě tak vyčerpá, že se propadnu do snů, kde je všechno obráceně, kde jsem já ta, co spadla ze střechy, a Barulka se mnou stojí před zrcadlem a říká – vidíš? jsme pořád úplně stejný. A já jsem ta, co neříká nic a ani se neusměje a ani v jiném rytmu nezamrká, ale přitom myslím na to, jestli Barulka ví, že ona je ta, jejíž rty se pohybují, a já jsem ta, co spadla ze střechy a zůstala z ní jen schrána.

Ta tma někdy trvá ode zdi ke zdi.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lucie Faulerová

    (1989), prozaička. Vystudovala bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde je v současné době doktorandkou oboru Teorie literatury. Věnuje se dramaturgii kulturních akcí a produkčně se podílí na projektech české konceptuální umělkyně ...
    Profil

Souvisí