Slyšela jsem to tolikrát, v tolika různých obměnách, že mě vlastně udivuje, jak mě ještě pořád podobné věty dokáží rozčilovat. „Měli se lépe učit.“ „Kdyby se víc snažili, tak netřou bídu s nouzí.“ „Stačí chtít a něco dělat, je to otázka volby.“ I když se mi zdá, že podobně povýšený pohled na pracující třídu sdílí přeci jen už méně lidí než před pár lety, vždycky mě znovu popadne vztek, když se s podobnými moudry setkám. Většinou se do hádky nepouštím, protože ani nevím, kde začít. Rozporovat jeden nesmysl je často obtížné, rozporovat ale tvrzení, které je spletencem přesvědčení, za nimiž stojí zejména neschopnost dohlédnout dál než na špič­ku vlastního nosu, je vlastně nemožné.

Manuální práce je na jednu stranu předmětem jistého obdivu, když třeba někdo umí se dřevem, ale na druhou stranu předmětem jistého pohrdání, když se jedná o práci takzvaně nekvalifikovanou. Už samo slovo „nekvalifikovaná“ ukazuje sdílenou představu, že k tomu, aby takovou práci člověk dělal, není třeba žádná speciální dovednost, že se takové práci člověk vlastně ani nemusí učit a že ji může dělat každý. To je zcela v rozporu s realitou. I lidé, kteří pracují v továrně u pásu, musejí mít k takové práci předpoklady. Kromě zručnosti a schopnosti pracovat fyzicky mnoho hodin vyžaduje úplně každá práce ještě celou řadu dovedností a naučených postupů. To je také důvod, proč nemůže majitel továrny propustit najednou všechny své zaměstnance a nahradit je jinými. Scházeli by mu tam lidé, kteří se během let naučili celou řadu postupů, díky kterým mohl provoz v továrně fungovat. Každý neumí všechno, ale skoro každý umí něco, a dohromady tak díky znalostem a schopnostem dělníků může fungovat výroba. Třeba proto, že výroba běží také díky strojům, kterým je třeba rozumět, které se různě rozbíjejí, nefungují, jak mají, potřebují náležité opravy. Je to svým způsobem také kvalifikace, byť většinou nevadí, že odejde jeden člověk, kterého nahradí někdo jiný a ostatní ho zaučí. Ale není to tak, že každý člověk je nahraditelný kýmkoliv, proto také dobrý mistr sleduje, co komu jde, a podle toho pak rozděluje práci a předává kompetence.

Globální nahraditelnost

To, že některé práce nazýváme nekvalifikovanými, nás vede k akceptaci toho, že jsou tito lidé špatně placení. Přitom rozdíl ve mzdách netvoří ani zdaleka míra kvalifikace ani užitečnost a potřebnost vykonávané práce, a dokonce ani to, jestli je takových pracovníků dostatek, anebo nedostatek. To si můžeme ukázat třeba na příkladu lékařů a zdravotních sester, kteří dělají navýsost užitečnou a bezesporu velmi kvalifikovanou práci. Jejich nedostatek, způsobený hlavně tím, že jezdí pracovat do zahraničí, protože v Česku mají nízké příjmy, společnost rozhodně neřešila tím, že by jim platy radikálně zvýšila. Podobný příklad jsou i učitelé, kteří vzdělávají naše děti. Lékař, který pracuje v Motole, má i po dvaceti letech praxe méně než dělník ve Škodovce. Učitelé jsou na tom ještě mnohem hůř. Vysvětlení je prosté: ve Škodovce jsou silné odbory, které si uměly vyjednat dobré pracovní podmínky.

Tíživý nedostatek „nekvalifikované“ pracovní síly v posledních letech ekonomické konjuktury nevedl k tomu, že by se v továrnách a dalších provozech nějak radikálně zvyšovaly mzdy. Ty se zvyšovaly právě tam, kde byly silné odbory nebo osvícené vedení, a pak se (o dost méně) díky tomu zvyšovalo i jinde. Rozdíly ve mzdách jsou tedy propastné a nelze říct, že nekvalifikovaná práce je méně placená než kvalifikovaná. Přestože zaměstnavatelé celé roky plakali, že nemají dost lidí, a snažili se přivézt co nejvíce pracovníků z co největších dálek, aby je mohli lépe vykořisťovat, nereagovala většina z nich zvýšením mezd nebo nabídkou dalších benefitů a dobrých pracovních podmínek.

Píšou mi už několik let lidé, kteří v takových továrnách pracují. Jedním ze zásadních porušování zákoníku práce je pořád tlak na přesčasy, ať už placené, nebo neplacené. Odmítnout není snadné, protože na zaměstnance je vyvíjen i psychologický nátlak a jeho neochota trávit v práci třeba dvanáct hodin nebo i více je vykládána jako lenost a nekolegialita. Když se k tomu připočte cesta z práce a do práce, nezbyde přitom takovým zaměstnancům ze života nic. Přemíra zahraničních zaměstnanců vede ke snižování standardů, protože lidé sem ze zahraničí přijíždějí proto, aby si co nejrychleji vydělali co nejvíce peněz. A chtějí pracovat co nejvíc hodin. V globalizovaném světě plném strukturální nerovnosti se najde vždycky dost lidí ochotných odjet do jiné země a pracovat tam do úmoru. A třeba se i upracovat k smrti, aby uživili své rodiny, které nechali doma. Příběhy lidí, kteří odjeli z Rumunska nebo Ukrajiny, jsou často srdcervoucí. Ti lidé často zanechali v zemích původu své děti nebo jiné blízké příbuzné, kterým posílají peníze a které už dlouho neviděli. Po večerech si s nimi telefonují a doufají, že jednou vydělají dost, aby se měli lépe. Příběhy lidí z Mongolska nebo Vietnamu budou podobné, ale přes jazykovou bariéru jsem se s nimi nikdy neseznámila. O to víc jsou ale lidé z Asie vystaveni v našich podmínkách vykořisťování. Vzhledem k jazykové a kulturní bariéře a malé možnosti vrátit se v případě potíží zpátky do vlasti jsou mnohem snáze manipulovatelní. To je ostat­ně důvod, proč tolik zaměstnavatelů preferuje právě tyto pracovníky. Aby si nestěžovali, aby se nedomluvili, aby jen poslušně pracovali.

Pracovní podmínky jsou jen jedny, a když se místní odbory dostatečně nezabývají situací zahraničních dělníků, dopadá to pak i na tuzemské zaměstnance. Ideální řešení by samozřejmě bylo, kdyby si zahraniční dělníci vydělali dost během osmihodinové pracovní doby. Tolik, aby netoužili ničit svá těla do úmoru. Zaměstnavatelé jejich přítomnosti samozřejmě zneužívají a říkají svým zaměstnancům: „Jen si jděte, však my vás můžeme hned nahradit.“

Nadvláda rouškami

Dalším obvyklým porušováním pracovních podmínek jsou nedostatečné přestávky k práci. Když se to napíše, zní to jako fráze ze zákoníku práce. Ale stát někde a nemoct se pořádně ani poškrábat nebo vysmrkat, natož si třeba odběhnout na záchod, když potřebuju, je týrání. Ještě méně srozumitelné pro lidi, kteří nemají zkušenost z továren, je žehrání na špatnou bezpečnost práce a nedostatek ochranných pomůcek. V realitě práce u pásu, kde může třeba nedostatečné oblečení znamenat promrznutí a špatná bezpečnost práce úrazy s následky, teprve nabývají tato slova hluboký smysl. V neposlední řadě pak je otázka, v tuto chvíli navýsost aktuál­ní, práce při nemoci. Finty, jak nutit zaměstnance, aby chodili do práce, i když jsou nemocní, jsou velmi různorodé. K jedné velmi rozšířené patří odměny, které dostáváte pouze v případě, že jste ten měsíc nebyli na nemocenské. A když tu odměnu v řádu několika tisíc nedostanete, propadne se vaše mzda tak nízko, že vás to ohrozí existenčně. Zaměstnavatel vás tak za nemoc trestá i finančně, kromě toho, že na vás vyvíjí nátlak, abyste chodili do práce, i když máte horečku.

Většina zaměstnavatelů. i když ne všichni, se místo toho, aby si tyto své zaměstnance udrželi, snaží vymyslet, jak získat nějaké jiné, kteří si nebudou stěžovat. Člověk by si skoro řekl, že v době, kdy je nedostatek pracovních sil a k tomu konjunktura, je nejlepší čas na to pracovní podmínky zlepšit. To se nestalo. Místo toho se mnohem rychleji, než to kdo čekal, ohlásila ekonomická krize. A protože přišla spolu s virem, který se šíří po světě, nese sebou pro lidi pracující v továrnách a v dalších provozech ještě mnoho dalšího. Možná je to nakonec příležitost přenastavit špatné pracovní podmínky právě teď, ale zatím se bohužel zdá, že ji nevyužijeme.

Hned na začátku koronavirové krize se objevily v zahraničních médiích texty, které pojednávaly o lidech, kteří pracují jako uklízeči a kterým bylo nabídnuto, aby čistili místa zasažená virem. Ovšem bez proškolení a dostatečné ochrany. To je ta zmiňovaná bezpečnost práce, která v tomto okamžiku nabývá zcela reálných obrysů. Další obava autorů, která v souvislosti s uklízeči a koronavirem vznikla, byla skutečnost, že je to často prekérní zakázková práce. To vede tyto lidi k tomu, že chodí do práce nemocní, protože si nemohou dovolit přijít o příjem. Jsou totiž placeni jen od odpracovaných hodin a něco jako nemocenská je pro ně často neznámý pojem. V době, kdy se snažíme zamezit šíření viru, je zvyk chodit do práce nemocný nebezpečím pro celou společnost.

Profese jako uklízeč patří k těm nejopovrhovanějším. Přitom se ukazuje, jak moc důležitá je a že vlastně může být i nebezpečná. To, že vyšlo najevo, jak důležité je to povolání, právě teď, neznamená, že není důležité úplně vždycky. A je tedy dobře, že se najdou lidé, kteří ho chtějí a mohou vykonávat. Ať už proto, že se dost neučili nebo se třeba učit nemohli, anebo i klidně proto, že se učit nechtěli. Společnost potřebuje (skoro) všechny profese. Těch skutečně zbytečných je opravdu málo. Představa, že když se budou všichni dobře učit, budou všichni dělat dobře placené práce, jako je odborník v IT nebo manažer, je nesmírně dětinská, hloupá a nebezpečná. Odhlíží totiž od skutečnosti, že se neobejdeme bez různých profesí, včetně těch přehlížených. Neexistuje vůbec žádný důvod, proč by člověk za svou práci neměl dostat zaplaceno tolik, aby z toho pohodlně vyžil. A je jedno, jestli dělá nekvalifikovanou práci proto, že se mu nechtělo studovat, anebo proto, že na to třeba neměl předpoklady, nebo se mu vzdělání nedostalo kvůli tomu, že pochází ze slabších sociálních poměrů.

Špatně placení zdravotničtí pracovníci by nám teď mohli být mementem, protože se uka­zuje jejich nedostatečný počet. A také jejich nesmírná potřebnost. To, že jsme jejich podfinancování celá léta neřešili, se nám právě teď může velmi vymstít. A tuto úvahu bychom mohli rozšířit i na další profese, které třeba tolik nevidíme, protože jsou schované za zdmi továren nebo na ně prostě jen nedohlédneme. Ve dnech, kdy se celý národ dostal do nucené izolace, se v některých provozech práce přerušila. Na jiných místech ale pokračovala dál. Ať už proto, že se jednalo o produkci potravin, anebo proto, že se zaměstnavatelé nechtěli vzdát zisků ve prospěch ochrany zdraví a života svých zaměstnanců. Podle usnesení vlády vznikla sice povinnost nosit roušky, a to i po dobu jejich výkonu práce, ale vláda se zároveň usnesla, že je zaměstnavatelé nemusí svým zaměstnancům poskytovat. Výsledkem byla práce v halách, kde někdo roušku měl a někdo ne, a riziko nákazy tak bylo vysoké. A to, že je někdo v rizikové skupině, nebylo důvodem, aby přestal chodit do práce.

Vyzvali lidi, ať si dezinfikují ruce a používají roušky. Nicméně nikdo to nekontroluje. Dvanáctihodinové směny oddělili půlhodinou a namátkově měří teplotu. Jsme hodně vyčerpané a frustrované, máme dojem, že nás všichni hodili přes palubu,

psala nám do redakce jedna dělnice a dodávala, že se modlí za to, aby zákaz byl celoplošný a jejich firma se musela zavřít nařízením vlády. Ve Vodňanech zas dostali lidé povinnost nosit roušky přísnějším rozkazem – pod pokutou –, ale nikdo jim je nedal. Přitom by je měli nosit vždy, nejen v době koronavirové krize.

Společnost existuje

Krize nás mohou stáhnout na dno, ale mohou být také příležitostí k tomu, abychom se zastavili a uvědomili si, že jsme něco dělali špatně. Že jsme si dost nevážili lidské práce, že jsme opomíjeli mnoho lidí, bez kterých bychom chodili nazí, brodili se odpadky, nejedli a neměli všechny ty krásné věci, které používáme. Je jedno, že část z nich se vyrábí v jiných zemích a na jiných kontinentech, protože pracovní podmínky tam nejsou lepší. Jedná se obecně o přístup k tomu, co potřebujeme a co považujeme za samozřejmost, a přitom to pro nás vyrábějí nebo zajišťují lidé, kteří si nemohou dojít podle potřeby na záchod, kteří pracují nemocní, kteří ve čtyřiceti letech vypadají staří…

I když dnes už jen těžko můžeme mluvit o dělnické třídě, protože tu není organizované dělnictvo, ale jen globalizovaný prekariát, máme teď možnost řadu otázek přehodnotit. Chceme opravdu, aby ve chvíli, kdy se snažíme zabránit šíření viru, chodili lidé do práce i tam, kde to není bezpodmínečně nutné? Jen proto, aby někomu neušel zisk? Chceme opravdu, aby lidé chodili do práce nemocní, protože je k tomu jejich zaměstnavatelé nutí? Chceme opravdu tak strašné pracovní podmínky v továrnách, aby k jejich fungování museli zaměstnavatelé přivážet lidi z celého světa, protože jim chtějí platit co nejméně? Budeme se dál tvářit, že dobrý příjem mají jen ti, kdo se dost snažili nebo snaží? A že ti, kteří mají příjmy nízké, jsou nějaký odpad? Nebo si připustíme, že každá práce je užitečná a že ty, které jsou nejhůř placené, jsou pro naši společnost často zcela nepostradatelné? Jestli nám tato zkušenost něco dala, pak je to právě vědomí, že nejsme soubor jednotlivců, ale že tvoříme společnost. A že na každém jedinci záleží.