Loňský rok se nenesl pouze v pochmurném covidovém duchu – připadlo na něj nejedno literární jubileum, včetně rovné stovky od prvního vydání Čapkova dramatu R.U.R., vydaného v listopadu 1920 v Aventinu. Následovala premiéra v  Národním divadle koncem ledna 1921, kuriózní shodou okolností ale ještě předtím stihli hru odehrát ochotníci z Hradce Králové. Drama zjevně zaujalo svou originalitou, temným vizionářstvím i humanistickým vyzněním, a protože o ni projevily
zájem i zahraniční ansámbly, začalo se překládat: V roce 1923 vyšel anglický překlad od Paula Selvera, poněkud problematický (Selver svévolně mění strukturu hry a vyškrtne např. i postavu robota Damona), dnes je těch překladů více než třicet.

A tady začíná ono velkolepé celosvětové tažení slova robot napříč jazyky, které je vesměs přebíraly (byť existují samozřejmě výjimky), rozhodujícím faktorem bylo publikování hesla robot v Oxfordském slovníku angličtiny v r. 1922. Vznikl tak internacionalismus, jehož původ tuší z cizinců jen málokdo, o to víc se k němu hrdě hlásíme tady v české kotlině. Což o to, globální lexikon jsme rozšířili už nejednou (počínaje husitskou píšťalou transformovanou v pistoli či tolar přetvořený
v dollar, přes všemožné výdobytky naší kuchyně až po trochu nelichotivé tunelování), nikdy to však nebylo takto univerzálně a bezezbytku. Připomenout si tento lexém je tedy na místě – a kdy jindy než o kulatém výročí.

Loni v této souvislosti vzniklo několik bohulibých iniciativ, jdoucích za rámec pouhé zmínky o jubileu v médiích (kde jako by jeden novinář opisoval od druhého). Jmenujme alespoň tyto tři: Jistě nepřekvapí, že se něco dělo v Památníku Karla Čapka, kde připravili výstavu Cesta do hlubin Robotovy duše. Nakladatelství Argo vydalo antologii sci-fi povídek Robot 100, kam přispělo jedenáct českých autorů, doplněných o tři zahraniční posily. A konečně se svou troškou do mlýna přišla i pražská VŠChT, kde vznikla rovněž antologie – zato převážně esejů (byť i zde se najde pár reflexí čistě beletristických) – Robot 100 s podtitulem Sto rozumů.

Takový počin od nakladatelství specializovaného výhradně na chemickou odbornou literaturu může vzbudit překvapení, to však vezme za své při vědomí okřídleného cherchez la femme – navíc ženu činorodou a s Čapkem a roboty spjatou už dlouhou dobu, ba od dětství (jak se dozvídáme v jejím úvodním textu), která na sebe agilně vzala nelehký (a nevděčný) úkol editorky celé antologie. Nelze než projevit uznání za to jistě nezměrné úsilí a všechen čas s přípravou knihy spjatý: Jakkoliv svůj díl práce odvedli – kromě samotných přispěvatelů ovšemže – také překladatelé, výtvarník, jazykový redaktor a další, hlavní zásluhy o výslednou podobu knihy má Jitka Čejková, docentka na Ústavu chemického inženýrství VŠChT, zabývající se mimo jiné studiem vlastností kapek a jejich podobnosti s chováním živých buněk či popularizací vědního oboru „umělý život“ (artificial life).

Obdiv si zaslouží už za ten husarský kousek, že rovnou stovku pisatelů donutila přečíst si původní znění Čapkovy hry (případně její překlad – dvě třetiny autorů jsou totiž cizinci!) a teprve na základě tohoto bezprostředního čtenářského zážitku napsat reflexi. Toto textocentrické východisko je mi velmi sympatické: Kromě toho, že po zásluze staví do středu pozornosti daný ur-text, slouží přispěvateli jako odrazový můstek a vytyčuje mu potřebný rámec pro psaní. Není pak už nezbytné jakkoli autory svazovat – to by bylo kontraproduktivní! – co do rozsahu či tématu, to většinou úzce souvisí s oborem, jemuž se věnují.

Výběr přispěvatelů byl do značné míry dán editorčinými preferencemi, kontakty, které během svého akademického působení získala z četných konferencí a workshopů; zde je potěšující vysoké procento zaangažovaných badatelů z řad cizinců, dokazující, že se česká věda na mezinárodní scéně neztrácí. Riziko zůstat uvězněna ve své odborné bublině si však Čejková dobře uvědomovala, a tak oslovila naštěstí jednak vědce humanitně zaměřené, jednak nevědce (mimo výtvarné umělce, muzikanty, literáty, publicisty či dvojici sportovců aj.). Výsledné defilé autorů je tak přepestré, až z té polyfonie může čtenáři občas zaléhat v uších, každý hlas je tu nicméně legitimní a občasné sousedství zástupců dvou zcela odlišných odvětví lidské činnosti dodává knize na dynamice a atraktivitě.

Kladu si otázku, jak při takovémto zadání docílit dostatečné míry originality, tj. jak se vyvarovat toho, abych nepsal o tomtéž jako mnoho jiných oslovených, jak neomílat tatáž témata, která se přímo nabízejí (např. etymologie slova robot, vliv umělé inteligence na společnost s odhady budoucího vývoje apod.) – duplicitě napříč příspěvky se tu sotva lze vyhnout. A když už se objeví příspěvek ryze osobitý a jedinečný, působí to místy až křečovitě („Spekulativní úvahy o homosexualitě postav ve hře R.U.R.“ S. Valtery, který onu spekulativnost alespoň otevřeně přiznává) nebo se ukáže, že na vině nesprávného východiska pisatelova je nesprávný překlad (v eseji „Měl mít kouska humoru a udělat mravence“ vyjadřuje A. Philippides údiv nad tím, že z celé hmyzí říše sáhl Rossum po broucích, nikoli mravencích; v českém originálu je přitom řeč o vířnících). Těžko říct, jakou tvůrčí strategii ten který přispěvatel zaujal, možná o ní většina ani přespříliš nespekulovala a psala spontánně, co je napadlo (leč mezi spontánností a odfláklostí se vine tenká, špatně rozpoznatelná hranice!). A jistě všichni akademici ocenili, že v té záplavě odborných textů, které musí dnes chrlit, se objevilo zadání takto netuctové, osvěžující. Vlastně jim toto rozptýlení tak trochu závidím…

Editorka nabádá čtenáře, aby četl jednotlivé příspěvky tak, jak jdou za sebou, a to až po přečtení Čapkovy hry, která celou antologii zahajuje (kniha tím trochu připomíná – pravda, poněkud nabobtnalý – divadelní program, což je vcelku originální a atraktivní nápad; venkoncem grafická podoba antologie je velice povedená). Neuposlechl jsem její rady, bavilo mě číst napřeskáčku, živelně, začítat se a nedočítávat, pokud mě autor nezaujal „na první signální“, nesouvisle listovat – jako když televizní divák přepíná kanály, než konečně u nějakého zakotví. Nechť to není chápáno jako znevažování úsilí tvůrců, jako nějaký akademický stand-up, jímž se nechávám plytce bavit ve stylu „pobav mě, anebo zhyň!“ (abych parafrázoval současnou mantru nás akademiků „publish or perish!“). Vnímám tuto klipovitost spíše jako logicky plynoucí z té pestré směsice různých perspektiv, jako komplementární ke kratšímu rozsahu většiny textů.

Inspirativních textů je v knize mnoho, převažují nad příspěvky slabšími, zbytnými, narychlo spíchnutými – a na každém čtenáři je, aby si objevil své favority. Já si ty své našel a nadto mě celý počin Jitky Čejkové podnítil k vlastní iniciativě na dané téma (zainteresovaný čtenář nechť hledá pod „Robot 100jazyčný“). I proto antologii Robot 100 hodnotím jako zdárný a pozoruhodný počin, který bohdá ukáže i to, že vědci jsou vlastně docela obyčejní lidé, žádní exoti. – Jen si tak říkám: Až se budou za sto let slavit další kulatiny, vygenerují si podobnou antologii už sami roboti…?