Ruka cenzury zároveň žehná těm, kteří se proti ní bouří. Konečně znovu povstala totalita, která generuje odvážné disidenty, jak jsme na to byli zvyklí během normalizace. Doba, kdy „nikdo neposlouchá“, protože je všechno dovoleno, znovu nastražila uši. Chce naslouchat vzácným zábleskům pravdy.
Potud teologie nekorektních vymítačů.
Bohužel i zde platí, že největším tajemstvím tohoto odboje je fakt, že žádné tajemství nemá. Odvážlivec, který setřese „okovy korektního dohledu“, ze sebe většinou vyplodí jen rasistické urážky, hlásání vlastní nadřazenosti a „říká, co si myslí“. Jako by vykřikování všeho, co člověku projede mozkem, bylo nadpřirozenou schopností.
Minulé: neviditelný odchází
Proč by se ale vůbec někdo strachoval slušného pojmenování menšin? Existují přece děsivější představy: ekologické katastrofy, válečné běsnění nebo návrat módy z 80. let. Snad je na vině fakt, že ohleduplný slovník zavání emancipací. Privilegium bílých mužů se tak dostává do ohrožení. A bílý muž se chvěje. Se sílící sebedůvěrou odlišných jedinců se najednou on sám stává jen jednou z mnoha variant druhu zvaného člověk. A na to není zvyklý.
Zámořské expanze v 15. století přinesly Evropanům nejen lesk zlata a vůni exotického koření, ale také setkání s ohromující paletou jinakosti kultur. Tu ale nedokázali nijak zařadit do vlastního myšlenkového horizontu. Tak co s tím? Protože vynález mezikulturního dialogu přišel až o několik staletí později, nastalo rasování: rozčlenění podivínů do šuplat podle barvy jejich kůže. Podle čeho jiného, když ve své barbarské hlavě mají jen pohanské rituály a takové nesmysly jako soužití s přírodou? Pro polozvířata vymyslel křesťan různé rasy a hlavně podřadné postavení. Byla tak zajištěna dominance i bohatství Evropanů. Pozor – Evropanů, nikoli „bělochů“! Jejich pigment totiž neměl barvu, jejich kůže neznačila rasu. Conquistador nereprezentoval jedno z mnoha etnik, ale pravého a evolučně dokonalého Člověka.
V průběhu dvacátého století ale vyvrcholily boje za práva černochů. Trůn bílého muže byl podryt a otřásal se pochodem na Washington. Snění Martina L. Kinga se pro mnohé stalo noční můrou. Západní kulturu už nyní nelze tak snadno chválit jako vrchol vývoje a její invaze jako vývoz civilizovaného světa. Ale jak teď obhájit všechna ta privilegia, která jsme si poctivě vydobyli ohněm i mečem?
Nijak.
Není nic, co by je obhájilo.
Americký prezident bude jen horko těžko znovu vyhlašovat válku ve jménu Boha, přestože ještě v roce 2003 to G. W. Bushovi prošlo. Západ už není vyslancem božích záměrů.
Jako bychom najednou museli zaujmout perspektivu Boha z Knihy Jób, jak ji předestírá G. K. Chesterton. Hospodin se zde staví proti těm, kteří se tváří, jako by se vše dalo zařadit do božího plánu.
Nedá.
Bůh zde trvá na nevysvětlitelnosti všech věcí. Před Jóbem defiluje zástup všemožných zvířat: kůň, orel, krkavec, osel, páv, pštros, krokodýl.
„Každého z nich popisuje tak, že to zní, jako by se ve slunečním světle procházela nestvůra. Celek je jistým druhem žalmu nebo rapsodie ve smyslu zázraku. Tvůrce všech věcí žasne nad věcmi, které sám učinil.“
Jako by se samotný Hospodin stal na chvíli ateistou, který nerozpoznává smysl stvoření. Diktát božího plánu se rozpouští. Nic, natož politické intervence, nelze s jistotou prohlásit za boží vůli. Svět vyrůstá z nahodilosti a je vystaven náhodě.
Na druhou stranu se tak ale uvolňuje prostor pro úžas a svobodu lidského rozhodnutí. Kůň je najednou stejně fascinující jako bájný jednorožec a je jen na nás, jaký význam tomuto tvoru přiřkneme. Ale také význam naší vlastní existence závisí jen na nás. Z nudné nadřazenosti, kterou prý západnímu křesťanstvu nadělil Stvořitel, se dostáváme k určitému ateismu. Pokorné nevíře ve vlastní dominanci.
Čeká nás osiření a nejistá pozice mezi ostatními lidmi světa. Z pevného středu se přesouváme na okraj a trůn naší rasy zůstává opuštěný. Jsme jen další podivností vedle zázračnosti pávů, pštrosů a dalších kultur.
Na ontologickém okraji nás s nimi spojuje bolestné patření na prázdný střed: naše existence už není zaručena božským glejtem. Nejsme výluční potomci Otce, kteří mohou trestat snědé levobočky.
„Má snad déšť otce? Kdo zplodil krůpěje rosy? Z čího lůna vyšel led?“
ptá se hlas Hospodina ze smrště a vichru. A kdo je náš otec? Kdo zplodil nás a z čího lůna? Nevíme. Je třeba mlčet a hledat spolu s ostatními.
Výjimečné: stroj času pro černochy
Bazální slušnost je potom podmínkou společného hledání. V druhé polovině 20. století se proto v univerzitním a akademickém prostředí vyvíjela politická korektnost jako ochrana ohrožených jedinců. Fungovala v symbolické sféře, tedy v oblasti jazyka a reprezentací. Neříkej „negr“, neříkej „Mexikánec“ ani „rudoch“, neříkej „cigán“ nebo „rákosník“. Chránit svět jazyka před obhroublostí dává smysl – jak píší Lakoff a Johnson: žijeme podle metafor, slova tvoří naše chápání universa.
V mnoha náboženstvích se proto dítě pojmenovávalo až několik dní po narození. Až když byla jistota, že si jej nevezme smrt často přicházející krátce po porodu, nastal uvítací rituál a udělení jména. Nešlo jen o praktický krok. Pojmenování znamenalo přijetí do lidské kultury, přechod z biologické dimenze na jiný ontologický status: nyní byl oddychující tvor konečně lidskou bytostí.
Pokud tedy nehodláme druhému přiznat ani tak málo jako důstojné pojmenování, stěží jej přijmeme jako skutečného člověka. Snad proto nejde slovo Rom mnohým přes pysky. Nemá tak nostalgický nádech jako slovo „cigán“, které připomíná čas, kdy „byl svět ještě v pořádku“ a kdy se „cigánům“ řezaly uši nebo se posílali rovnou do lágru.
Politická korektnost totiž u nás značí něco jiného než třeba ve Spojených státech amerických. V českém kontextu je spojena s obyčejnou slušností, na vyšší metu jsme se zatím nevyškrábali. V americkém prostředí se ovšem pojí se sofistikovanějším principem; zaměřuje se na zaštítění identity se vším všudy: tradicí, zvyky, uměním. Vše, co by mohlo podlehnout převaze většinové společnosti, je pod ochrannou rukou korektnosti. Charakteristickou vlastností je tedy určitá křehkost svěřenců.
Slovinský filosof Slavoj Žižek ovšem varuje před proměnou v „chladný respekt“. Zdvořilý odstup může tvořit falešný typ tolerance: jakousi otcovskou blahosklonnost, která nechává všechny ty „exotické a fascinující“ kultury vyřádit se na svých malých pískovištích. Jejich ochrana pak vychází z nastavení společnosti, kde jsou někteří na tak privilegovaných postech, že se aspoň snaží nemluvit o těch dole příliš obscénně.
„Je to jen forma sebedisciplíny, která nám nedovoluje skutečně překonat rasismus. Je to jen rasismus potlačený a kontrolovaný,“
Nechápejme to špatně. Politická korektnost ve své mainstreamové podobě není chybná, protože by jí bylo příliš. Právě naopak: je jí nedostatek. Ustrnula totiž na zmíněné symbolické rovině. Důstojné pojmenování nestačí, pokud stále existují zakořeněné nerovnosti v sociální a ekonomické sféře.
Anekdoty o chudých a negramotných „Romácích“ nyní působí agresivně právě proto, že mnoho Romů v chudobě skutečně žije a vzdělání jim je doopravdy odepřeno. Až jim dáme šanci, nebudeme se muset za smích stydět. Odkryje se tak cesta k „přátelské obscénnosti“ – vzájemnému popichování, které podle Žižka dokáže překonat zmíněný chladný odstup.
Zatím jediná skupina, která je na tom tak dobře, že ji prakticky nelze urazit, jsou jen bílí muži. Situaci ironicky popsal americký komik Louis C. K.:
„Miluju to, že jsem běloch, vážně! O hodně přicházíte, když nejste bílí. Abych to ujasnil: neříkám, že bílí lidé jsou lepší. Říkám, že být bílý je evidentně výhodnější. Důkaz: můžu se vrátit strojem času doslova kamkoli, a vždycky se budu mít parádně! To může říct jen běloch. Černoši si se strojem času nemůžou jen tak zahrávat. ‚Hej, cokoli před rokem 1980? Ne, dě- kuju pěkně!‘ Ale já můžu klidně odfrčet do roku dva. Ani nevím, co se tehdy dělo! Ale vím, že jakmile bych tam dorazil, okamžitě by se ozvalo: ‚Vítejte, pane, váš stůl je připraven.‘ A navíc jsem muž. Kolik výhod může mít jeden jediný člověk? Bílý muž! Vždyť mě ani nemůžete urazit! Co můžete říct bělochovi, aby se naštval? ‚Namyšlenej bělochu‘? Uf, to mi zkazilo den! Vrací mi to vzpomínky na vlastnění půdy a lidí!“
Naši epochu musíme zkrátka konstruovat tak, aby se pro nikoho nestala zakázanou zastávkou při případném výletu časem.
Sdílené: paradox láskyplného sporu
Politolog Pavel Barša ale vymezuje limity: pouhé povzbuzování identity malých komunit může ústit do uzavření a následné segregace. Jedinec pak totiž nepěstuje dvojí totožnost – jednu náležící ke kořenům a jednu k obecnému občanství. Jedna bez druhé skomírá. Ale co vlastně dnes dokážeme sdílet?
V postmoderní době, která sepsala nekrolog všech velkých příběhů, se málokdo odváží hovořit o universalismu. Přitom hraje ve zmíněném dilematu tak zásadní úlohu!
Ojedinělým troufalcem je francouzský filosof Alain Badiou. Jeho důležitým krokem je zavržení tradičních iluzí o univerzálním. V Kantově duchu bylo běžné představovat si jakýsi objektivní příkaz, který je někde schovaný a my ho musíme nalézt, a pak naroubovat na všechny kolem. Badiou místo toho nabízí tvůrčí pojetí. Stále totiž platí poučení z Knihy Jób – to člověk je odpovědný za tvorbu významu. Hledání pravdy tak probíhá jako proces v dějinách – kromě záblesků smysluplného jej naplňují i pády, neúspěchy a zrady. Takové pátrání není nikdy u konce.
Zásadní figurou tohoto hledání je překvapivě apoštol Pavel. Ten nenabídl žádný konkrétní obsah, ale spíše formu universalismu. Kristovu zvěst zredukoval na lakonické „byl vzkříšen“, a inspirativní je proto především způsob jejího hlásání. Cílil totiž na všechny bez rozdílu. Nezáleželo, zda byl posluchač Žid, nebo Říman, muž, či žena. Ideálním následovníkem Krista se ovšem neměl stát nějaký beztvarý člověk, zbavený svých specifik. Jeho postup byl rafinovanější.
Rozdíly nezdůrazňoval, ale ani neodsuzoval. Jeho „dobrá zpráva“ mířila za rozdíly. Dotýkala se radikálnější podstaty, v níž nezáleží na národnosti, rodinném původu nebo pohlaví. A právě proto nebylo třeba nic z toho potlačovat. Říman mohl zůstat Římanem a Žid se nemusel stydět za své obřezání.
Dobrá, ale co se takovou formou vůbec vyjevuje?
Pravda vyvstává ze čtyř zdrojů: vědy, umění, politiky a lásky. Každá doba ale nějak zradila věrnost těmto podmínkám. Pozitivismus 19. století ulpěl na vědeckém nazírání a vše ostatní se snažil „sešít“ objektivní nití. Marxismus sice připojil politickou dimenzi, ale plnosti nedosáhl. A dědictví romantismu dodnes vyvyšuje sílu umění. Jak je vidět, na lásku se zkrátka nějak často zapomíná. Jako by byla pověstným čtvrtým mušketýrem, který je sice nejvýznamnější, ale nedostal se ani do názvu románu.
Přitom právě ona je středem sporu o politickou korektnost, o uznání identit a hledání společného. Badiou své vlastní pojetí ostře vymezuje proti chápání lásky jako pragmatické „smlouvy mezi dvěma narcisy“. Z lásky totiž vychází myšlení Dvojice, je to „štěpení dominance Jednoho, jehož obraz v sobě nicméně uchovává“. Když takové uvažování přeneseme z osobních vztahů na společenskou dimenzi, vidíme překryv s naším tématem: štěpení dominance je přesně to, proč se bílý muž tak rozechvívá. Bojí se vstupu do sféry lásky.
Do ní navíc spadá i soupeření osobních identit a hledání sdíleného prostoru: láska má svůj původ v setkání. Střetávají se dva světy. Ani jeden nesmí být deformován resentimentem, protože láska učí zakoušet nejen z pohledu vlastní identity, ale také z perspektivy Jiného. Taková „scéna Dvojice“ je pak prostorem, kde je překonáno omezení vlastního pohledu. To je místo, do něhož je třeba vkročit po ustavení „korektní rovnosti“. To je další etapa. Zde lze tušit sdílené.
Udržení vlastní jedinečnosti tak přichází do láskyplného sporu s Jiným. Setkání vyžaduje sebevědomí, ale i pokoru. Jedinou jasnou odpovědí v temnotě naší Jobově noci tak je jen nekončící paradox.
