Jakub Ehrenberger

Třikrát o současné německé próze

Vznikají texty ohlížející se, ať už nostalgicky, či kriticky, za evropskou anebo německou minulostí, tituly inspirované životem významných osobností, znepokojivé vize budoucnosti a v neposlední řadě i romány, které se zcela vědomě od všech těchto tendencí distancují.

Esejistika – Esej
Z čísla 20/2015

Až budou nadcházející generace literárních historiků pátrat po orientačních bodech a meznících ve vývoji současné německé literatury, možná se vrátí i k červnu roku 2005, kdy na stránkách týdeníku Die Zeit vyšel „Manifest relevantního realismu“ (Manifest für einen Relevanten Realismus). Čtveřice německy píšících autorů střední generace – Martin R. Dean (*1955), Thomas Hettche (*1964), Matthias Politycki (*1955) a Michael Schindhelm (*1960) –, se v prohlášení ostře vymezila vůči údajně příliš subjektivní až solipsistické tvorbě svých předchůdců, které podle „relevantních realistů“ chyběl společenský rozměr. Namísto „skvělé izolace“ požadovali autoři manifestu větší společenskou relevantnost německých románů, umělecké zobrazení reality, které je co nejvěrnějším zachycením skutečnosti, a zvýšení esteticko-morální zodpovědnosti. Jinými slovy hlásali konec „nostalgického mumlání o minulosti“. Německý román se měl napříště více věnovat „zapomenutým a tabuizovaným otázkám současnosti“, a literaturu tím opět dostat do ohniska společenského zájmu.

Třebaže se v kulturních rubrikách napříč spolkovými médii okamžitě rozhořela diskuse o roli literatury ve společnosti a v souvislosti s některými tituly se dokonce začalo hovořit o tzv. „nové vážnosti“ či „nové opravdovosti“ (neue Ernsthaftigkeit), převládajícím trendem se zobrazení bezprostřední současnosti nestalo. Možná se německá próza během uplynulých deseti let lehce zpolitizovala, i tak si však zachovává formální i tematickou rozmanitost. Vedle společensky aktuálních románů – za všechny zmiňme novinku Jenny Erpenbeckové (*1967) Gehen, ging, gegangen (2015) o zoufalé situaci afrických azylantů živořících v Berlíně – vznikají texty ohlížející se, ať už nostalgicky, či kriticky, za evropskou anebo německou minulostí, tituly inspirované životem významných osobností, znepokojivé vize budoucnosti a v neposlední řadě i romány, které se zcela vědomě od všech těchto tendencí distancují.

To ještě zdaleka neznamená, že by německá literární scéna neprošla masivními změnami. Ty se ale odehrály zejména v zákulisí literární produkce a často je provázela více či méně vynucená generační obměna. Kupříkladu dlouholetého jednatele prestižního nakladatelství Hanser Michaela Krügera (*1943) před časem vystřídal o generaci mladší Jo Lendle (*1968), na pozici jednatele nakladatelství Rowohlt zase skončil uznávaný nakladatel Alexander Fest (*1960) a v nedávno vzkříšeném diskusním pořadu Literární kvartet (Das Literarische Quartett) už nevynáší neúprosné soudy zesnulá dvojice kritiků Marcel Reich-Ranicki (1920–2013) a Hellmuth Karasek (1934–2015), nýbrž Volker Weidermann (*1969) a Maxim Biller (*1960). Zjednodušeně řečeno, německá literární scéna se definitivně rozloučila se silnou poválečnou generací, která formovala její tvář po celou druhou polovinu 20. století. Loňské úmrtí Siegfrieda Lenze (1926–2014) i letošní smrt Güntera Grasse (1927–2015) lze proto vnímat i jako konec jedné éry.

Co přináší éra nová? S rozšířením internetu a sociálních sítí se přirozeně postupně mění marketingové strategie jednotlivých nakladatelů, což klade zvýšené nároky i na samotné autory. Bezmála samozřejmostí se staly výstupy na festivalech a knižních veletrzích, autorská turné a v neposlední řadě i stále oblíbenější přednášky o poetice či workshopy. Tyto zdánlivě vedlejší aktivity společně s rozsáhlou sítí literárních cen a stipendií dnes paradoxně zajišťují německým autorům větší část příjmů než samotné psaní. Recenze (stejně jako inzerce) z tištěných médií sice ještě nevymizely, už však nehrají tak velkou roli jako kdysi. Boj o čtenáře se postupně přesunuje do virtuálního prostoru, kde je veden nejrůznějšími prostředky od knižních trailerů a recenzních výtisků pro bloggery až po (sebe)prezentace autorů a nakladatelů na Twitteru či Facebooku.

Bezmála samozřejmostí se staly výstupy na festivalech a knižních veletrzích, autorská turné a v neposlední řadě i stále oblíbenější přednášky o poetice či workshopy.

V tomto kontextu nabyly obrovsky na významu nejrůznější žebříčky, ankety a ocenění, jež v nepřehledné knižní produkci posledních let nabízejí alespoň částečnou orientaci. Cena Lipského knižního veletrhu (Preis der Leipziger Buchmesse), udělovaná v kategoriích beletrie, literatura faktu a překlad, a především Německá knižní cena (Deutscher Buchpreis) pro „nejlepší román roku“, jejíž laureát je slavnostně vyhlášen vždy krátce před začátkem podzimního Frankfurtského knižního veletrhu, dnes platí za dominantní události celé knižní sezóny, na základě nichž se uzavírají smlouvy s autory, sestavují ediční plány či prodávají práva do zahraničí. Ze-jména druhá z cen, inspirovaná britskou Man Booker Prize a francouzskou Prix Goncourt, často čelí tvrdé kritice. Organizátorům je vyčítáno, že v očích veřejnosti každoročně redukují bohatou německojazyčnou produkci jen na dvacet nominovaných titulů, rozdmýchávají mezi autory nežádoucí rivalitu a nevybírají vítěze striktně podle estetických, nýbrž mnohdy též komerčních či s literární kvalitou samotného titulu zcela nesouvisejících kritérií. Jakkoliv lze s těmito výtkami souhlasit, jedno Německé knižní ceně upřít nelze: na několik málo týdnů mezi oznámením širší nominace, jejím zúžením a závěrečným vyhlášením vítěze dostává německou čtenářskou i kritickou obec do varu. A jak známo, čím větší mediální divadlo, tím vyšší zisky.

I následující přehled významných prozaických titulů posledních zhruba deseti let může být, podobně jako nominace na Německou knižní cenu, jen a pouze subjektivně zabarveným výběrem, který zdaleka nedokáže obsáhnout vše podstatné. Nechť jej tedy čtenář vnímá spíše jako souhrn několika málo tipů či – ještě lépe – jako pobídku k dialogu nad současnou německou prózou.

Zaprvé: Kdysi dávno

Značné čtenářské oblibě se nejen v Německu v posledních letech těší romány inspirované životními osudy slavných osobností. Zatímco v české literatuře tento trend úspěšně reprezentují Dějiny světla (2013) Jana Němce a Básník (2014) Martina Reinera, v německém kontextu patří k průkopníkům této praxe německo-rakouský prozaik a dramatik Daniel Kehlmann (*1975). Role hrdinů svého humorného historického románu Vyměřování světa (Die Vermessung der Welt, 2005, česky 2007), který se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších německých titulů současnosti a roku 2012 se dočkal též filmové adaptace, autor svěřil zcela rozdílné dvojici pruských géniů, přírodovědci Alexanderu von Humboldtovi a matematiku Carlu Friedrichu Gaußovi. Zatímco světoběžník Humboldt pochází ze zámožné rodiny a s vervou sobě vlastní se vrhá vstříc nebezpečenstvím, která skýtá jeho náročné „vyměřování světa“ v Jižní Americe, Gauß, který se coby syn chudého zahradníka po společenském žebříku vyšplhal vzhůru jen díky svým počtářským schopnostem, preferuje pohodlí vlastní postele a nepříjemná je mu už i myšlenka na vědecký kongres v Berlíně. Kehlmann, jenž se zdaleka nedrží historických skutečností, v románu paralelně líčí život obou velikánů a subtilně tím načrtává i dva prototypy němectví. Ty na sebe s řinčením narážejí, když se oba muži v pokročilém věku poprvé setkávají osobně. Jejich kontrastní charaktery i odlišný přístup k vědě zprvu vedou k naprostému neporozumění, v závěru románu však oba přece jen objevují i vzájemnou spřízněnost.

V lecčems podobný Kehlmannovu Humboldtovi je ústřední protagonista románu Sběratel světů (Der Weltensammler, 2006, č. 2008) původem bulharského, německy píšícího prozaika Iliji Trojanowa (*1965). Také britský poručík Richard Francis Burton, významný zeměpisec, překladatel a etnolog, je historickou postavou, mužem, který v 19. století procestoval nemalou část Asie a Afriky a nebál se být otevřeně kritický vůči evropocentrickému, koloniálními vnímání světa. Trojanow Burtona doprovází během jeho vojenské služby v Indii, na pouti v přestrojení do Mekky a během výzkumné expedice k pramenům Nilu a s pomocí měnících se perspektiv modeluje obraz nadšeného ce- stovatele, který se v době, kdy to vůbec nebylo běžné, pokouší překlenout rozdíly mezi vlastní a cizí kulturou. Trojanow, který sám vyrůstal mj. v Keni a později žil také v Bombaji či Kapském Městě, si za román vysloužil Cenu Lipského knižního veletrhu.

Po jiné, Němcům však podstatně bližší postavě sáhl v románu Ein liebender Mann (Milující muž, 2008) veterán německé literární scény Martin Walser (*1927). Protagonistou totiž Walser neučinil nikoho menšího než slavného básníka Johanna Wolfganga von Goethe. Konkrétně se nechal inspirovat historicky doloženým milostným vzplanutím tehdy třiasedmdesátiletého ovdovělého mistra k teprve devatenáctileté Ulrike von Levetzow, s níž se Goethe seznámil během léčebného pobytu v Mariánských Lázních. Goethe bystrou a sečtělou Ulrike dokonce požádal o ruku, ta však s díky odmítla a zdrcený, vlastním stářím dostižený básník svůj smutek přetavil ve slavnou Mariánskolázeňskou elegii. Walser, jehož celým dílem se jako červená niť line motiv stárnoucího muže okouzleného výrazně mladší ženou, tímto románem tematicky navázal mj. na předchozí tituly Der Augenblick der Liebe (Okamžik lásky, 2004) a Angstblüte (Květ strachu, 2006).

Odlišnou formu zpracování dějinného námětu zvolil Hans Joachim Schädlich (*1935) v novele Veličenstvo, chvátám (Sire, ich eile, 2012, č. 2014). Původem východoněmecký spisovatel do textu o přátelství filosofa Voltaira s pruským monarchou Fridrichem II. Velikým zapracoval také dochovanou korespondenci obou protagonistů, čímž zcela demytizoval obraz „osvíceného“ panovníka. Pozornost si kromě toho zaslouží i Schädlichův velmi úsporný, často pouze z holých vět sestávající jazykový projev, který novele propůjčuje nezvyklou dynamiku a představuje protipól k obvykle košatým historickým románům.

O tom, že se sami „relativní realisté“ v mezičase částečně vzdali požadavku na aktuálnost, svědčí román Thomase Hettcheho Pfaueninsel (Paví ostrov, 2014) o stejnojmenném ostrově na řece Havole. Místní zámek a přilehlá zahrada se na počátku 19. století stávají domovem nejen hlavní hrdinky trpasličího vzrůstu, samotářské Marie, ale také celé řady exotických zvířat od pávů a opic až po klokany. Jenže ani život v uměle vytvořeném ráji, historické paralele k moderním zábavním parkům, nemůže Marii zajistit štěstí v lásce a životě. Hettcheho román detailně rekonstruuje kouzlo oázy nedaleko Postupimi a současně reflektuje možnosti a limity historického vyprávění.

Z výše uvedených slov je jasně patrný vzorec, s nímž řada současných, postmodernismem poučených německých prozaiků operuje, obrací-li svou pozornost ke starším dějinám. Jeho výchozí hodnotou je obvykle výrazná historická osobnost, kterou autor zapracovává do zamýšleného tematického či formálního rámce. Výsledkem rovnice pak může být stejně tak humorná studie němectví jako hořké zamyšlení nad stářím.

Zadruhé: Nedávno

Druhý proud v současné německé próze představují (často) autobiograficky motivované texty mapující lidské osudy a dějinné události posledního půlstoletí. Jejich spektrum se pohybuje od osobních zpovědí až po vzpomínkové prózy a fiktivní příběhy, které však ze zážitků autorů často čerpají. Specifickou větev v tomto směru představuje stále velmi oblíbená literatura o NDR.

Na poli memoárové prózy se o největší poprask posledního desetiletí postaraly paměti Güntera Grasse Při loupání cibule (Beim Häuten der Zwiebel, 2006, č. 2007), v nichž se německý nobelista poprvé veřejně přiznal k nasazení u Waffen-SS. První díl Grassovy vzpomínkové trilogie, na který jen volně navazují tituly Příběhy z temné komory (Die Box, 2008, č. 2011) a Grimms Wörterbuch (Slovník bratří Grimmů, 2010), zachycuje dvacet let z autorova života. Sebekriticky, formou miniatur a krátkých skic, které prokládají výmluvné kresby loupající se cibule, líčí Grass období od počátku války, kdy snil o kariéře úspěšného umělce a pod vlivem nacistické propagandy se přihlásil k armádě, až do padesátých let, v jejichž závěru v Paříži pracoval na slavné prvotině Plechový bubínek.

Životopisný půdorys má i román Rozhoupaný dech (Atemschaukel, 2009, č. 2010) laureátky Nobelovy ceny Herty Müllerové (*1953). Autorka, původem banátská Švábka, v něm však nevychází z vlastních zážitků, nýbrž přetváří mj. svědectví svého krajana, básníka Oskara Pastiora (1927–2006). Pastior byl v rámci válečných reparací spolu s dalšími rumunskými Němci (podle nejvyšších odhadů se jednalo až o 80 000 osob) deportován na Ukrajinu, kde se musel v nelidských podmínkách sovětských pracovních táborů pět let nuceně podílet na obnově válkou zpustošené země. V Müllerové románu básníkův osud sdílí vypravěč, homosexuální mladík Leo Auberg, jemuž je v době odvedení pouhých sedmnáct let. Rozhoupaný dech, obsahem tradiční příklad lágrové literatury, obohacuje žánr i celou německou literaturu zejména o do té doby nevídané zbásnění lidského utrpení, pro jehož zobrazení se Müllerové daří nalézt velmi silné obrazy. Tělesnou trýzeň navíc doprovází i pocit odcizení, jemuž je Leo kvůli své homosexualitě vystaven.

Po stopách předků pátrá vypravěčka ze sbírky „příběhů“ Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) ukrajinské německy píšící autorky Káti Petrovské (*1970). Titul žán-rově oscilující mezi autobiografickou reportáží a mozaikou rodinných historek se geograficky rozpíná mezi Mauthausenem, Kyjevem, Varšavou, Oděsou a Moskvou a časově překlenuje celé 20. století. Propletenec prozaických miniatur popisuje osudy vypravěččiných rodičů, prarodičů i praprarodičů, mezi nimi i ženy, která se jen „možná“ jmenovala Ester, která však zcela jistě zemřela roku 1941 během masakru Židů v kyjevské rokli Babí Jar.

Krvavý rozpad Jugoslávie se vryl do života i literární tvorby Saši Stanišiće (*1978), jehož tragikomický, kompozičně odvážný román Jak voják opravuje gramofon (Wie der Soldat das Grammofon repariert, 2006, č. 2011) se navrací právě k počátku konfliktu v autorově rodné Bosně a Hercegovině. Idylické balkánské dětství, vypuknutí války a následný útěk celé rodiny do Německa, kde bylo třeba začít úplně nanovo, líčí autor na příkladu svého fiktivního alter ega, bosenského chlapce Aleksandara Krsmanoviće.

Čtenářsky vděčným tématem je už od znovusjednocení život v socialistické NDR, případně vyrovnávání se s novou realitou po pádu Berlínské zdi. Soustavněji se mu věnují například romanopisci Ingo Schulze (*1962) – z novější tvorby uveďme alespoň román Adam a Evelyn (Adam und Evelyn, 2008, č. 2009) –, či Angelika Klüssendorfová (*1958), jejíž Holka (Das Mädchen, 2011, č. 2012), silný příběh týrané dívky, která je už v útlém dětství nucena převzít kontrolu nad vlastním životem, u nás neprávem zapadla.

Doposud největší pozornost v rámci literatury o NDR na sebe strhlo monumentální románové panorama Der Turm (Věž, 2008) drážďanského rodáka Uweho Tellkampa (*1968). Jednotlivé dějové linky rozsáhlého románu, který operuje mj. s technikou montáže, jsou zasazeny do 80. let, zejména do drážďanské vilové čtvrti „Věž“, do níž se před šedivostí a nesvobodou hroutící se socialistické reality stáhla řada kriticky smýšlejících občanů NDR. Jedním z nespokojených je i čerstvě padesátiletý chirurg Richard Hoffmann, manžel a otec dospívajících synů, jemuž nejsou cizí nemanželské milostné aféry. S jednou z utajovaných milenek má dokonce dítě, což z něj činí snadnou kořist pro tajnou policii. Bezmála tisícistránkový opus byl roku 2008 oceněn Německou knižní cenou a stejně jako Kehlmannův bestseller převeden do filmové podoby. Dvoudílnou televizní adaptaci roku 2012 odvysílala stanice Das Erste.

Tematickou příbuznost s Tellkampem vykazuje román V čase ubývajícího světla (In Zeiten des abnehmenden Lichts, 2011, č. 2013) dalšího vítěze Německé knižní ceny Eugena Rugeho (*1954). V čase ubývajícího světla představuje prototyp v Německu velmi oblíbené rodinné ságy (Familienroman), subžánru, jehož kořeny sahají až k Buddenbrookovým Thomase Manna. Na příkladu čtyř generací jedné východoněmecké rodiny ilustruje Ruge společensko-politický vývoj na Východě včetně měnícího se postoje jednotlivců k socialismu a jeho demagogii.

V kontextu literatury o socialismu nelze závěrem nezmínit pikareskní román Jiříkovy starosti o minulost (Georgs Sorgen um die Vergangenheit, 2010, č. 2015) pražského rodáka Jana Faktora (*1951), který od konce 70. let žije v Berlíně. S nadsázkou a současně nevídanou porcí jazykové kreativity v něm Faktor popisuje radosti a strasti dětství a dospívání v socialistické Praze 50. až 70. let.

Zatřetí: Nyní

Chudší se zdát být seznam titulů, které se odehrávají v bezprostřední současnosti a zároveň se tuto současnost snaží i kriticky vyhodnotit. V řadě románů je totiž 21. století pouze mlhavým časovým rámem, do něhož spisovatelé zasazují více či méně bezčasé zápletky. Jinak je tomu u románu Necitové (Die Habenichtse, 2006, č. 2010), generační výpovědi, za kterou byla Katharina Hackerová (*1967) odměněna Německou knižní cenou. Třicátníci Jakob a Isabelle, spolužáci ze studií, se během září roku 2001 po letech znovu setkávají a dřív než se jejich okolí stačí rozkoukat, už míří k oltáři. To, že to nejspíš nebylo příliš rozumné rozhodnutí, se ukazuje už po jejich přestěhování do Londýna, kde Jakob dostal místo v jedné právnické kanceláři. Zatímco designérka Isabella pracuje z domova, a je tak mimoděk konfrontována s životem v jejich ulici, tráví Jakob stále více času ve společnosti svého fascinujícího nadřízeného a manželce se postupně odcizuje. Jenže byli si oba mladí lidé někdy opravdu blízcí? Jsou vůbec schopni skutečného citu? To jsou otázky, které Hackerové román pokládá.

Za autora, který se srdnatě snaží držet prst na tepu doby, je všeobecně považován Ulrich Peltzer (*1956). Radikální podobu tohoto postoje dokumentuje kratší text Bryant Park (Bryant Park, 2002), povídka z New Yorku, do níž Peltzer zapracoval vlastní pocity z útoku na WTC. Autorův dosud nejúspěšnější román Teil der Lösung (Součást řešení, 2007) se odehrává převážně v Berlíně a do centra dění staví novináře na volné noze Christiana Eicha. Ten se v létě roku 2003 seznamuje s nadanou třiadvacetiletou studentkou literatury Nele a ihned propadá jejímu kouzlu. Nezdá se však, že by jejich vášnivý vztah měl do Christianova života vnést kýžený klid, neboť idealistická Nele je členkou neustále se radikalizující levicově extremistické skupiny.

Také ex-enfant terrible německé kulturní scény, prozaik a dramatik Rainald Goetz (*1954), patří k hlasitým stoupencům zachycení současnosti. Jeho satira Johann Holtrop (2012) líčí kariérní vzestup a pád stejnojmenného narcistického manažera během prvního desetiletí nového tisíciletí.

Příběhem o hledání sebe sama tváří v tvář moderní migrantské rozpolcenosti je románový debut Der Russe ist einer, der Birken liebt (Rus je ten, kdo miluje břízy, 2012) původem ázerbájdžánské autorky Olgy Grjasnové (*1984). Autobiograficky konturovaná vypravěčka, mladá Židovka Máša, přišla v 90. letech s rodiči do Německa, kde se jí v průběhu let jakžtakž podařilo začlenit do společnosti. Nečekaná smrt přítele Eliase je však pro Mášinu křehkou stabilitu příliš silnou ranou, a tak se dívka, která tak nějak nepatří nikam, rozhodne pátrat po nových jistotách v Izraeli.

Ne všichni němečtí autoři se však pohybují pouze po výše načrtnutých úsečkách. Kapitolu samu pro sebe představuje například originální, s čtenářskými očekáváními žonglující tvorba Wolfganga Herrndorfa (1965–2013). Úsměvný román (nejen) pro mládež Čik (Tschick, 2010, č. 2012) o bláznivém výletě dvojice čtrnáctiletých outsiderů po německém venkově lze ještě označit za konvenční „road novel“, už následující titul Písek (Sand, 2011, č. 2014) se však snaze o jednoznačné žánrové zařazení vysmívá. Zápletkou zasazenou do severní Afriky 70. let má blízko ke špionážnímu thrilleru – nechybí v něm atraktivní femme fatale, muž bez minulosti či nebezpečný kriminální boss –, ve výsledku ale čtenář zjišťuje, že v rukou drží absurdní, z řady klišé poslepovanou perzifláž o literatuře a jejích zákonitostech. V současné německé próze je jednoduše neustále co objevovat. A je jen dobře, že si toho všímají i tuzemští nakladatelé.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí