Než se zahledíme na to, co je takříkajíc „nahoře“, tj. na mízu básnického vyjádření, pohlédněme nejprve na to, co je s nadsázkou řečeno „dole“: totiž na některé zdánlivě tajemné znaky v grafické úpravě recenzované sbírky. Nuže, na obálce i na dalších listech se napořád setkáváme se záhadou v podobě jakéhosi „čp 8“: ano, čp 8 bez tečky, jinak bychom si kvůli tečce mohli domnívat, že by to mohlo být číslo popisné. Není to však čp. a máme mnohem jednodušší vysvětlení, než jaké by se jevilo na první pohled: kráčí o jakousi zkratku informace, že půjde o edici česká poezie (nebo Česká poezie?), kterou vydává nakladatelství Argo – a že máme k dispozici její svazek 8. Tímto svazkem je v edici čp básnická skladba Kláry Krásenské (1995) Veni, veni, její opus č. 2 (po prvotině Mýtinami).

Jako motto si autorka vyvolila úryvek z básně Jiřího Kuběny a potom již otevřela hypnotická stavidla své skladby dokořán. Pročež počínaje vstupními verši už čteme, že: „Prastarý nápěv jak zimní voda / voda po deštích temná a tyrkysová / proud strhává nemluvně černé dítě…“ Tento perlivý, bytostně expresivní básnířčin recitativ posléze ve skladbě pokračuje málem do nekonečna a umanutý proud fantasmagorické obraznosti všechno, ba i to, co nic se nazývá, spontánně vtahuje do vřídla autorské invence. Zároveň jakoby neodbytně zlákává vše, čemu se báseň může říkat, jakož i to, čemu se donedávna nebo doposud ještě báseň neříkalo. Jde o sugestivní recitativ, umně doplňovaný nebo přerušovaný rozličnými odbočkami (zpravidla epistolárními), tonalita autorčiny dikce se ale nemění.

Řeklo se: básnická skladba, což je nejobecnější žánrové určení vydané sbírky. Jak ji však zařadit aspoň zčásti konsistentněji? Není to ani poetika šiktancovská, ani wernischovská, a řečeno záměrně zjednodušeně, žádné tradiční básnivé bel canto se v těchto verších neodvíjí ani nerozvíjí. Jde o jinou rovinu poetické výpovědi, v níž se přirozeně snoubí svého druhu hypervšedno s metafyzickým nebo mysteriózním ovzduším. Zdánlivě se neustále pohybujeme v nejhmatatelnějším světě každodennosti, co chvíli však v něm ožívají zážitky podsvětní, a tudíž i nadsvětní. Dojde-li na konvulze zapomínání, pak je zde okamžitě souběžně přítomno i takřečené věčné nezapomnění. A láska není či lásky nejsou nic jiného než bytosti bez řeči, poněvadž jedinou myslitelnou autorskou řečí je ve sbírce řeč básnická.

V čem se to nejvíce projevuje? Pomozme si konstatováním, že jedním z hlavních znaků autorčiny „druhotiny“ Veni, veni je všudypřítomná lyrická erupce, která se pochopitelně dostavuje v různě intenzivních imaginativních vlnách. Vše je podrobováno či podřizováno neústupné poetizaci rubu i líce každičkého sdělení: sirky jsou marnotratné, nedopalky mihotavé, Bůh je jednou upoután ke skále, na jiném místě je přikovaný, vrch je kouzelný (není tedy čarovnou horou), zvuky jsou rouhavé, jako když kvete zlatobýl, les je arciže chrámový, tma v něm kupříkladu smrková a keř je hořící, jaký také má a může být v básnivém recitativu jiný? Nicméně má tato nepřestajná erupce svůj zjevný i nezjevný řád, neboť všecičko, co se jejím prostřednictvím pojmenovává, se děje „v hukotu Ducha“.

Není to ale jediná erupce, kterou v básnířčině knize veršů rozpoznáváme. Sice autorka zmiňuje a připouští existenci fenoménu, jejž nazývá „stálá duchanepřítomnost“, ve skutečnosti je v dané sbírce ustavičně, byť mnohdy toliko v zastřené podobě, nezbytně přítomna, občas ba i záměrně, eruptivní duchovnost autorského výrazu. To se projevuje i v připomínané poetizaci, ne-li přímo hyperpoetizaci všeho ve výšinách existence, stejně jako v existenciálních nížinách. Pořád s utkvělým vědomím, že tak či onak, stejně a beztak „už teď jsme všichni v pekle“, jakož i s tuze svíravým pocitem, že jsou noci až novalisovské, v nichž často usoužený i neusoužený „básník opouští celý svůj život“. Potom nezbývá než vyslyšet a přijímat duchovní pozvání do jiných nocí. Vzývajíce napořád ono erbovní: veni, veni.

Což jistěže není vše, neboť autorčina invence je natolik obšírná, až její ponor cílí nad časoprostory. Leč směr zvolených škál poezie se dá přirovnat i k tajemným příběhům svého druhu. Též proto si v zájmu sdílení vzdálených roků připomeňme, co o tomto žánru před padesáti lety napsal Ivan Slavík:

Tajemnost může spočívat v neprůhlednosti příběhu; jsou události, jejichž pohnutky se nám nedaří do důsledku odkrýt, zvláště jsou-li to hlubinné, složité pohnutky lidského nitra, když člověk tápe a mýlí se v sobě sám. A konečně jsou nálady, prostředí, chvíle, které samy o sobě vytvářejí tajemnou atmosféru: deštivý mlhavý den, poryv větru, rozplývavé kontury věcí v šeru, v mlze, v soumraku; ticho a samota lesa o polednách. Ten protiklad bezpečí zde a nejistoty, nepohody tam…

Tajemné je vše.

Za voláním nebo vzýváním „Veni, veni“ se však skrývá ještě jedna možnost, jak uvedené provolávané přání zdůraznit: totiž obohatit básnické pásmo prozaickým vyústěním neboli dlouhou pasáží, kterou bychom měli procítit a chápat jako jímavou variantu básně v próze. Také v tomto textu Krásenská štědře, ne-li až velkoryse uplatňuje svou perlivou i citlivou imaginaci, v níž stejně jako v básnických strofách sdílí civilistní polohy s rovinou veskrze invenční („Myslím na tvé bílé tělo, křehké jako oplatka v pozdvihování“, s. 40). Zde již místy autorčina výpověď ve verších plynule přechází do svérázného prozaického recitativu, opět oplývajícího prožitky a zážitky, v němž jako by mimochodem uklouzne i konstatování „Nedělám nic, a tak ke mně všecko přichází.“ (s. 44) Vyslyší se pak ono: veni?

Kdybychom hledali určitý pojem či výraz, který by mohl posloužit jako kýžený (nebo alespoň možný a náležitě nosný) interpretační klíč k přiměřeně analytickému pojmenování druhé básnické sbírky Kláry Krásenské, nejspíše bychom jej vyhmátli až v naprostém závěru, v němž navenek nečekaně a zdánlivě mimo povšechně se nabízející souvislosti dojde taktéž na slovní spojení „nezáměrný pohyb vnitřku“ (s. 45). Co si ovšem pod tím, též z pohledu neurčitého vnějšku, máme představovat? Především nepojmenovatelnou tvůrčí energii prýštící z celého arsenálu autorčina poetického výraziva, neboli i to, co jinými slovy označuje za „takové nelidské zmítání“. Ovšemže i za duchovní impuls, který může vyklenout a vyústit v nepřestávající, až vskutku nekončící „takové chvění o řeč vrženou“ (s. 34).

Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení. Pak není divu, že zcela přirozeně tu nastává až krkolomný střih a čteme epistolární verše jako ukázku korespondence, která by také mohla vyjít až posmrtně. Znenadání jsou pryč andělé s kameny v záhybech roucha, už se nepřepřahají uštvaní koně a dotřeští zvony nad prázdným hrobem, poněvadž jsme v této rozechvělé i velebné řeči vrženi jakoby do nesouměřitelného pozemského všehomíru, v němž souvratě leží ladem a nedělní autobusy míjejí potok. Není namoutě pomyšlení ani na vidi, ani na vici. Zato slyšíme jímavé hlasy, opakující: Veni, veni.