Podobně jako se věřící křesťan obrací k Bohu v každodenní praxi modlitby, tak také dnešní sekulární člověk, který participuje na širší kosmologii individualismu a narcistické sebeprezentace, provádí svého druhu kompulzivní „modlitby“, a to v podobě focení selfíček a jejich postování na sociální sítě. Z pohledu hypotetického antropologa z Marsu je to činnost naprosto podivná, evidentně rituální, přesto ji praktikují dnes již dost možná miliardy lidí.

Rozdíl mezi modlitbou a postováním selfíčka přitom ukazuje, jak odlišně je dnes společnost strukturovaná – zatímco obě aktivity jsou svého druhu nutkavé a rituální, modlitba člověka přivádí k sobě, zpravidla se nekoná veřejně před očima ostatních, obrací pozornost k čemusi přesažnému. Naopak selfíčko je obrácené navenek, k sociálnu – božstvem svého druhu, k němuž se člověk obrací, je sociální bublina sledujících a jejich „milost“ při přijetí (lajkování) nebo nepřijetí obětiny v podobě vlastního obličeje.

Nerad bych, aby se toto srovnání zvrhlo v pouhé více či méně zřetelné žehrání na „dnešní mládež“, protože selfíčka v posledku nejsou směšná, stejně jako modlitba není hloupá. Je to zkrátka něco, co lidé dělají, a proto bychom to měli zkusit pochopit. Pochopení přitom není totéž co „přijetí výkladu domorodců“, protože samozřejmě většina mýtů a rituálů má svou domorodou racionalizaci. Výklad „divochů“ je samozřejmě důležitý, ale člověk zvenku leckdy vidí věc z čerstvého úhlu, který domorodci není dostupný.

Můžeme se ptát, co je v pozadí této aktivity? Je například v pozadí aktivity selfíčka na nejhlubší úrovni ujištění, že „můj život je super“? Možná zde hraje roli ujištění, že vůbec žiji. Oproti životu vesničana nebo vesničanky předminulého století je náš život daleko méně zanořený v hlíně reality. Vesničanka sedí po práci ve stínu lípy a žmoulá mezi zuby stéblo. Je teď a tady. Odvedla práci, je unavená. Cítí na tváři vlahý vánek, je šťastná, že už se nemusí hýbat. Pak jí mysl odběhne a nejspíš myslí na sousedovic Pepu. My ale dnes místo hlíny máme tisíce virtuálních obrazů, to je naše „prsť“, žijeme v digitální zrcadlové říši. Existujeme opravdu, nebo jsme jen jedním ze simulaker, kterými jsme obklopeni? Snad když dostaneme dost lajků, ujistíme se tak, že opravdu jsme.

Pokud máme pochopit lidskou kulturu, musíme prostě přestat brát vážně to, co lidé o sobě tvrdí, když se zamyslí a začnou se racionalizujícím způsobem obhajovat, a místo toho musíme začít hledět na to, co reálně dělají. Musíme se na lidi dívat pohledem „antropologa z Alfy Centauri“ a nahlížet lidské chování ve vší jeho „divošské“ podivnosti. Magie a mýty jsou všude kolem nás, my jimi reálně žijeme, i když nad nimi oficiálně ohrnujeme nos.