Je pravda jenom pro suchary?
Vždyť přece ten život, co se nám společnost snaží předložit jako „normální“, je iluzí, ideálem, do jehož kadlubu většina rodin nezapadá. „Normální“ nemusí mít jen jedinou podobu.
V minulosti u nás vyšly dvě knihy Enne Koens (1974): Jsem Vincent a nebojím se (Meander 2022, recenzováno ve Tvaru 1/2023) a Odtud je vidět celý svět (Meander, 2024, recenzováno ve Tvaru 7/2025). Ani jedna by neměla chybět v knihovničce prvostupňových dětí. „Vincent“, příběh o tom, kam až může dojít ignorovaná šikana, je už bez nadsázky součástí novodobého kánonu. Českému čtenáři jsou obě velmi přístupné i díky nadstandardní překladatelské péči Pavly van Dam Markové.
Po uvedení knihy Odtud je vidět celý svět na festivalu Děti, čtěte! na podzim roku 2024 jsem s autorkou a překladatelkou seděla v jedné malostranské zahradě (rozhovor vyšel ve Tvaru 18/2024). Už tam tehdy padlo, že další knihou, která by měla být představena v češtině, je právě Sammie a děda. Jde o autorčinu prvotinu a jako jediná ze tří titulů převedených do češtiny obsahuje i silný humorný prvek. Těšila jsem se na ni a nejsem zklamaná. Jako bonus vnímám fakt, že ilustrace k „Sammiemu“ obstarala Annet Schaap, nizozemská ilustrátorka a spisovatelka, jejíž obě prózy pro starší čtenáře vydalo v češtině nakladatelství Baobab.
Na první pohled působí ve srovnání se svými dvěma literárním předchůdkyněmi Sammie a děda trochu rozháraně a méně jednoznačně. Je to však nejednoznačnost záměrná. Nejde o neuspořádanost, ale o potřebu vést se čtenářem dialog a aktivně ho do tvoření příběhu zapojit.
Příběh devítiletého Sammieho, který většinu života tráví u dědy, je jednou velkou pobídkou čtenáři, aby se sám rozhodl, zda věří dědovým historkám, nebo jestli má za to, že si starý pán vymýšlí. Autorka nepředkládá příběh, který jen pasivně vyslechneme. Chce, abychom byli při čtení angažovaní, neztráceli pozornost, vyhodnocovali, pohlíželi „za“ příběh, váhali a rozhodovali se, čemu sami věříme. A ať už jsou naše verdikty jakékoli, je to v pořádku. Tak či onak, jde o rozhodnutí svobodná a autorka nemá potřebu nic dál dovysvětlovat, uvádět na pravou míru a trvat na jediné interpretaci. Přenechává nám část tvůrčí role. Když se na konci dostaví dědův kamarád a pravdivost přinejmenším jedné z „neuvěřitelných historek“ potvrdí, je to jen popíchnutí, které nepotvrzuje ani nevyvrací nic dalšího.
Díky nadsázce, kterou dědovo vyprávění oplývá, dostává příběh kulisy až pohádkové. Nastartuje čtenářovu dětskou fantazii, tak jako se to děje u Sammieho. A Sammie dědovi věří, tak proč by mu neměl věřit i čtenář? To, že většina z nás vede vcelku obyčejný život, přece neznamená, že by ten dědův nemohl být neobyčejný.
,A byla to pravda?‘ naléhám. ,Pravda, nebo nepravda je pro suchary, Same. Na to si my hrát nebudeme.‘
s. 101
Ale pokud jsou to přece jen smyšlenky, nevypráví je děda Sammiemu jen tak pro nic za nic. Takhle dobrodružný děda přece nemůže mít nudného, odstrčeného vnuka! Díky dědově výjimečnosti se výjimečným stává i Sammie. A on se potřebuje cítit výjimečně… aspoň tu a tam… když všichni spolužáci odjedou na prázdniny pryč, máma je pracovně v Tokiu nebo když to skřípe ve škole. Ať už u tabule, nebo na školním dvoře.
„,Co je se tebou?‘ ,Nic!‘ křiknu. ,Jdi pryč!‘ Jenže nechci, aby šel pryč. Vůbec ne. Chci, aby zůstal. Je to divné: když se naštvu, říkám opak toho, co chci, jako ve světě naruby. Kdyby mi tohle někdo dokázal vysvětlit. Děda se posadí na okraj postele. Mlčí. Jen čeká. Já nikdy dlouho mlčet nevydržím a on to ví. ,Posmívají se mi,‘ zašeptám pod polštářem. ,Cože?‘ ,Posmívají se mi!‘ zavolám. ,Kdo?‘ ,Walid a Noah.‘ ,A jak?‘ Posadím se, abych mu to mohl líp vysvětlit. ,Zakazujou mi hrát s nima fotbal, protože mám zrzavý vlasy. Zrzavý vlasy rozptylujou. Prej je to nebezpečný.‘“ (s. 81)
Možná by Sammie občas chtěl, aby byl jeho svět trochu „normální“. Možná by chtěl, aby mu děda namísto vyprávění vtipů o prdění raději pomohl s domácími úkoly. Možná by někdy chtěl, aby jeho svět tvořili táta s mámou.
Ale je to tak, jak to je. Svět, v němž žijí s dědou, je neobyčejný v mnoha ohledech.
,Jak to, že vlastně nejsi jako ostatní?‘ zeptám se. ,Jaký ostatní?‘ zeptá se děda. ,Dospělí,‘ upřesním. ,Jo, tyhle,‘ děda na to. ,No,‘ pokračuju. ,Většina lidí neposkakuje. Většina dospělých nejí palačinky se salátem a má raději zdravé jídlo než sladkosti. Většina velkých lidí radši mluví, než aby něco vyprávěli. […]‘ ,Já se hrozně snažím,‘ vzdychne děda. ,Já se právě ze všech sil snažím být jako ostatní, jenže mi to nejde.‘ ,To není pravda,‘ nesouhlasím, ,ty se nesnažíš ani trochu.‘ ,Máš pravdu,‘ připustí děda, ,nesnažím.‘ ,Já bych chtěl být jako ty,‘ řeknu. ,Proč?‘ ,Nikdy si s ničím neděláš starosti.‘ ,Lámat si s něčím hlavu nemá cenu.‘ ,Spousta věcí se může pokazit.‘ ,To se uvidí pak.‘ ,Až zas budeš nemocnej?‘ ,Cítím se dobře.‘ ,Ale může se to přece stát, ne?‘ ,Nesmíš přestat snít, Same, jinak je život nesnesitelnej. […]‘
s. 130–131
To, jak moc se děda snažil a jak moc toho vnukovi předal, dokáže Sammie ocenit asi až mnohem později. Až se jednou ohlédne, pochopí, kolik lásky mu děda dával, když mu dovolil vlézt si k němu do postele po zoufalém úprku z mámina bytu. Když ho učil, že i dospělí dělají chyby, poté co poražený strom zbořil zahradní domek, když spolu koukali oknem do třídy, aby zjistil, že v životě je víc než jen škola. Nebo když viděl, jak přestřelil, když vylezl do okna, aby ukázal, že umí létat. A taky když pro něj udělal auto:
Děda postaví na terasu dvě židle. Smete z nich sníh a křídou před ně na zem nakreslí tři pedály. […] ,Bacha!‘ vykřikne děda. ,Zařaď dvojku. Když jedeš do zatáčky, musíš zařadit dvojku.‘ […] Hned stočím volant stranou. Děda se směje na celé kolo a dělá, jako že se drží dveří.
s. 103–104
Když ho učil přijímat smrt: „,Takový krásný zvíře, zdravý a ani nebyl nijak starej,‘ pokračuje děda a s lítostí pozoruje nehybný kožíšek na klíně. Drbeme spolu Maxima pod bradou. Je to zvláštní, jako by byl z látky. Měkký, a dokonce ještě trochu teplý, přesto ale mrtvý. Tak tam spolu sedíme snad věky. ,Teď,‘ povídá pak děda, ,o něm musíme říct hezký věci.‘ ,Jak to myslíš?‘ ,Třeba jak báječně dokázal držet rovnováhu.‘ […] A jak vzpomínáme, nepřestáváme ho hladit. ,Maxime,‘ uzavře děda, ,měl jsi krásnej kočičí život. Možná poněkud krátkej, ale stejně, dovedl sis ho užít.‘ […] ,A přece je život pěknej,‘ pronese děda. ,I přestože se dějou takový věci.‘“ (s. 108–112) A když si strašně lámal hlavu, ač tvrdil, že to nedělá. Když cítil, co je potřeba udělat a jak svou dceru a vnuka držet nad vodou.
Teď si Sammie ještě neuvědomuje, že děda je jeho a máminou záchrannou sítí. Že Sammieho miluje tak, jak jen dědeček kdy dokázal milovat svého vnuka. I když ho vychovává neortodoxně, dědečkovsky.
Přestože si Sammie občas přeje „normální“ život, je nám jasné, že spousta „normálních“ rodin by dala všechno na světě za trochu bezpečí, důvěry, porozumění a legrace, které s dědou zažívá Sammie. Děda mu dovolí prožívat plnohodnotné dětství, i když jeho nukleární rodina nefunguje. A zároveň dovolí jeho mladé mámě, aby se postavila na nohy, uspořádala si život, pochopila Sammieho potřebu poznat pravdu o jeho tátovi – a uvědomila si, jak moc ji Sammie potřebuje. Díky dědovi to teď už zvládnou sami. Díky dědovi oba nakonec letí.
Vždyť přece ten život, co se nám společnost snaží předložit jako „normální“, je iluzí, ideálem, do jehož kadlubu většina rodin nezapadá. „Normální“ nemusí mít jen jedinou podobu.
Trojice autorek nerýsuje čáru dělící na správné a špatné, nemoralizuje, nesnaží se upínat k nerealistickým vztahovým ideálům. Uvědomují si, že dokonale fungující vztahy neexistují (dokonce na tuto naivní představu poukazují příkladem Albyiných rodičů, kteří rodinu romanticky idealizují, avšak nedokážou ji udržet pohromadě), a soustředí se na odtajnění pohledu druhé strany, které umožní podat si vzájemně pomocnou ruku.
Cvrček je další sebevědomou připomínkou síly současné holandské literatury určené dětem a je nesporně jednou z nejvýraznějších knih letošního podzimu. Pro děti i pro dospělé.
Často hledáme způsoby, jak podpořit čtenářskou gramotnost dětí na základní škole, které odmítají souvislé bloky textu a atraktivitu knihy měří velikostí písma a počtem stran. Proč jim nenabídnout titul, který dovolí hluboce se do knihy ponořit i přesto, že samotného textu je poskrovnu? Součástí čtenářského prožitku je v této knize jak spousta faktických informací, tak citlivé vedení k empatickému vnímání současného světa.
Je to nádherný příběh o různých druzích přátelství a různých druzích rodinných modelů. Je to příběh o odpuštění a o tom, jak je někdy nesnadné odpustit. A taky o tom, že v životě je někdy potřeba rychlost a sebedůvěra, jindy laskavost a trpělivost.
Plynutí textu námi nezmítá v peřejích dramatu ani nás neuspává jako stojatá hladina prohřátého rybníka. Nese nás jako odhodlaná říčka, sympaticky energická, avšak stále bezpečná ke koupání už pro předškolního čtenáře, který se jí může nechat houpat, a přitom pořád dosáhne na dno.