03_rozhovor
Rozhovor s Kateřinou Bolechovou

Je dobré mít kam odbočit

Ptá se Simona Martínková-Racková

Svou roli nepochybně hrají i marketingové tahy, v mnoha směrech, včetně toho, jak je průrazný sám autor. Ale co si budeme povídat, je to i věc štěstí a náhody. Pro mě bylo prvotním nakopnutím to, že jsem mohla publikovat v Psím vínu a pak vydat sbírku v edici tohoto časopisu. Jardovi Kovandovi a dalším lidem z toho okruhu jsem dodnes nesmírně vděčná. Jarda je můj guru, intenzivně jsme si tehdy psali a mám moc ráda i jeho poezii, ačkoli jsem si na jeho styl musela zvykat.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 19/2026

Na náš rozhovor jsi přijela z Českých Budějovic, které jsou tvým celoživotním domovem. Nikdy tě nelákala jiná místa?

Je to tak, v Budějovicích jsem se narodila a žiju tam celý život. Jen na nástavbu po maturitě jsem šla do Brna, ale odtamtud jsem ani ne po týdnu utekla a nastoupila do práce, už zase v Budějovicích. Jsem typ člověka, který nemusí moc cestovat, možná na pár dní. Občas takhle zajedu třeba právě do Brna nebo do Prahy, ale pak jsem ráda zase doma.

Co to tehdy bylo za nástavbu?

Byl to obor radiologický laborant, v té době se na něj dostávalo velmi málo lidí a dal se studovat právě jen v Brně. Dnes už jsou všechny tyhle specializace i v Budějovicích, rehabilitace, oční optik a další. Pro mě to byla spíš znouzectnost, na gymplu jsem totiž neměla zrovna dobré známky, a jelikož rozhodoval průměr, neměla jsem moc na výběr. Ostatně v Budějovicích tehdy byla jen pedagogická a zemědělská fakulta, a ani jedna z nich mě nezaujala. Dnešní Jihočeská univerzita už má daleko víc fakult, ale ta vznikla až později. Obor radiologický laborant se mi tehdy namanul, protože maminka je zdravotní sestra. Ve zdravotnictví jsem ale nikdy nepracovala a nijak mě to nemrzí, asi by to pro mě nebylo to pravé. Bývala by mě lákala spíš filosofie nebo třeba žurnalistika, ale vlastně jsem pořádně nevěděla, co bych chtěla dělat. Ostatně nevím to doteď.

S tím možná souvisí fakt, že jsi vystřídala dost zaměstnání, a velice odlišných. Zaujalo mě, že jsi dělala i krupiérku. Co tě k této profesi přivedlo?

To bylo v roce 1991. Tehdy bylo kasino v Budějovicích přímo na náměstí, v krásných prostorách, které měl Čedok, kousek od radnice. Bylo to maličké kasino, jen pět stolů, a hrál se tam jen blackjack a ruleta. Ještě neexistovalo euro, takže se hrálo za dolary a koruny. A jelikož jsme blízko hranic, jezdili tam hrát lidé z Německa a Rakouska. My zaměstnanci jsme museli nejdřív absolvovat kurz, a ten byl tedy hodně náročný. Je to poměrně nákladný kurz a trvá několik týdnů, naučit se veškeré techniky není jednoduché. Taky snad každý týden někdo vypadl, bylo to jako v reality show. Já jsem se dokodrcala až do konce a pak jsem tam pracovala asi tři a půl roku.

To je dlouhá doba.

V zahraničí, třeba ve Spojených státech, je běžné, že to lidé dělají celý život. Ale tady je jiná situace, v Budějovicích už je hazard úplně zakázaný, nicméně někteří moji bývalí kolegové pracují v kasinu dodnes, zpravidla v Dolním Dvořišti. Dostávala jsem i nabídky vzít si to třeba jen jako brigádu, což by nebylo vůbec špatné, jen bych si musela znovu projít pravidla. Tehdy jsme měli zahraniční vedení i kolegy, pracovali tam třeba Britové nebo Dáni, což bylo skvělé i kvůli jazyku, protože jsme denně používali němčinu a angličtinu.

Bylo to tak dobrodružné prostředí, jak si člověk zvenčí představuje?

Dobrodružné to celkem bylo. Přihlásila jsem se poté, co jsem v televizi viděla krupiérku z Mariánských Lázní, a řekla jsem si – to chci! Přesně tohle chci dělat. Kasino v Budějovicích bylo tehdy otevřené teprve krátce, tuším od května, a my nastupovali v srpnu. Učili jsme se všichni všechno, pozice nebyly rozdělené předem. Při pohovoru se mě zeptali, jestli bych brala i místo v pokladně, a já řekla – klidně, mně práce s penězi nevadí, naopak. Byla to devadesátá léta plná euforie a byli jsme mladí. Po čase ale přišla obrovská únava, protože jsme pracovali jenom v noci, na turnusy. Když jsem měla volno, přátelé byli v práci. Sociální vazby se tím narušují, takže nakonec jsi pořád se stejnými lidmi. Navíc to prostředí láká k tomu, aby hráli i krupiéři. Já jsem se tomu vždycky záměrně vyhýbala, ale stalo se, že někteří propadli automatům a podobně. Kdysi jsem o tom pro Čilichili napsala článek.

Co říkáš na tendence zcela hazard vymýtit?

Myslím si, že živá hra by se měla zachovat. Existovala vždycky, nanejvýš lidé hráli načerno. Tehdy začátkem devadesátých let bylo prostředí kasin skutečně luxusní, zářivé, i když v určitém ohledu už to tak zářivé není. Po určité době člověk pozná i tu druhou stranu. Když jsem o mnoho let později přišla o práci, zkusila jsem to znovu, to mi bylo čtyřicet sedm. Tehdy hledali pokladní do Dolního Dvořiště a musím říct, že to mělo pořád stejný wow efekt. Nové, velké kasino, fialové layouty, mělo to atmosféru. I když prostě vím, že když člověk neuteče včas, nedopadne to vždycky dobře. Ale znám lidi, kteří to zkrátka zvládají i dlouhodobě. Já jsem ale musela odejít, protože mě to už vyčerpávalo. Navíc nejsem moc disciplinovaný člověk a ono to svádí. Ale ty začátky jsme si rozhodně užili. Letos v dubnu za mnou ze Skotska přiletěla moje tehdejší manažerka, viděly jsme se po třiatřiceti letech.

To si skoro říká o sepsání pamětí, nemyslíš?

To je fakt. Lidi to i po těch letech pořád fascinuje. Sama to vnímám tak, že jsem si splnila sen, a je pravda, že co se tam naučíš, třeba manipulaci s žetony, to už nikdy úplně nezapomeneš. Jako když se naučíš hrát volejbal nebo jezdit na kole.

Taky prý máš ráda poker.

Teď se hraje texas hold  ’ em, který je o něco složitější než klasický pětikartový poker. Měli jsme manažera, který pocházel z Hongkongu, a ten nás klasickou hru trochu naučil. Dodnes se ráda dívám na turnaje, když mám zrovna čas, a říkám si, jak bych to asi hrála já. Nezdá se to, ale je to strašná dřina, hráči tím tráví hodiny a hodiny a musí u hry neustále přemýšlet. Přirovnala bych to k šachistům. U rulety přemýšlet nemusíš, ale u karet hodně.

Psala sis někdy deník?

Spíš sporadický, ale psala. Mám doma i deníky, do kterých jsem si zapisovala taky básničky nebo jsem si do nich kreslila. Když jsem na cestách, někdy si s sebou vozím notýsek. S nástupem technologií jsem ale trochu zlenivěla, je to peklo.

Máš zápisky i z doby, kterou jsme teď probíraly? Jistě jsi tehdy psala už i poezii.

Mám. Jak pro mě to prostředí začínalo být ubíjející, začala jsem intenzivně psát. V devadesátém čtvrtém jsem jela na literární soutěž Hořovice Václava Hraběte a získala jsem tam ocenění za prózu. Ale většina mých tehdejších zápisků nebyla nikdy publikovaná.

Jsi ten typ autora, který se vrací ke svým starým textům?

Občas to dělám. A někdy tam najdu něco, nad čím si s údivem říkám – kdo to psal?! To je přece hrozný! Ale jindy jsem zase příjemně překvapená. Pravda je, že když jsem na gymplu začala s básněmi, psala jsem vázaným veršem. A paradoxně si některé z nich pamatuju dodnes. Některé dokonce dodatečně vyšly v Dobré adrese, redakce nás tehdy požádala, ať pošleme texty, které jsme napsali už kdysi. V té době jsem psala do různých zápisníků, ty mám ještě poschovávané, nebo na stroji. Naše generace si prošly všemi těmito etapami. Dneska je to jiné, můžeš psát rovnou na Instagram. Přiznávám, že už si taky ulevuju spíš na Facebooku. A nemám žádný systém archivování, spíš tak občas něco někde objevím. Něco zůstalo i na disketách, naštěstí mám adaptér. Ale spoustu básniček jsem poztrácela.

Vázaný verš jsi opustila definitivně?

Asi ano. Spousta lidí si ovšem dodnes myslí, že poezie musí být vázaná. Vidím to i u nás v knihovně, kde pracuju už sedm let. Běžně se setkávám s námitkou – to se nerýmuje, to přece není poezie. Mnoho lidí má z poezie vlastně strach, podle mě úplně zbytečně. Dnes je tu spousta nových, nejenom mladých autorů, kteří se čtou dobře a píšou srozumitelně. Ale zejména starší lidé jsou zvyklí na klasiku a nejsou moc ochotní přistoupit na něco novějšího. I v povinné četbě bývá z modernějších básníků maximálně Hrabě, možná Jirous. Jen občas se najde nějaký učitel nebo učitelka češtiny, kteří z vlastní iniciativy zařadí i nějaké novější, nebo dokonce současné básníky, ale co tak vidím, jsou to spíš výjimky. Samozřejmě nic proti klasice, já osobně třeba Máj považuju za dokonalé dílo a miluju ho už od školy. Jen škoda že se repertoár takhle ochuzuje, protože opravdu je z čeho vybírat.

V knihovně pracuješ přímo ve výpůjčkách?

Ano, u výpůjčního pultu, a kromě toho organizuju přednášky, besedy a výstavy. Teď v listopadu to je Den poezie, který jsme do Budějovic po nějakém čase vrátili. Dříve tam probíhal, jezdil k nám třeba Pepa Straka coby moderátor, byl to hezký mezinárodní festival. Pak to nějak usnulo, tak jsem za obnovu ráda.

Radí se s tebou čtenáři, co si mají půjčit?

To rozhodně. Předtím jsem krátce pracovala v knihkupectví, pak jsem nastoupila do knihovny jako náhrada za kolegyni na mateřské a už jsem tam zůstala. Jeden z běžných požadavkům zní – doporučte mi něco, co nemá špatný konec. Když můžu, ráda pomůžu. Nicméně vychází toho tolik, že se mi trh zdá už přesycený, zvlášť v některých žánrech. Ale lidé čtou, to je fajn. Přiznám se, že se je snažím navrtat do toho, co mi samotné připadá dobré, a hodně doporučuju české autory, jak prózy, tak poezie. Sama čtu víc poezii, poměrně dost jí bereme i do knihovny, hlavně tu českou. Lidé hodně slyší na regionální autory, jako je Jirka Hájíček, Honza Štifter nebo Jirka Březina, který píše detektivky. Tito autoři zpracovávají témata týkající se regionu nebo Šumavy, což je velmi oblíbené. Hodně populární jsou i české detektivky. Dřív jsem je taky dost četla, teď už se na detektivku spíš podívám. Lidé si půjčují nejen severské autory, ale i ty naše, jako je Michaela Klevisová nebo Kristýna Trpková. Tyto knihy rotují a většinou jsou na ně i rezervace. Z ostatních žánrů je hodně žádaná Ditta Kůtová, regionální autorka, která napsala například Zlou babičku nebo Marmeládu, nebo Petra Dvořáková. Když někdo z oblíbených autorů vydá novou knihu, začnou se znova půjčovat i předchozí tituly. To jsem zaznamenala u spisovatelek, jako je Jakuba Katalpa nebo Kateřina Tučková.

Chodí ti pak čtenáři děkovat, že jsi jim poradila dobře?

Chodí, a docela často. Každopádně preference čtenářů jsou velice pestré. Někdo vyhledává oddechovější literaturu nebo třeba fantasy, jiný zase čte hlavně literaturu naučnou. Musím říct, že leckdy jsou to opravdu pěkné, zajímavé knížky, kolikrát se do nich sama začtu. A to pracuju v knihovně Na Sadech, která nemá tak rozsáhlý fundus jako ta hlavní. Ta se teď zrovna rekonstruuje, a tak má omezený provoz, nicméně speciálně naučné literatury je tam mnohem víc.

Co dalšího si ráda přečteš?

Hodně jsem si oblíbila určitý typ komiksu. Mám ráda australského výtvarníka Shauna Tana, naposledy vydal Domovinu. Dokáže nesmírně úsporně podat úžasný příběh, aspoň tedy pro mě. I když to nejsou zrovna laciné knihy, už jsem si jich několik koupila. Kromě toho mám zrovna půjčenou antologii básní pro dětské recitátory Už žádné verše o zvířátkách, ta je taky výborná, a Výkladový slovník Oliny Stehlíkové. Zvlášť pro děti se teď dělají vynikající, opravdu zdařilé knížky. Horší je to s kvalitou výtisků, některé tituly se bohužel velmi brzo rozpadnou, zvlášť když jdou z ruky do ruky. Na druhou stranu, rozpadly se i moje knížky, a to jsou tenké. Mimochodem, s mým nakladatelem Petrem Štenglem jsme byli původně domluvení, že bychom vydali sloupky, které už nějakou dobu píšu pro rozhlas, ale pořád se to odkládalo a nakonec jsme se dohodli, že tedy ne.

A nechceš je tedy vydat jinde?

Zatím jsem je jinde nabídnout nezkoušela. Se sloupky to asi obecně není jednoduché. Honza Flaška si vydal knihu sloupků Pěkná snůška sám, Eva Turnová, která taky píše sloupky a glosy pro rozhlas, si založila malé nakladatelství Eturnity a její Turnový háj už má mnoho dílů. Asi by se nabízel i crowdfunding, ale přiznám se, že tenhle fenomén nemám moc ráda.

Z vlastní spoluautorské zkušenosti mohu potvrdit, že s tím je neskutečně práce a výsledek je velmi nejistý.

Honza Zvettler, kterému v Odeonu vyšla sbírka Křoví záškoláků a teď v listopadu mu vyjde další v Rubatu, mi navrhoval, ať si ty sloupky vydám v jednom nakladatelství, které na knihy vybírá právě touto formou. Tak jsem mu vysvětlila, že prostě nechci dělat kampaň. Kromě sbírky Strop nade mnou jednou zmizí jsem vždycky měla editora, jsem ráda, když kniha dostane veškerou nakladatelskou péči. Ono je to na výsledku znát.

Jak to bylo se Stropem?

Ten mi vyšel v budějovickém nakladatelství Měsíc ve dne, které dělá vymazlené knížky, ale spíš výtvarníkům. Jejich primárním záměrem bylo vydat po jedné výstavě moje koláže, ale nakonec chtěli i texty. A já jsem výběr nechala na grafičce. Byla jsem zvědavá, jak to uvidí ona, jak to propojí s obrázky. Ale jinak si vůbec nedovedu představit, že by knížka neměla editora.

Druhé oči můžou výsledku hodně pomoci.

Přesně tak, dobrý editor dokáže z textů vytáhnout to nejlepší. I když, pravda, může to i zkazit. Ale mnoha knížkám práce editora pomůže. V mém případě to byla Jana Sieberová, spolupracovaly jsme dokonce na dvou sbírkách. V obou případech byly rukopisy obsáhlé, Jana má radši kratší básně nebo cykly a vytěžila z textů to, co já jako autorka už v podstatě nevidím.

Hodně se škrtalo?

Spíš vybírala jednotlivé texty a jiné nechala stranou. Jana není ten typ editora, který by v básních něco zásadně měnil nebo to chtěl po mně. Občas jsme změnily nějaké slovo nebo verš, ale nebylo to nic dramatického. První sbírku Rozsvícenou baterkou do pusy, která vyšla jako neprodejná příloha k Psímu vínu, mi redigoval Milan Libiger. Bylo tam dost změn, a i když jsem na ně tehdy přistoupila, na čteních nakonec používám původní rukopisy. Jeden nebo dva texty totiž v knize vyznívají jinak, než jsem zamýšlela.

V tu chvíli sis toho nevšimla?

Asi ne. Ono to taky na papíře působí jinak. Až později jsem zjistila, že mi to nedává takový smysl, jaký jsem chtěla, třeba protože se kus básně vyhodil. Kdysi mi měla vyjít knížka u jednoho nakladatele v Budějovicích a ten mi tam dělal takové zásahy, že jsem nakonec řekla, že to raději nevydáme. A byla jsem smířená s tím, že nic nebude. Kdyby to byly detaily, tak jasně, domluvíme se. Ale on ten rukopis strašně moc proškrtal, už to vlastně byly jiné texty.

Říkáš, že editor je velmi důležitý, ale zároveň jsi měla několik zkušeností, kdy pro tebe zásahy už nebyly přijatelné. Kudy tedy vede ta hranice? Ptám se jako básnířka i jako editorka.

I když nejsem odbornice, stává se mi, že čtu knihu a říkám si – tohle bych vyhodila, tohle je slabé, tohle je zbytečné. Pro mě osobně je asi hranicí to, když se vyškrtne poměrně velká část textu nebo se verše přeházejí. Na druhé straně jsem ochotná třeba měnit slovosled. Když točím sloupky pro rozhlas, dramaturgyně mi běžně přehazuje slova, upravuje text, jak je třeba. A na to přistupuju, protože tohle je specifický útvar a ona ví, co vyžaduje. Jana Sieberová mi při práci na sbírkách psávala – tohle se opakuje, tohle je klišé, pryč. Ale šlo o jedno dvě slova nebo o nějaký obrat. Nebo namítala, že je něco příliš dořečené, i když já jsem typ autora, co hodně doříkává. Souvisí to i s tím, že jsem básnířka-pozorovatelka. Je ale fakt, že teď mnoho nepíšu.

Čemu to připisuješ?

Určitě to souvisí i s tím, že pracuju v knihovně, a tak mám denně na očích téměř nekonečné množství knih. Jsem jimi zavalená, vnímám tu inflaci.

Zároveň jsi nám ale do Tvaru poslala hned několik souborů básní.

Ano, ty měl původně dostat Milan Ohnisko, nakonec z nich vybírala Jitka Bret Srbová a tobě jsem je poslala kvůli našemu rozhovoru. Ale už jsem překročila určitou věkovou hranici, navíc v poslední době se přihodilo mnoho událostí a některé z nich byly hodně smutné, tím je to taky ovlivněno. Speciálně tento rok pro mě byl dost těžký, často ani nebyla síla něco tvořit. Když už, tak jsem si jen tak čmárala, kreslit neumím, byly to obrázky hraničící s art brut. Kreslím čistě intuitivně, vezmu do ruky tužku a jedu, aniž bych si říkala – teď načmárám slona. A přesto z toho něco vyleze. Proto jsem o zpětnou vazbu požádala Jaromíra Typlta a ten mi dal kontakt na Ivanu Beránkovou, odbornici na art brut. Taky jsem tyhle své kresby dala k posouzení umělé inteligenci. Pak jsem začala malovat Kurta Cobaina v různých variantách. Koupila jsem si vybavení, že bych malovala víc, ale nakonec na to nebyl čas, protože jsem v srpnu stěhovala mámu, je jí osmdesát sedm, do domova pro seniory. Taky jsem musela naplánovat besedy do knihovny, sama víš, jak je to náročné. Maily, termíny, připravit se na jednotlivé akce. Takže už jsem dlouho zase nekreslila, i když materiál bych měla.

Jsi známá kolážistka, objevuješ teď pro sebe nové techniky?

Pastelka mi vyhovuje tím, že je bezprostřední. Vezmeš ji, a hned můžeš čmárat. Kreslení i malování jsem zkoušela už kdysi. Jak říká Petr Štengl, který taky maloval – my skvrnaři. Dokonce mám jeho první sbírku Co říkal Zouplna, kterou si sám ilustroval. Spousta lidí, kteří píšou, tvoří i výtvarně. Radek Fridrich je kolážista, zrovna tak Viki Shock nebo Miroslav Huptych, ten vede i kurzy arteterapie. Jeho koláže jsou ovšem krásně vymazlené, na rozdíl od mých. Nejsem moc trpělivý člověk, takže pro mě to musí být záležitost několika minut. Klidně obrázky naškubu. A stejné je to i s kreslením a malováním. Často se stává, že koláže, které jsem rozdělala a nenalepila jsem je hned, už nenalepím. Zrovna doma jednu takovou mám.

Máš to tak i s básněmi, že to musí být rychlý proces?

To ne. Dřív jsem to nosila v hlavě dlouho, dnes už mnohé z nich zapomenu, než je stačím napsat. Běžně jsem mívala i tři verze textu, to už nedělám. Napíšu text a už v něm nic moc neupravuju. Ostatně většinou si vystačím s pár verši. Mám krátké básně ráda, baví mě třeba haiku, která píše Jirka Hájíček, i když vím, že čeština na tenhle útvar není ideální, japonština je na haiku utvořená mnohem lépe. Ale napsala jsem soubor gregerií, jenom jedna věta nebo přirovnání, leckdy absurdní. Milan Ohnisko mi jich ve Tvaru kdysi pár zveřejnil.

Poslední sbírka Sádrová hlava jiné Marie, nominovaná na Literu za poezii, ti vyšla před šesti lety. Na vydání další knihy tedy nespěcháš?

Nespěchám. Asi to souvisí s tou nominací, ale taky je pravda, že dřív jsem hodně inspirace čerpala na cestách. Nebo když jsem dělala v korporátu, to bylo hektické období. Práci v knihovně vnímám jako protipól, dostala jsem se do prostředí, kde se toho zase tolik neděje. Ne že bych nepsala vůbec, ale patřím k autorům, kteří i pár měsíců nenapíšou nic. Dřív jsem to tak neměla. Možná je to věkem nebo různými životními situacemi, do kterých jsem se dostala. Ale pořád platí, že poezii vidím. Jak říkala básnířka Vlasta Bakalová, se kterou jsem se léta přátelila – bohužel už nežije –, existují i nepíšící básníci. Vnímám poezii kolem sebe. Poetické momenty, klidně i na ulici nebo v trolejbuse.

V říjnu jsem byla v Ostravě na ProtimluvFestu a topení v hotelu vydávalo zvláštní, tajemné zvuky, připomínaly mi zpěvy velryb. Hned se mi v hlavě začala odvíjet báseň. Když jsem to řekla manželovi, prohlásil – asi to topení ještě neodvzdušnili. A bylo po básni.

To je přesně ono. V Budějovicích už zase máme civilní letiště a já ta letadla vidím z balkonu. Vždycky jim zamávám a lidem uvnitř popřeju hezkou dovolenou. Představuju si, jak sedí v tom letadle, a napadá mě, jaké asi jsou jejich příběhy. A někdo si řekne jenom – letadlo. Ale možná i tohle je podoba overthinkingu, které v reálném životě není zrovna dobrou výbavou, protože se člověk příliš zaobírá svými myšlenkami. Ale poezii to svědčí. Jsem přesvědčená, že na každém okamžiku, ať už je smutný, nebo veselý, se dá najít i něco poetického. I když to spousta lidí nevnímá anebo nechce vidět.

Možná je poezie zároveň jedním ze způsobů, jak tohle „overthinkování“, jak říkají moje dospívající děti, zpracovat, kompenzovat. Jak se popasovat se strachem, když si člověk domýšlí dramatické situace a takzvaně vidí za tři rohy.

To nepochybně ano. Říká se, že poezii píšou citlivější lidé. Tím spíš mě mrzí, že se jí nedostává většího prostoru, třeba i v těch knihovnách. V naší pobočce jsme aspoň vyhradili zvláštní polici současné poezii a jsem přesvědčená, že si každý zájemce může v nabídce různých poetik najít to svoje. A ano, chodí k nám do knihovny i lidé, kteří poezii čtou, a dokonce si nechají poradit. Většinou jsou to pedagogové, i bývalí. Zrovna nedávno jedna paní hledala povinnou četbu pro dceru, tak jsem jí od Hraběte kromě básní doporučila i kratičkou prózu Horečka, kterou mám nesmírně ráda a už jsem ji přežvýkala několikrát. A pak jsem jí nacpala i něco z nové poezie, vzala si to všechno. To mi udělalo radost. A musím říct, že když Miloš Doležal dostal cenu Kniha roku za sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ, bylo na ni i hodně rezervací.

Naznačila jsi, že od své nominace na Literu píšeš méně. Jak to souvisí?

Všichni mi tehdy říkali – nevadí, vyjde to příště. Ale já tvrdím, že žádné příště nebude. Nechtěla bych tam sedět desetkrát a vždycky odejít s prázdnou. Olina Stehlíková se mě kdysi v rozhovoru pro slovenskou Glosolálii ptala, jestli jsem nominaci neočekávala spíš u sbírky Pohřebiště pecek. Je fakt, že ta sbírka byla dobře hodnocená v Souřadnicích, které vydává Akademie věd, i když zároveň dostala šíleným způsobem na frak v A2, vyšla tam negativní recenze na celou stránku. Volala jsem to tehdy Petrovi Štenglovi a on mě uklidňoval, že to nevadí, že negativní reklama je taky reklama.

A leckdy ještě účinnější, i když autor z toho zcela pochopitelně radost nemá.

Je to tak. Každopádně jak to bylo promílané v akademických kruzích, říkala jsem si, že by z toho možná mohlo něco být. Ale v případě Sádrové hlavy jiné Marie jsem s tím vůbec nepočítala. Když mi přišel mail s oznámením nominace, jen jsem se divila. Vůbec žádné ambice jsem s tou sbírkou neměla, navíc je to taková pidiknížka.

Ale mluvíš v ní o podstatných věcech. Měla jsi tedy pocit, že je mise splněna? Že teď jsi už „oficiálně uznaná“ autorka?

Vlastně to tak částečně bude. A i když bych už měla materiál na další knížku, na její sestavení teď nebyla ani nálada, ani prostor. To bych na to musela sednout. I když já to vždycky uvařím, ani nevím jak. Někdo píše systematicky, ve stylu – teď jsem napsal jaro, to je uzavřené, a teď budu psát léto. Já to tak nemám. Píšu a píšu, pak z celku něco vyhodím a potom ten rukopis zase zamotám jinam. A když si procházím staré básně, někdy si říkám – vždyť já jsem psala mnohem líp!

V jakém smyslu?

Třeba daleko víc abstraktně. Jsem zařazená do škatulky civilní poezie, ale dřív jsem psala i surreálné básně, které vycházely třeba ze snů. Je fakt, že teď se mi nic moc nezdá. Ale dřív se mi sny zdály, a krásné bylo, že se mi zdály i básničky. A byly to ty nejhezčí básničky. Ale nikdy se mi nepodařilo si je zapamatovat. Mívám ovšem i sny o tom, že mám někde vystupovat, přijdu tam a nejsem schopna slova. A pak taky, že mám maturovat z matematiky. Já jsem z ní maturovala, tehdy to bylo povinné, a i po čtyřiceti letech se z té představy dokážu zpotit. V humanitní třídě totiž už nebylo místo, a tak mě dali do přírodovědné. Takže jsem maturovala z matiky, půlka otázek byla z matematiky a půlka z deskriptivní geometrie, no, bylo to tragické.

Říkáš, že básně jsi začala psát na gymplu. Výtvarná tvorba se přidala souběžně, nebo až později?

S tou jsem začala kolem roku 2000, zkoušela jsem nejrůznější techniky. Napřed jsem si koupila pastel a kreslila jsem takové bubáky. V té době jsem chodila k jedné výtvarnici, která tíhne spíš k ezu, a ta mi vytýkala, že je to moc temné. Tak jsem si pořídila olejové barvy, pak akryl… až jsem došla ke koláži. Ta má tu výhodu, že když nevíš, máš si jak pomoci. Udělala jsem jich mraky, spoustu jsem jich rozdala, něco se i prodalo, každopádně moc jich nemám. Ale to nevadí, ani je nemám kde skladovat. Taky jsem zkoušela recykliteraturu, a jednu dobu jsem si dokonce vystřihovala kočky a dávala jim do bublin slova. Něco z toho jsem i publikovala na Facebooku. Třeba koťata jedou k veterináři a maminka jim něco říká.

Takže tvorba pro děti?

I pro dospělé. Jsem chaotik, který skáče z jednoho na druhé. Taky si vystřihuju slova a pak z nich sestavuju kolážové básničky, jako jsou ty ve Stropu. Tehdy vycházelo Metro a já dělala takzvané Metrové básně, které se skládaly pouze z titulků a každá musela být jen z jednoho čísla.

Radek Fridrich zase stvořil z učebnice němčiny soubor básní, který v jeho sbírce Škrapové pole vyšel pod názvem „Uschi má uši“. Jako koncept.

Ano, tohle byl taky koncept. Je příjemné, když má člověk kam odbočit. Nedávno jsem si koupila z druhé ruky cvičebnici tvůrčího psaní a je to docela dobrá věc. Třeba si „vytáhneš“ slovo a musíš ho přetvořit v něco jiného. Jsou to úkoly, které do tebe hezky šťouchnou. Jednu dobu jsem na tvůrčí psaní i chodila, ta cvičení se mi líbila, člověka to nastartuje.

Jsi v centru místního dění. Nakolik je budějovická scéna propojená?

Mám pocit, že celkem dost. A jsem ráda, když ty vazby přetrvávají a rozvíjejí se. Před lety jsem například byla v porotě soutěže Vrbenský rohlík, kterou tradičně pořádá česko-anglické gymnázium. Sídlí ve čtvrti Suché Vrbné a vítězové dostanou obří rohlík. Studenti soutěží v recitaci a ti, kteří sami píšou, i ve vlastní tvorbě. Za mého porotcování se tam coby maturant objevil Vašek Křenek, pak mi poslal nějaké další texty, a když je později publikoval v Protimluvu, dělala jsem mu k nim koláž. Vystudoval norštinu a přeložil třeba román Když nám bylo míň, který se četl i u nás v knihovně v rámci Noci literatury. Tehdy mě do poroty oslovil Míra Boček. Vašek se přátelil s Šimonem Leitgebem a později se přidali do organizačního týmu multižánrového festivalu Literatura žije!. Taky jsem v tom týmu kdysi byla, to bylo ještě v začátcích, kdy byla hlavní organizátorkou Eliška Štěpánová, ale je to hodně náročné, a to ten festival ještě nebyl tak obrovský jako dnes. Štafetu po Elišce převzal právě Míra Boček. Teď už je to mezinárodní festival, letos proběhl už čtrnáctý ročník.

Dřív se mnoho čtení konalo v kavárně Měsíc ve dne, která dnes už bohužel neexistuje. Poté se akce přesunula do Žižkárny u nádraží, jsou to bývalá kasárna, něco jako prostory v pražském Karlíně, a v současné době se koná v dominikánském klášteře, což je nádherné místo. Ze zahraničních hostů tam jezdí hlavně Poláci, vystupovala tam například Małgorzata Lebda, ale i Němci nebo Američané. Šimon dělá ještě svůj malý festiválek Mezi náma, který taky mívá zahraničního hosta. Naposledy tam byla slovenská autorka Taťjana Lehenová, ale taky Klára Goldstein nebo Roman Polách. Byla to moc hezká setkání. V Budějovicích je i skupina autorů slam poetry, ale ty už tolik neznám.

Zajdeš občas na slam?

Vždycky jsem viděla spíš exhibice, některé jsem i domlouvala, když jsem byla v organizačním výboru festivalu Literatura žije! s Tomášem Kůsem. Kdysi dávno jsem byla i na soutěži, kde se zvedají čísla s hodnocením jednotlivých vystupujících. Ale jinak na slam moc nechodím, i když se s ním do Budějovic jezdí celkem dost.

A nesmím zapomenout na místní časopis Milk & Honey. Je to čtvrtletník o našem městě, částečně vychází v angličtině, je zdarma a jednotlivá čísla mívají křest. Pohybují se kolem něj lidé, kteří mají co do činění s kulturou a literaturou, takže tam vycházejí glosy, články na různá témata, ale i poezie. V redakci je například literární historička a vědecká pracovnice Veronika Faktorová, Zdeněk Brdek nebo třeba Štěpán Balík. Tomu Mlíko a med vydalo i sbírku básní, a výbornou – jmenuje se Uložit. Je opravdu výjimečná, krásně udělaná a líbily se mi i ty texty. Pak je tu Míra Pech, další místní autor. Mám ho zařazeného hodně vysoko, protože to, co on dokáže napsat, je neuvěřitelné – horor, povídky, poezii. Je to komplexní, plastický, nesmírně nadaný spisovatel.

A přitom nedoceněný. Mimochodem s tvým hodnocením zcela souhlasím, soubor jeho povídek Políbili se v dubnu pro mě loni byla událost roku, respektive čtenářský zážitek roku.

Z té jsem zatím četla dvě nebo tři povídky. A mezitím už vydal Loď skřítků, která je a není pro děti. Zaznamenala jsem, že se dostala do diskuse Ceny literární kritiky, to jsem moc ráda. Ono asi záleží i na tom, jak se člověk umí prodat. Třeba Šimon to umí. Míru znám roky, poznali jsme se, ještě než mu cokoli oficiálně vyšlo. Pod pseudonymem tehdy vydal Rybičky v mixéru. Doporučoval mi ho Honza Frolík, to je taky podle mě nedoceněný autor. Přitom píše výbornou poezii. A jelikož je současně editor, vždycky, když jsem potřebovala poradit, napsala jsem mu.

Z Jihočechů nesmím opomenout ani Davida Jana Žáka. Úplně mě rozsekala jeho předposlední sbírka Kruh z tabáku, vydal ji Dauphin před dvěma lety, a je to mazec. Davida znám ještě z dob revoluce a jeho následné sbírky Jak padá podzim, pak začal psát prózu a teď se zase vrátil k poezii. Nejsem zastánkyně ezo směrů, ale sbírka Kruh z tabáku vznikla poté, co David absolvoval Vision Quest, původně indiánský rituál, při kterém skupinu lidí rozestaví v lese a za celou dobu se nesmějí potkat. Nechají je tam vydusit ve vlastní šťávě několik dní. Bez jídla – tuším, že David měl jenom cigarety, odtud ten název. A to, co na základě této zkušenosti napsal, je neskutečně intenzivní. Co mu všechno běželo hlavou, i z dětství, a jak si to všechno v sobě srovnával. Neuvěřitelné. Škoda, že ta knížka zůstala víceméně přehlédnutá.

Co podle tebe rozhoduje o tom, jestli se o autorovi ví, anebo zůstane na okraji zájmu, ať je sebevíc talentovaný? 

Svou roli nepochybně hrají i marketingové tahy, v mnoha směrech, včetně toho, jak je průrazný sám autor. Ale co si budeme povídat, je to i věc štěstí a náhody. Pro mě bylo prvotním nakopnutím to, že jsem mohla publikovat v Psím vínu a pak vydat sbírku v edici tohoto časopisu. Jardovi Kovandovi a dalším lidem z toho okruhu jsem dodnes nesmírně vděčná. Jarda je můj guru, intenzivně jsme si tehdy psali a mám moc ráda i jeho poezii, ačkoli jsem si na jeho styl musela zvykat. A s láskou na tu dobu vzpomínám. Ale přesto se nedá říct, že bych byla v hlavním proudu, i umělá inteligence mě řadí spíš někam do undergroundu. Ačkoli té se nedá zas tak věřit.

Jaké další básníky, které považuješ za nedoceněné a máš jejich tvorbu ráda, bys tu ráda připomněla?

Třeba Svatku Antošovou, kterou považuju za jednu z nejlepších básnířek vůbec. Její poezie mě naprosto dostala, ještě když jsem byla holka, později už mi svou poetikou někam utekla. Ale zároveň obdivuju i to, že v její tvorbě je vidět obrovský vývoj. Taky Vlasta Bakalová, o které jsem se už zmiňovala, by si zasloužila být mnohem známější. Sama už pro to nic neudělá, tak ji tu ráda připomínám. Aspoň jsme tehdy do Souvislostí díky Jonáši Hájkovi dostaly nějaké básně. Vlasta měla ohromně bohatý vnitřní svět a její psaní mě neskutečně bavilo. Teď si čtu její korespondenci, psala mi – a nejen mně – ve verších a tím mě nutila poeticky i odpovídat. Je obrovská škoda, že už se dopisy tolik nepíšou, byť přiznávám, že sama jsem na to už taky lenivá. To bylo něco krásného, když jsi dopis vyndala ze schránky a voněl! Jediný, kdo tuhle tradici dnes dodržuje, je Jirka Staněk, ten občas napíše. Ale co se týče té „známosti“ – jak už jsem říkala, je to i o štěstí.

Myslíš, že ty jsi to štěstí v rozhodném okamžiku měla?

Určitě. Už možná s Totemem, kde byla výborná komunita, i když tenkrát se na publikování básní online koukalo skrz prsty. Co je na internetu, to musí být z principu špatné. A dnes je naprosto běžné publikovat na Facebooku nebo Instagramu. Ale nedělají to zdaleka všichni autoři, některým možná vyhovuje zůstávat v ústraní. Jednu dobu jsem dost objížděla básnické soutěže a po čtení se mě nějaký pán zeptal – a vám to nevadí, že se tu takhle svlékáte donaha? Tak jsem si říkala – že bych si dala o becherovku víc a kdovíco prováděla? Ale on to myslel duševně. A je to tak, jdeš s kůži na trh a nikoho netěší, když ti báseň nebo knížku někdo potopí. Mnohdy je to bolestné. Ale tohle už prostě neovlivníš.

Nejhorší je mlčení.

Přesně tak. Třeba David Jan Žák má úspěšné prózy a knihy pro děti, ale jeho poezie zůstává víceméně stranou, aspoň co vím. Ještě přemýšlím, kdo další mě zaujal v poslední době. Rozhodně Iryna Zahladko a její sbírka Jak se líčit v nemoci. Nebo Elsa Aids, Lazarská v zimě a jiné básně, to se mi líbilo hodně. A dvě poslední sbírky Jana Sojky. Průběžně sleduju facebookovou skupinu Poezie pro každý den nebo web Nedělní chvilka poezie, tam si občas něco vytipuju. Ještě ale musím dodat, že nedoceněný mi připadá i Pepa Straka jako básník.

Ono taky který básník je doceněný, viď.

To je fakt. Ostatně letošní festival Den poezie je věnovaný Emily Dickinsonové, a ta byla naprosto nedoceněná. Za jejího života vyšlo jen pár upravených textů, navíc anonymně. A dneska? Naprostá ikona!

foto Jan M. Heller

Chviličku.
Načítá se.
  • Kateřina Bolechová

    (1966) se narodila v roce 1966 v Českých Budějovicích. Po absolvování gymnázia vystřídala několik zaměstnání, v současné době pracuje jako knihovnice v Jihočeské vědecké knihovně. Vydala několik básnických sbírek, některé z jejích textů byly přeloženy do ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Markem Šindelkou

    Škrtání je krvavý sport

    Ptají se Anežka Bohmanová a Simona Martínková-Racková

    Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2026
  • Karlovarsko
    Rozhovor se Štěpánem Javůrkem

    Jáchymov je živá učebnice moderních dějin

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Všichni si o mně pořád myslí, že jsem veselý a milý člověk. Ale já jsem vlastně morous! Být pořád mezi spoustou lidí je pro mě očistec, takže když to není nezbytně nutné, nedělám to. Ale málem bych zapomněl – musím zdůraznit, že všechna „naše“ lázeňská města mají každý rok velmi vkusné zahájení lázeňské sezony.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2026
  • Rozhovor s Dorotou Ambrožovou

    Snažím se zůstat pozitivní

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Literární komunita tady moc živá není. Vím o pár autorech, kteří odtud pocházejí, ale neznáme se. Jsou tady dvě uskupení, spolek Po škole a Vy.čítání, která pořádají čtení, většinou poezie. V září se tu koná Litr, knižní veletrh autorských a uměleckých publikací. To je moc fajn.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2026
  • Rozhovor s Martinem Trdlou

    Kdyby byl svět dokonalý, co bychom psali?

    Ptají se Simona Martínková-Racková a Josef Kučera

    Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2026
  • Rozhovor s Radkem Fridrichem

    Baví mě zkoušet zóny, kde nejsem zdejší

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2025