Na mezinárodním literárním festivalu, na kterém píšu tento text, včera vystupoval irský prozaik Paul Lynch, loňský nositel Mezinárodní Bookerovy ceny. „Vy jste během psaní prodělal rozvod a léčbu rakoviny, pomáhá vám psaní?“ zeptala se ho moderátorka s typicky nizozemskou absencí smyslu pro tabu. „Vůbec, psaní je přece strašné,“ opáčil romanopisec.

Jedním z obtížně zpochybnitelných rysů mainstreamu je čtenost, jež bývá důsledkem čtenářské přístupnosti a rezonance tématu v široké veřejnosti. Ruku v ruce s čteností jde prodejnost, úspěšnost komerční, ale tu ponechme pro tuto chvíli stranou, protože trh se řídí úplně jinými zákonitostmi než umění a je zatraceně užitečné je rozlišovat, ačkoli pevnou součástí polistopadových let byla myšlenka, že by bylo nejlepší nechat silám volného trhu prostor rozhodovat o všem.