Mou největší radostí v přítomném čísle je rozhovor s výtvarníkem, básníkem a prozaikem Marianem Pallou (s. 4). Jsem nadšen, že nás osud po čase opět svedl dohromady a mohl jsem se jej zvědavě ptát na vše, co mě zajímalo – správně tuše, že každá odpověď bude hluboce moudrá, třeskutě vtipná a vyřčená s nezaměnitelně ležérní mistrovou dikcí…

Je pak celkem jedno, zda a jaké budeme na Torčíkovu knihu přikládat módní kritické pojmy; byla by škoda, kdyby autor skončil jako předmět přiboudlých žurnalistických klišé typu „český Louis“ nebo schematických pingpongových výměn typu „Torčík – autofikce“ (podle vzoru „Zeyer – lumírovci“), svědčících leda o intelektuální pohodlnosti.