Navzdory jim však, přiznávám se, nevidím pozici literatury černě a nesdílím obavy mnohých, kteří si stýskají nad tím, jak je publikum stále vlažnější a získat jeho přízeň stále obtížnější. A to proto, že se o ní může, má a musí mluvit také jinak. Jako o něčem, co má moc zasahovat city, otřásat známým, povznášet duši, měnit vnímání, transformovat životy.

V profilovém rozhovoru tohoto čísla se vracíme se Soňou Urikovou, scenáristkou, organizátorkou literárního života a povídkářkou, jakož i vítězkou jiné litery (ta slovenská se píše s malým l), k zajímavému detailu z jedné z jejích povídek, který mi od chvíle, kdy jsem ji v rámci přípravy na rozhovor dočetl, zůstává v hlavě jako otisknutá momentka z filmové scény.

Nejen vrána k vráně sedá, ale také zralý muž ku zralému muži. Je mi mimořádným potěšením přivítat v tomto čísle básníka Jiřího Dynku. Bytost plachou jako laň a stydlivou jako dítě. Je to jeden z básníků, k jejichž tvorbě se po léta vztahuji tak usebraně, jak jen umím.