ten Mirek Fišmeister – to je výborný básník
jojo, výborný – možná úplně nejlepší
i když – já těm jeho básním moc nerozumím
já taky ne

ale to nevadí, ne?
nevadí

Zarosteme
ve snech lišejníků.

Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.

číst přesně tak
jako se to psalo
ranní světlo šptá
polední bdí
odpolední dbí
večerní ní
někomu to možná vadí
mně to nevadí
doufám že ti nevadí
na stromě zavěšenej lustr
docela velkej

Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?

loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.

tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou

Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou

Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám