* * *

Měli jsme krásné bílé vlasy,
ztráceli se spolu v mlze,
drželi se za staré ruce
na Novém Břehu
před pozdním obědem.
Slunce vysvitlo významně,
jako by chtělo něco říct,
vyměňovali jsme si oči,
jako když děti si vyměňují kuličky,
nepamatovali jsme si,
kdy jsme se uviděli poprvé,
spiklenecky jsem ti schoval hůl,
aby ses při vratké chůzi
přidržovala mě.
Na prázdném náměstí
zdravily nás všechny věci,
kašna se usmála,
ukápla jí slza,
byla šťastná jako my.

* * *

Byl večer. Léto skončilo, podzim nezačal. Den uběhl, noc nenadešla. Pod mladým doubkem tvrdě pracovali mravenci, porcování brouka probíhalo podle plánu. Mezi stromy probleskla laň, čtrnáct mravenců pod během našlo smrt. Slunce se smálo, nebo tak jen vypadalo. Od meze voněl heřmánek, v klokočí cvrčci vyráběli elektřinu. Jehňátka spásala oblohu, obloha zůstávala celá. Ospalý vítr rozechvíval vodní hladinu, voda se smála, nebo tak jen vypadala. Ryba šplouchla.

* * *

Na břehu nádrže malý domek, Opio sedí u vody, kouří, pod hladinou vidí svoje dětství, vidí sebe, toho, kým už není, vidí, jak se s Izaste honí okolo kapličky, kterou proplouvají ryby, vidí, jak se s Izaste cáchají v potoce, který zmizel, pohlcen hlubokými vodami, vidí, jak se s Izaste rousají v trávě na březích, březích blízkých jeden druhému jako on a Izaste. Metempsychosis. Metamorphosis. Ecce homo ichtylus.

* * *

Izaste sedí u vody, v koutku jí cuká, z oka klouzá slza, mizí pod hladinou, druhá, třetí, jehly do kupky sena, třísky do lesa, čtvrtá, pátá. Šestá. Uvnitř se lámají ledy, lámají se, ale zůstávají celé. Sedmá, osmá. Začíná zhusta pršet, parket korun roztancovávají lístky, zástupy lístků, víčka kolibří rychlostí sedmkrát mrkají, Izaste mokne jako slepice, nesvorně, neradostně.

* * *

Šli krajem kopců, vzácných květin a zřícených hradů. Zářilo slunce, zářilo z nebe, zářilo z něj, zářilo z ní. Ovčí zvonce zvonily, motýli žasli nad lehkostí jejich srdcí, třešně v bílých šatech říkaly čmelákům ano, divoké prase přišlo až k nim, nechalo se pohladit, blaženě zachrochtalo. Tráva se zelenala, obloha se modrala, ona se červenala, sýččí nora černala. Na vrcholu kopce ho pohladila, k svačině chléb s máslem a sýrem snědli s velkou chutí, koukali dolů na oblohu a nahoru na louku, možná obráceně, nevím, asi ano, v bříšku měla jejich děťátko. Potom se probudil. Zhroutil se, ale vleže nebylo to vidět. Upadl do mdlob nebo do spánku. Výhybka číslo 13, přes koleje přeběhl černý kocour s fousky od mlíka. Pohladila ho, řekla: Miláčku, jsi krásný, vezmeš si mě?

* * *

Všichni ještě spali, ale oni už se ocitli v krásné krajině, vymalované ráno, dýchání připomínalo krájení křenu, pára od úst v ostrém slunci zářila a mizela. Silueta hradu říkala včera, jejich těla říkala nekonečné dnes. Vlásky na jejích spáncích se radovaly.

* * *

Käferovi byli spořádaná broučí rodina, s krovkami vždy perfektně upravenými, zdvořilých způsobů za každých okolností, živě se zajímající o dění v komunitě, ochotně pomáhající všude, kde bylo potřeba. Ač poměrně zámožná, žila skromně a neokázale.
Vše jelo ve šťastných zaběhlých kolejích, tři dcery obletovaly houfy nápadníků, jediný syn se měl také k světu, kdy vynikal mnohými dovednostmi a otevřenou povahou. Jednoho rána se to ale zvrtlo, neboť se probudil jako Franz Kafka.
A tak vznikl člověk.

* * *

Seznam
2. červenec 2025
Miliardář Musk se opět lísá k Trumpovi
Za nový iPhone. Rusko proměňuje
ukrajinské teenagery ve válečné zbraně
Stanjurův plán ztroskotal. Musí najít
miliardy pro solárníky. Zemřel Walter Scott jr.
Bohumín se baví. Lidé se na sítích vysmívají
obří laguně na stavbě v centru města
K portugalským plážím se valil
obří tajemný mrak, lidé v panice utíkali
Los pozorovaný na Ostravsku dorazil
do Zlína. Je zesláblý a kulhá
Neúprosná data:
Vedra v Česku se stupňují a bude hůř.
„Fotbal mi je ukradený.“ Velké plány Slavie
rozdělují pražskou čtvrť. Ruské zbrojení
láme rekordy. Západní tanky jsou kastroly,
tvrdí Putinův muž. Kdo si dovolí na kontakt
od Šlachty? Jak fungoval svět brněnského bosse
Obrazem: Karel III. ukončí tradici
započatou královnou Viktorií. Šetří
„Já to dokončím.“ Německý zubař dostal
dva roky za násilné ošetření pacienta

* * *

Werich a Wernisch se potkali jednou. Byl krásný den, po nočním dešti vysvitlo slunce a zářilo tak, až slimáci na silnicích pomalu a bolestivě vysychali k smrti, pokud neměli to štěstí a někdo je rychle a bezbolestně nepřejel.
„Slimák,“ zvolal Wernisch, „a další, hele je, jak schnou, až se z nich kouří.“
„Smích chytré lidi léčí. A jen blbce uráží,“ odtušil Werich.
„Zašlápnu je, aby se netrápili,“ empaticky se rozhodl Wernisch a začal skákat sem a tam, aby nikdo netrpěl.
„Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové a hloupé děti,“ na to Werich.
„Ten je velkej,“ podivil se Wernisch a zašlápl Wericha.

* * *

Na chodníku před ním šel mladý muž a četl si v knize, bylo to neomalené, přímo skandální, jak svou chůzí čtoucího vážně narušovat provoz na rušné komunikaci, převaloval na jazyku chuť ho nakopnout, až by mu kniha vypadla z rukou, potom polkl a při nejbližší příležitosti zabočil. Celou svou bytostí hluboce a upřímně pohrdal psaným slovem, spisovatelé, nedej bože básníci, pro něj představovali tu nejodpornější skupinu tvorů, s kterými obýval stejnou planetu. V postranní uličce pocítil velikou úlevu.

* * *

13. listopadu 2024
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero močály byla jednou jedna princezna Kateřina a ta byla tak krásná, že se do ní zamiloval pan Spánek a požádal ji o ruku, a o druhou ruku, o nohu, a o druhou nohu, pak o záda, o hruď a o pupík, a nakonec i o hlavu, a šťastně s ní žil až do rána, a potom každou další noc. Až zazvonil zvonec a oba milenci spolu zůstali šťastní už napořád.

Pan Pišingr

Pan Pišingr zemřel.
Po chvíli uslyšel:
„Co ’ste studoval? Jakou cestu? Čemu věříte?“
Pan Pišingr nevěděl, oč jde. Připadal si jako po ránu ještě zaživa, kdy jeho intelekt stále tvrdě spal a občas se ani neprobudil. Zdálo se, jako by snad ani neumřel.
„Haló! Čemu věříte?“ opakoval hlas.
„Cože?“ zmohl se pan Pišingr na odpověď formou nechápavé otázky.
„Jestli se okamžitě neprokážete cestou, tak vás pošlu do pekla!“
Pan Pišingr se polekal, zamyslel se a řekl:
„Jsem fotbalista Tony Pišingr, FC Výpočetní Sklady Praha.“
Hlas se odmlčel tak, až to znělo jako mírné rozpaky. Pak ale řekl rozhodně:
„Východ E 382 lomeno 15, za 8 minut začíná trénink.“
Pan Pišingr vyrazil dle hlasem darované mapky a cestou si všiml, že místo obleku zesnulého, který mu kvůli nastřižení na zádech padal a vlál, má na sobě fialový dres, bílé trenýrky, fialové štulpny a bílo-fialové kopačky značky Puma.
Trénink se konal na obrovském stadionu a mezi spoluhráči poznával některé slavné fotbalisty, například Paolo Nedvěda, Roberto Carlose nebo Davida Beckhambauera.
Trenérem byl Leonard Bernstein a asistentem trenéra Claudia Cardinalová.
Pan Pišingr se zapojil do tréninkového procesu s nadšením, ale když za čtyři měsíce nehráli ani jedno utkání, bylo mu to už divné a zeptal se Claudie Cardinalové, kdy bude zápas.
„Zápasy tady v nebi nehrajeme, broučku,“ řekla Claudia Cardinalová a pan Pišingr dál trénoval, jen už ne s takovým nadšením jako dřív, čehož si hned všiml Leonard Bernstein a udeřil ho pětkrát taktovkou do hlavy.
Pan Pišingr trénoval a trénoval, protože nechtěl dostávat taktovkou do hlavy, a pokud se mu nepodařilo přestoupit do pekla, trénuje tam dodnes.

Velevážené a velezlobivé slečně Emily

Bylo nebylo, vlastně určitě bylo, přesně za devatero městy a devatero vesnicemi, žila byla – M.
V království, do kterého se narodila, vládla královna Represálie, budiž jí země lehká. Vládla krutě a náladově, žádný zázrak to nebyl.
M. byla podivuhodné dítě, už jen proto, že se narodila své babičce a svému dědečkovi, to
se do té doby zatím nikdy nestalo, a přiznejme si otevřeně, že už se to ani nestane.
Vrkoče jejích plavých vlasů vypadaly ve slunci jako zlato, v měsíčním třpytu jako stříbro a doma jako hobliny, neboť její dědeček byl tesař a truhlář.
Oči měla modré, trochu jako obloha v srpnu, trochu jako moře v dubnu, trochu jako pomněnky v červnu, ale nejvíc jako mžitky v úplňkové noci v prosinci, když zrovna napadl sníh. Oči měla jako dvě radostné koule v okamžiku těsně před koulováním, ale stejně i tak o něco krásnější.
Živá byla tak, že i sám život jí občas záviděl.
Království královny Represálie se toho času nacházelo ve stavu, jenž nevěstil nic dobrého. Poddaní už necítili ani zbytek potřeby být poddanými, vždyť Její výsost Represálie XXXIII. k tomu nezavdávala žádný podnět ani přísudek. Žila si blaze a nevšímavě, čert aby ji spral, jen kdyby existoval. Bůh na to raději vůbec nekoukal, a nekoukal na to tak dlouho, až přestával existovat, v tom ho nejspíš nemohlo nic zastavit.
Tatínek dědeček truhlář tesař měl M. nadevšechno rád, dával jí volnost, jak jen bylo možné ve světě plném vlků, hejkalů a pišišvornic, vždy jí plnil první i poslední, ale nikdy nic mezi tím, kde bylo nebezpečí poslintání od vlků, hejkalů a pišišvornic největší. Maminka babička, dobrá to žena, se věnovala paběrkování všeho druhu, pro pírko by i přes hranice skočila, jen kdyby nějaké byly. Represálie pohrdala hranicemi a v království byl tento její vrtoch znát. Nikdo nevěděl, kde království končí, natož začíná. První rada pan Panpán už si nevěděl rady, jak vše v prohlášeních vysvětlovat široširému lidu, Represálie mu to neulehčovala, ani co by se za královský nehet vešlo, jen co je pravda, a pokud ne, ať se propadnu.
Nejlepší kamarádkou M. byla kočka jménem Kočka. Mazlily se spolu tak často a tak něžně a neurvale, že přestávalo být jasné, kdo je kdo.
Pak se stalo, že královna Represálie během jednoho dne zestárla o 59 let. Následky byly nedozírné, přední lékaři se předháněli v léčení, ale nic nepomohlo – královna Represálie na následky zestárnutí o 59 let během jednoho dne znenadání zemřela. To bylo smutku! To bylo radosti!
Pan Panpán prostudoval všechny kouzelné koule v Archivu Královské akademie věd a výsledek šetření byl jasný a překvapivý: novou královnou bude jen a jen a ještě jednou jen, světe div se, M.
Zazvonila hvězda a pohádky byl, to dá rozum, začátek i konec.

* * *

Naše knihovna nebyla jen tak obyčejná knihovna, neboť paní ředitelka a paní zástupkyně ředitelky byly morčata. Zaměstnanci z řad lidí přinášeli do ředitelny různé pozornosti, převážně se jednalo o mrkev, okurky a hlávkový salát – laskominy, které mělo vedení ze všeho nejraději. Živočišný zápach a nepříjemné rojení mušek při krmení se jevily snesitelnějším právě proto, že oběma hlodavcům na vedoucích pozicích kouzlilo závaznou jiskru v oku, jak zoubky děkovaly formou ztepilého chroustání.
            V instituci jelo všechno v klidných zaběhlých kolejích, dokud se dole v půjčovní hale neobjevil nový čtenář pan Rys. Byl milý a upravený. Přihlásil se, nicméně škrábal jako kočka, takže jsem musel téměř všechny přihlašovací údaje prověřovat. Posléze, když jsme společně všechno, co nadrápal, rozluštili, projevil pan Rys zájem půjčit si nějakou pěknou, barevně ilustrovanou knihu o morčatech. Doslova řekl, že by rád, aby se na obrázcích jevila jako živá.
            Nevím, co mě to napadlo, zcela jistě jsem tím překračoval kompetence řadového knihovníka. Snad ze strachu, snad z dobrosrdečnosti šel jsem s panem Rysem nahoru, abych mu, co se morčat týče, ukázal opravdovou nefalšovanou živost, ne nějaké fotografie ve dvacet let staré publikaci s oslíma ušima.
            Pan Rys – náš nový ředitel v kolektivu výborně zarezonoval. Ba co víc – do slova a do písmene jsme jej do jednoho začali okamžitě slepě zbožňovat a o překot se předhánět v nošení drobných obratlovců, speciálně morčátek, do jeho ředitelské kanceláře, přestavěné na ředitelské doupě. Jako jedna žena a jeden muž jsme vnímali jeho výjimečnou erudici, cítili jsme, jak kromústrojně se mu daří skloubit silné ideály našeho drahého předchozího vedení s jeho vlastními šlechetnými východisky, napříč knihovnou nebylo žádných pochyb o naprostém propojení všech tří zvířat v jeden úžasný celek. Co na tom, že místo malých mušek byla teď kancelář, a dokonce i půjčovna plná obrovských masařek a čpěl v ní ještě čpavější, vyloženě agresivní odér. Co na tom, že v dětském oddělení mizeli ve velkém naši nejmenší čtenáři.

Akademik Orfanik a kámen mudrců

Akademik Orfanik se rozhodl abstrahovat čirý nesmysl, a to za účelem získání kamene mudrců.
Na tisíc dnů se zavřel do své knihovny, která byla větší než knihovna na Akademii.
Studoval moudré knihy, jedl chléb a pil vodu.
Tisící a první den se přesunul do laboratoře o patro níž.
Začal práci na čirém nesmyslu. Byl natolik naplněn vědomostmi, že musel dávat pozor, aby v laboratoři nevybouchl.
Práce šla velmi pomalu. Vědomosti se postupně proměňovaly v tekutiny rozličných barev a konzistencí, ale některé zásadní myšlenky velikánů proměně odolávaly, asi jako velký kus dřeva odolává v ohni.
Nakonec, bylo to 2016 dní od zahájení díla, se Orfanikovi přece jen podařilo přeměnit i poslední bránící se myšlenku, konkrétně obecnou teorii relativity Alberta Einsteina, a tím bylo vše přichystáno k závěrečné reakci.
Tekutina začala krystalizovat a všechno sklo, které ji drželo, popraskalo.
Kámen mudrců měl modrou barvu a byl krásný.
Akademika Orfanika zabil čirý nesmysl, který se nahromadil okolo kamene.
Kolegové z Akademie usoudili, že se Orfanik vzdal vědecké kariéry a začal se věnovat umění.
Kámen mudrců slavil obrovský úspěch ve všech nejvýznamnějších výstavních síních světa, byl oslavován kritiky výtvarného umění a zbožňován davy. Orfanik se posmrtně stal legendou a v žebříčku největších umělců předstihl Pabla Picassa.
Akademie věd dál žila svým klidným vědeckým životem.

* * *

V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.

Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.