Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní
Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní
Rubriky
Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní
Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní
Tím nejsmutnějším na smutném osudu páně Janečkovu jeví se fakt, že ve svých písemných projevech projevuje snahu o zapojení jakéhosi humoru. Jenže humor v těsném objetí s nenávistí zkrátka nefunguje. A kdyby nakrásně fungoval, není to jistě prostředek, kterým bychom dnes mohli, podle slov pana prezidenta, „vyřešit naše palčivé problémy a čelit výzvám doby“.
Aj, zde leží v zemské myšolovný kůře kocourek,
Jenž vždy na klíně mi před, sladce mi lízaje líc,
Jenž mléko kravské miloval, konservy i mastné,
Než, mě patře vokem, z vokna mi náhle vypad.
Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.
Jedeme v autě.
Já řídím a ty sedíš vedle mě.
Něco ti vysvětluju a ty trpělivě posloucháš, mlčíš.
Kam jedeme?
Pak říkám něco pěkného.
Nevím přesně, co říkám,
ale je to něco, co si představuju, že v tuhle chvíli řeknu,
abych ti dokázal, kdo vlastně jsem.
vypínám tvou obrazovku
OFF
pak si to rozmyslím
ON
ať můžeš pořád dohlížet
vždycky jsi chtěl pouštět
náš život na VHSkách
Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva
Lišák je ještě stále zakousnutý do její srsti
a hluboká stopa po jeho zubech
se zacelí až začátkem léta
v době
kdy liščata
během hry
dokážou
rozhryzat zelené stonky rostlin
má naděje na lepší svět visí na vyšisovaném vlásku
lidé se ukládají k spánku po uložení bdících bitečků
oči mi hranatí, pohled kašovatí
znovu načtené stránky dosud nečteného jsou k potrhání
ruší mou pozornost jako šipečka pronásledující svůj ocasatý
konec
zevnitř zmastnělý mozek nepřestává přijímat
zvuky matnou, obrazy mizí
mé hemisféry naříkají v příbězích
v podcastu smetanový hlas slibuje Mléčnou dráhu
dnešek je teplý jako celodenní nošení zahradních rukavic
otevřením okének se sníží účinnost klimatizace
i když nedojde k rozžehnutí svíček u božích muk
smrkové monokultury s přidáním důvěry
rostou i bez příbalových letáků
A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“
Nastupuje i chlap se svislou jizvou pod levym okem. Slza jako by mu vypálila rejhu do levý tváře. Rozjedem se, kluk z ulice mává řidičovi, bus zastavuje, kluk jde dál, znova se rozjedeme. Autobusák troubí na po kolejích se loudajícího kluka s báglem, je už fakt nasranej, nahlas nadává.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pro obsah starší roku 2015 můžete zapátrat na našem starém webu: http://old.itvar.cz.
Pokud Vám můžeme s čímkoliv pomoci, napište nám!