loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.

tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou

Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou

Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám

V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.

Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.

Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní

Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní

Aj, zde leží v zemské myšolovný kůře kocourek,
Jenž vždy na klíně mi před, sladce mi lízaje líc,
Jenž mléko kravské miloval, konservy i mastné,
Než, mě patře vokem, z vokna mi náhle vypad.

A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“

Nastupuje i chlap se svislou jizvou pod levym okem. Slza jako by mu vypálila rejhu do levý tváře. Rozjedem se, kluk z ulice mává řidičovi, bus zastavuje, kluk jde dál, znova se rozjedeme. Autobusák troubí na po kolejích se loudajícího kluka s báglem, je už fakt nasranej, nahlas nadává.