Věřím, že ti, co tvrdí, že to, co píší, nejsou básně
jsou lepší než ti, co tvrdí, že to, co píší, jsou básně

Co ještě najdu ve verších od Adama k Evě,
co sama dám? Párám se s nádobami na vodu,
jsou vznešené, a co bytosti živé z pauz mezi slovy?

ten Mirek Fišmeister – to je výborný básník
jojo, výborný – možná úplně nejlepší
i když – já těm jeho básním moc nerozumím
já taky ne

ale to nevadí, ne?
nevadí

Zarosteme
ve snech lišejníků.

Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.

číst přesně tak
jako se to psalo
ranní světlo šptá
polední bdí
odpolední dbí
večerní ní
někomu to možná vadí
mně to nevadí
doufám že ti nevadí
na stromě zavěšenej lustr
docela velkej

Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?

loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.

Řekl jsem, že jsem přivezl ruské dezertéry, kteří nechtějí bojovat proti Ukrajině. Dohodli jsme se na ceně a on stanovil datum vyplutí.

A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“