Zamrzá s úsměvem v tváři
pohnutá doba vezme náš čas.
Ať chce kdo, jak se chce, tváří –
dostihne každého z nás… mráz…

Žádáš podpálit věčný vlčí hlad.
Čímkoliv!

Jen tomu musí
odříznout tvář.

Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty

A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení

Některým věcem
tu člověk těžko porozumí

Naleju ti, tu si sedni –
hojnosti léta naplnily kuchyň
hřeješ si záda, rarachy v peci schované
sklep nakrmený jablky, v dlaních rýhy
pára z Huštýna nad kastroly

Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.

svět přichází o rozum
drží se u toho za madla
po promrzlých schodech
pomalu
jako starší člověk

Většina lidí, které jsem možná právě nakazil covidem, byla pomalu na odchodu. Mé momentální dezorientace využil Ivo Medek, který mě odtáhl do blízké hospody U Zpěváčků. Když jsem mu sdělil, že mám možná covid a asi bych s ním neměl být v kontaktu, jen nad tím mávl rukou a objednal dvě tequily, a sice bez citronu a bez soli.

Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.

Anna si uvědomila, jak jsou všechny rozchody trochu směšné a nezáleží, jestli nastanou po třech, nebo po šestadvaceti letech.

Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině.

Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.

Otci nestačilo, že se líhnou nové a nové exempláře, pořádal na půdě ptačí svatby, vysílal starosvaty, přivazoval do vikýřů a do děr ve střeše dychtící a svůdné nevěsty a vskutku dosáhl svého, střecha našeho domu, rozložitá lomená sedlová šindelová střecha, se stala ptačím zájezdním hostincem, archou Noemovou, na niž se slétávali opeřenci všeho druhu zblízka i zdálky.

Takže pokračujeme. Chlápek je v šumperáku uprostřed lesa v místnosti s gramofonem, plášť je pryč. Připomínám, že teprve nedávno zjistil, že má osobní AI asistentku v lahvi.

Vzpomněl si na barvoslepého umělce, kyborga Neila Harbissona, který díky voperovaným senzorům vidí barevně a v jiné dimenzi vnímá a tvoří umění. Když mu někdo ve spánku pošle po internetu třeba modrou barvu, jeho sny budou modré nebo se mu bude zdát o azurovém moři a nebi. Jindy ho paleta barev probudí do světa, který se jeví mnohem hezčí než ten současný.