Na konci bylo jedno jestli spí
Byl tak hluboko
Já zas daleko

To poslední vynoření
jediného oka až ode dna
dvakrát zářivějšího
protože plného smrti
obloha v hlubinách
bylo jak volání sirény
do Nespánku

Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.

Jedeme v autě.
Já řídím a ty sedíš vedle mě.
Něco ti vysvětluju a ty trpělivě posloucháš, mlčíš.
Kam jedeme?
Pak říkám něco pěkného.
Nevím přesně, co říkám,
ale je to něco, co si představuju, že v tuhle chvíli řeknu,
abych ti dokázal, kdo vlastně jsem.

Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.

vypínám tvou obrazovku
OFF
pak si to rozmyslím
ON
ať můžeš pořád dohlížet
vždycky jsi chtěl pouštět
náš život na VHSkách

Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva